Je mnoho knih, které u nás dosud nevyšly a které do češtiny už dávno přeloženy být měly. Ale plakat nětřeba - naštěstí tu máme prodejny zahraniční literatury, antikvariáty a zásilkové služby. No a také Internet.

Knihy publikované na WWW mají jednu příjemnou vlastnost - nemusíte za ně platit, tedy s vyjímkou minut protelefonovaných na dialupu, toneru a papíru do tiskárny. Pokud fandíte tomuto trendu a podobným způsobem jste se dostali například k Sterlingově Hackers Crackdown, mám pro vás jeden zajímavý tip: přečtěte si Engines of Creation.

Stroje tvoření - tak by se nejspíš dal přeložit název knihy, která nese podtitul "Nastávající éra nanotechnologie". Poprvé vyšla v nakladatelství Anchor Books v roce 1986, jde tedy o text více než deset let starý, přesto však jeho autor - Eric Drexler, vědec z kalifornského Ústavu molekulární výroby - hrdě prohlašuje, že kdyby měl knihu napsat znovu, nemusel by toho měnit moc.

A když si Stroje tvoření přečtete, dáte mu za pravdu. Předestřené myšlenky svým rozsahem zasahují do poloviny příštího tisíciletí, tedy zůstavají i dnes zajímavé.

V první části - nazvané Základy předvídavosti - autor představil principy umělých replikátorů a naznačil pravděpodobný postup při vývoji souvisejících technologií:

Příkladem strojů pracujících v molekuráním měřítku jsou buňky živých organismů. Dosud jsme neodhalili všechny principy jejich činnosti, to nám však nebrání začít tvořit replikátory podle našich plánů. "Většina biochemiků pracuje jako vědci, ne jako inženýři. Snaží se předpovědět, jak se chovají přírodní proteiny, místo toho, aby vyráběli proteiny, které se budou chovat podle jejich předpovědí."

Druhou etapou výzkumu bude zrod replikátorů na neproteinové bázi. Proteinové stroje jsou příliš křehké, příliš neohrabané a nespolehlivé na to, abychom s nimi mohli vystačit. Poslouží nám alespoň při vytvoření replikátorů mnohem dokonalejších - univerzálních asemblerů. Tato druhá generace replikátorů bude schopna vytvářet a opravovat složité molekulární struktury. Tyto nanostroje budou programovatelné, podobným způsobem, jakým DNA programuje činnost živých buněk a budou schopny se namnožit a vytvořit tak armádu komunikujících robotů připravených vykonat užitečnou práci - sestavit z atomů kovů slitiny přesně definovaných, dosud nevídaných vlastností, léčit choroby, stavět domy, budovat kosmické stanice atd. atd.

Autor se nespokojí s pouhým předložením koncepce nanotechnologie a podrobně rozebírá, co by potenciálně mohlo stát v cestě těmto vizím. Popisuje jedno úskalí za druhým: princip neurčitosti, tepelný pohyb molekul, radiaci i například pochybnosti o "nenapodobitelné magii života".

Molekulární dělníci - asemblery - nám otevřou cestu k vytvoření nanopočítačů. Dosáhnou cíle, ke kterému směřují snahy mikroelektroniků leptajících polovodiče s úmyslem vytvořit co nejmenší tranzistory a nejkratší vodivé dráhy. Neuronové superpočítače se synapsemi o délce několik atomů pak svou obrovskou paralelní prací silou předčí jakýkoliv hardware postavený na konvenčních technologiích.

Další nanostroje - disasemblery - nám naopak umožní přečíst libovolnou molekulární strukturu nějakého předmětu (např. lidského mozku :-) a naprogramovat pak asemblery, které tuto strukturu mohou opakovaně vyrábět.

To vše pohromadě pak umožní lidstvu konat "zázraky".

K tomu, abychom obdrželi tyto sofistikované mechanismy - programovatelné automaty, roboty s molekulárními chapadly, molekulárními motory, systémy složené z miliónu přesně uložených atomů, potřebujeme jednu dobře známou a úspěšnou techniku: princip evoluce. K dokonalosti vede cesta přes řadu méně dokonalých fází, cesta variace a selekce replikátorů.

Drexler tomu říká "evoluce návrhu". Úspěšný návrh nanostroje prosperuje (dá vznik následující generaci) proto, že má větší šanci na reprodukci v prostředí omezených zdrojů (stavebního materiálu, atomů). To se děje na úkor méně úspěšných návrhů, které mají tuto šanci nižší. Evoluce může probíhat v simulátorech (bezpečnější), ale i ve zkumavce (rychlejší, praktičtější). Nanoasemblery tedy budeme "pěstovat" - na podrobnosti se zeptejte Richarda Dawkinse, nebo rovnou Darwina.