3. září 1999
Tento srpen byl pro mě opravdu zvláštní. Nemyslím tím teď věci jako je zemětřesení v Turecku či Dagestánská krize, ale docela snadno přehlédnutelnou, protože příliš nepropagovanou událost, která ukazuje, že se snad někdy vypořádáme se svou minulostí.
Tou událostí (tedy alespoň pro mě) bylo zveřejnění materiálu o srpnu 1969 v časopise TÝDEN a následný dokument na ČT, pojednávající o tomtéž. Oba tyto materiály mě hluboce zasáhly. Jakožto člověk, který v roce 1968/69 nebyl ještě ani na houbách, jsem měl jakési povědomí o osmašedesátém, ale o tom, jak rok poté stříleli do mladých lidí ne sovětští okupanti, ale čeští milicionáři a policisté, o tom mi nikdo neřekl. Rovněž mi nikdo neřekl o tom, že Dubček, ke kterému jsem do tohoto srpna cítil cosi jako náklonost, podepsal pendrekový zákon, kterým vpodstatě schválil toto střílení do lidí, kteří křičeli "Ať žije Dubček!". A tak se stalo, že teprve teď, deset let po plyšovém převratu jsem měl možnost dovědět se, že pravděpodobně ne v roce 1968, ale až o dvanáct měsíců později tehdejší elity definitivně pohřbily jakékoliv naděje.
O čem to svědčí? O tom, že se bojíme. Bojíme se vlastní minulosti tak, že se do ní nechceme ohlédnout, že nechceme přiznat, že ti, které jsme považovali za ty nejlepší z nás se ukázali být malými. Tak malými, že nedokázali obětovat své postavení a funkce.
Jenže tím, že ránu necháme hnisat ničeho nedosáhneme. Generace deformovaná komunistickou despocií se už asi nezmění. Je ale nutné, aby generace nastupující, nepoznamenaná šikanou majitelů červených knížek, věděla o tom, co dělali a jak žili jejich otcové a matky. Protože jinak nám hrozí, že kruh se uzavře...
--AmberCREW
Články a povídky, které nebyly dodány v HTML, nebo pokud jejich formát neodpovídal mému pokleslému vkusu, byly přeformátovány mnou, tedy hlavním prznitelem HTML Jiřím Brossmannem. ;->