Zrození mýtu

K překládání se Jan Kantůrek dostal v roce 1985. "Překládat jsem začal vlastně na nátlak přátel, kterým jsem vyprávěl o Conanovských příbězích," komentuje začátek své překladatelské kariery.

S Egonem Čiernym a Slávou Martanem zakládají přibližně v roce 1987 Klub Julese Verna. Členové klubu pro své potěšení překládají nejrůznější texty, které si pak navzájem předčítají (z toho také vzniká omezení počtu klubu, aby všichni stačili představit výsledky své práce).

Na doporučení kohosi z okruhu klubu RUR, se v roce 1991 seznamuje s V. Talašem, který v té době začíná vydávat sérii westernů. Talaš zadává Kantůrkovi pokusný překlad a na jeho základě začíná Kantůrkova spolupráce s Talpressem. "Nesnáším psaní rukou," říká Kantůrek, "ale počítač tehdy ještě skoro nikdo neměl a na stroji psát neumím. Takže jsem musel všechny ty překlady psát perem a manželka je pak přepisovala na psacím stroji."

V roce 1992 dochází ke změnám v Kantůrkově původním zaměstnání a od druhé poloviny roku se věnuje překládání na plný úvazek.

Plošský syndrom

V roce 1993 objevuje Talaš Zeměplochu a dává ji Kantůrkovi k posouzení. Ten je jí nadšen, ale má pochybnosti, zda je tou pravou osobou pro její překlad: "Ta změna, od westernu k Zeměploše, mi přišla dost velká." Nakonec překládá první dva díly, které sklízejí cenu Akademie SF&F v kategorii překlad. "Překládat Terryho Pratchetta je jako luštit křížovku. Hledáte ten nejlepší překlad, nebo spíš převod do češtiny tak, aby vtipům bylo rozumět i u nás," říká Kantůrek. "Možnosti češtiny," pokračuje, "jsou obrovské. Existuje spousta správných překladů, ale jde o to vybrat ten nejlepší, nebo nejlépe odpovídající tomu, co Pratchett myslel."

Kantůrkovou specialitou jsou jména postav. Samotný Terry Pratchett tvrdí, že česká verze Zeměplochy je jediná o které ví, že jsou v ní jména převáděna z angličtiny do jiného jazyka. Kantůrek k tomu říká: "Pokud je to jen trochu možné, nic si nevyjmýšlím. Jde o to, že převedené jméno nejen že musí odpovídat originálu, ale musí i pěkně znít. Pratchett už ve jménech předesílá něco o postavě, proto není možné jméno jen hrubě přeložit." A dodává: "Sporné případy, jako jsou jména důležitých postav, většinou řeším přímo s Pratchettem a pokud si to nepřeje, jména nepřevádím." Kantůrek o jménech přemýšlí jako o rébusech, u nichž nejde o to nalézt nějaké, ale to nejlepší řešení. Zdá se, že toto luštění hádanek silně napomahá oblibě, které se Zeměplocha v Česku těší.

A co si Kantůrek myslí o svých překladech? "Možná by to někdo přeložil jinak. Ale myslím si, že knížky o Zeměploše jsou tak dobré, že je překladem skoro není možné zkazit."

Modus operandi

"Denně pracuji tak deset hodin. Vstávám v sedm. Překládám od osmi do jedenácti, pak pořídím nějaké nákupy a připravím sobě i rodině na odpoledne nějaké jídlo. Od jedné ho šesti zase pracuji. Večer se podívám na zprávy, a pokud v televizi není něco speciálního, co bych chtěl vidět, pokračuji v překládání od osmi do desíti, pokud je to potřeba i déle.

Když jsem s překládáním na plný úvazek začínal, myslel jsem si, že to bude proti mé předchozí práci mnohem volnější: že budu mít víc času a pracovat budu jenom občas. Zjistil jsem ale, že být na volné noze je mnohem větší dřina než být někde normálně zaměstnaný. Nicméně mě to baví. Pevný režim navíc dodržuju i proto, abych nezlenivěl. Jediný den, kdy mám volno je pátek. To se večer scházíme s kamarády v jedné vinárně," hodnotí Kantůrek svůj volný čas.

Kantůrek pracuje vždy jen na jedné knize najednou. Vyjímku tvoří krátké povídky do 25 stran. "Pokud mi někdo v pondělí pošle takovou povídku, tak ji většinou v pátek posílám přeloženou zpět. Je příjemné - můžu myslet na něco jiného a odpočinu si od knihy. V poslední době mě nejvíc potěšilo, když jsem byl požádán o překlad jedné povídky Marka Twaina. To mi opravdu udělalo radost.

A jak Jan Kantůrek vlastně překládá? "Když začínám s překladem knihy, přečtu s začátek, konec a prolistuju knihu kvůli jmnénům postav. Pak překládám, a když jsem s tím hotov, znovu to celé přečtu a opravím."

Kantůrek přiznává, že příliš neovládá pravopis. "Naštěstí mám paní Naďu Svobodovou, korektorku, která to dává dopořádku. Sama mi řekla, že stačí, aby se podívala na stránku a ví přesně kde budou pravopisné chyby, příliš dlouhé, nebo příliš krátké věty."

Kantůrek také oceňuje mimořádnou schopnost Svobodové přimět jej k úpravě některých pasáží tak dlouho, dokud "jim nebudou rozumět desetileté děti". Kromě Svobodové je pro Kantůrka důležitá při překládání i jeho rodina: "Někdy se o sporné pasáže doma pěkně pohádáme," říká s úsměvem.

Vítr změn

Na otázku, zda by ve svých překladech něco změnil, odpovídá Kantůrek "Rozhodně ano". Spíše by však šlo o některé formulace či narážky, které se objevují v pozdějších díle, než o nějaké zásadnější změny. Jako příklad uvádí poznámky o legendárním britském seriálu "Red Dwarf", který ČT uvádí pod názvem "Červený trpaslík", který se však v knize zmiňuje jako "Rudý trpaslík". "Byl bych rád, kdybych podobné změny mohl zavést do reedice Zeměplochy, kterou Talpress průběžně vydává," dodává Kantůrek.

Vox dei

O vývoji Zeměplochy se Kantůrek vyjadřuje jednoznačně: "Určitě je tu posun. Zatímco ze začátku to byl sled gagů propojených Mrakoplašem, od, řekněme Morta, se Pratchettův styl mění a začíná komentovat společenské jevy. Příkladem jsou MALÍ BOHOVÉ, ve kterých je spousta poznámek, se kterými není možné nesouhlasit," říká. "Terry Pratchett paroduje a komentuje věci kolem, ale dělá to citlivě, bez nějakého afektu."

A Terry Pratchett, jaký je? "Je to vzdělaný a inteligentní člověk. Co na něm obdivuju nejvíc je, že přesto, že teď je, jak se říká hodně za vodou, stále zůstává normální a nepoznamenaný všemi těmi penězi co má."