Poznámka: Byl jsme vyzván BVerem, abych napsal něco o tom, jak se dívam na různé problémy týkající se České Republiky. I když mi nebezpečí téhož došlo až potom, kdy jsem mu to neprozřetelně slíbil, prohlašuji zde, že se na něj proto nezlobím a co zde uvedu, nebude, jak se na západě říká "zcela nutně souhlasit s názorem redakce" - a jako bonus přidávám, že také asi ne s názory některých lidí. A když jsem tak strhl zodpovědnost zcela na sebe, chci jen dodat, že to, co zde píšu, nejsou všeobecné pravdy, ale jen moje názory, možná i náměty do diskuze.
Dovolte, abych se uvedl: jsem profesionální inženýr a ne politik. To není omluva, právě naopak - má to v sobě určitou hrdost: živíl jsme se vždy jen prací, dělal věci, které slouží lidem a jsem za svou práci plně zodpovědný Inženýrské Associaci Ontária a tím i veřejnosti. Ač tedy politiku nedělám, zajímám se o ní, protože ovlivňuje - i když většinou negativně - moji práci.
Kromě toho jsem také exulant - nepoužívám slovo emigrant, jsem totiž emmigrant (z Evropy) i immigrant (do Kanady), takže si myslím, že tím se oba výrazy ruší. Výraz exulant ovšem také není úplně přesný: nejsem vyhnanec, i když bych nikdy neodešel natrvalo, kdybych nemusel - asi jako většina z nás. Kdo odešel ven, ten si zcela jasně uvědomoval, že se beztrestně nemůže vrátit. Ve státě, kde samopaly pohraniční stráže míří dovnitř místo ven, to ani jinak nešlo. Pokud jsem byl v exilu, zvolil jsem si ho tedy sám. I tak jsem měl štěstí - "dostat se ven" bylo samo o sobě riziko, které pro mnohé skončilo tragicky.
Češi mají bohatou exilovou tradici, ať už je to rok 1648, 1848, 1938, 1948 a 1968, abych jmenoval jen ty známé osmičky. A mají i bohatou exilovou vědu a kuturu. A to ani nepočítám české vědce a umělce, kteří vynikli díky tomu, že se v cizině něco přiučili, že v cizině pracovali a zase se vraceli se domů; tedy pochopitelně ještě v době, kdy to šlo. Že se pak od nich i ta cizina leccos přiučila, je nasnadě. Jinými slovy, český vědec je "český", ať už je doma či za hranicemi. A ani ta emigrantská nálepka, kterou nám někteří lidé zdarma dodali, to nemůže zalepit.
Jak je možné, že si člověk v cizině zachová svou národnost? Lehce: když přijdete do ciziny, tak tomu vlastně neujdete. Všude kde jsem byl, je to vůbec to první, na co se vás lidé ptají. Obyčejná zvědavost, nic jiného. Někdy i zrnko romantiky - lidé vám dokonce závidí, že jste odjinud. Také se tu očekává, že na svou vlast budete hrdí - jinak by si vás tu ani nevážili. A jde to tak daleko, že automaticky předpokládají, že fandíte českým hokejistům a to i potom, kdyby tu zlatou třeba nevyhráli. Kanada - podobně jako Spojené Státy - je totiž země emigrantů. Většina lidí si sem nepřinesla v kufříku nic víc, než vzpomínky na starou vlast. To ovšem neznamená, že jsme si sem přitáhli i staré nešvary či nenávisti. Pokud ano, snažíme se jim vyhnout: chováme se jako vlastenci, ne jako nacionalisté. Rozdíl mezi těmi dvěma je v tom, že vlastenec je ochoten pro svou vlast i umřít, kdežto nacionalista je ochoten pro ni i zabíjet. Ale to už jsem se dostal úplně od námětu. . .
K názvu tohoto článku. Vtip je v tom, že se Čechům v cizině dávala různá kvalifikační epiteta, od komunistického "zrádci", přes mírnější "opuštění vlasti", až k dnešnímu vyčítavému "zapomenutí svého národa, svého původu, svých kořenů" a já nevím čeho ještě. Jinými slovy mělo u nich docházet k odcizení, ke ztrátě vlastní identity. Jenomže v tom je ten problém: předem se tu předpokládá nějaký učitý dluh národu, vlasti a státu. Tyto tři termíny se pak úmyslně zaměňují, tak jak to vyhovuje autorům a to hlavně podle stupně antipatie, kterou k emigrantům cítí.
Jak dalece se liší národ a stát, poznáme lehce z historie. Nebojte se, nebudu ji vysvětlovat, spokojím se jen fakty. Český národ zažil mnoho českých států: Od Přemyslovců a Lucemburků, kteří se snažili území českého státu nejen udržovat, ale dokonce i rozšiřovat , přecházíme pozvolna přes "Kdyby nebylo Rakousko, museli bychom si ho vymyslet" až ke kvazisovětské republice, která se díky odnárodněným politikům stala jen druhořadou ruskou gubernií. A jako by to nestačilo, ještě museli v srpnu 1968 přivolat cizinecké armády, aby okupovaly jejich vlastní zemi. Ironie osudu je, že právě oni to byli, kteří vypalovali emigrantům značku "zrádců". Větší pokrytectví si člověk může asi těžko představit.
V Evropě jsme už přece byli. Praha byla v minulosti dvakrát opravdovým kulturním i politickým centrem Evropy, to když jsi ji Karel IV či Rudolf II vybrali za hlavní město svého římského císařství. Lidé z celé Evropy se sem chodili učit řemesla, umění a vědu. Později to bylo spíše naopak - naši lidé se chodili učit do ciziny. To platilo i pro Rakousko a ještě víc pro předválečnou republiku, která vyzvedla český životní standart na jeden z nejvyšších v Evropě. Pak přišla válka, hranice se zavřely - aby se po ní na chvíli otevřely, a nakonec před padesáti lety se brána zavřela, lépe řečeno spadla klec. Přišla doba izolace a ztrácení vlastní identity českého státu. A tak se dnes opět dobýváme zpět do Evropy, kterou jsme celou tu dobu ovšem zeměpisně vůbec nikdy neopustili. Jaké místo tam pak budeme mít, záleží jen na nás.
Jaká odstředivá síla to způsobila, že jsme se z té staré dobré Evropy tak nenápadně vytratili? Ono totiž nešlo jen o zavřené hranice, izolace se stala totální. Faktem je, že jsme tomu hodně pomohli sami, k té naší not-so-splenid isolation. Že se nedalo publikovat v cizině? Naše samizdatové spisovatele tam přece tiskli. Pravda, bylo by v tom riziko: když jsem si dopisoval z fakulty s cizími firmami, přišel na mě aparátčik ze "zvláštního oddělení" a vyhrožoval mi - zatímco můj šéf si myl ruce, ale nezakázal mi to. Jistěže, šlo to a kdybych byl měl něco technického, co by za to stálo, otiskli by mi to i jinde.
Mystifikace. Když jsem se pak vypravil na výlet do ciziny, který trval 20 let, provázela mě na mé cestě jedna velká mystifikace: Češi a hlavně jejich dobrá práce prý byli všude po světě dobře známi. A to se prosím tvrdilo za komunizmu, kdy zahraniční obchod se západem byl prakticky nulový - jak tam vlastně mohli tu naši dobrou práci vůbec poznat? Dnes je to trochu lepší, ale pořád jsme ještě nepochopili, v čem ta popularita je, jak se to vlastně dělá. A tak nás udivuje - ač by nemělo - že Dominik Hašek je ve světě známější než ten druhý, Jaroslav. A zatímco v Kanadě mi sousedé gratulovali k "našemu" hokejovému vítězství, v Praze se našly hlasy, že by se to nemělo tak moc oslavovat. Někteří Češi dokonce závidí Haškovi jeho příjmy, aniž by si uvědomovali, že tam dělá nám Čechům výbornou reklamu, za kterou mu platí kdo? Američani. Na druhé straně jsme ovšem také "populární" žabomyšími válkami našich politiků, o kteroužto reklamu nikdo asi nestojí.
Jeden fakt, který málokdo ví, je ten, že v oblasti hudby jsme v cizině pořád ještě velmoc. Pravda, je to víc hudba starší a zajímavé je, že je to hlavně hudba Čechů, kteří v cizině byli a skládali - včetně Dvořáka. Cizinci nás totiž hledat nepůjdou, musíme vyhledat my je. Z panenky, co sedává v koutě, se nakonec většinou stane jen stará panna. Studium v cizině bývávalo naší tradicí, na kterou bychom se teď měli nejen odvolávat, ale i v ní pokračovat. A každý Čech v cizině je - lépe řečeno měl by být - ambasádor české věci.
|
