Čech v cizině neztrácí identitu,

jak si to ještě mnoho lidí myslí - neztratil ji Komenský ani Masaryk. Kdo ji ztratí, vlastně asi nikdy Čech ani nebyl. Identita, jak ji tu chápu, ovšem není totožnost, ale spíše je to identifikace, tedy schopnost "identifikovat sebe s něčím", ale také "být identifikován těmi druhými s něčím", tj. aby věděli, kam patřím, v tomto případě nás identifikují s naší vlastí. Žije-li jednotlivec či celý stát v izolaci, nebude se moci za nějakou dobu vlastně identifikovat s ničím. Může být ale moje vlast tam, kde nežiji? Stačí si přečíst Komenského, tam to najdete. Toho Komenského, který proslavil český národ v cizině víc, než mnoho jiných.

Nedávno jsem objevil zajímavou věc. Komenský totiž v originále praví: "Věřím i já Bohu, že po přejití vichřic hněvu, hříchy našimi na hlavy naše přivedených, vláda věcí tvých k tobě se zase navrátí, ó lide český..." Část, která je podtržena, jsem objevil nedávno - nikdy předtím jsem o ní nevěděl - oficielně neexistovala a někdo se tu zřejmě pomocí cenzury snažil národu zatajit to pravé jádro Komenského poselství, totiž to, že jsme si hromadu věcí zavinili sami. Však to nakonec i vyhovovalo naší české sebelítosti, případně známému alibizmu "Já nic, já muzikant".

Doba se změnila,

hranice se otevřely a Češi jsou teď v Evropě ti nepilnější cestovatelé. Nejpilnější, ale i nejkrátkodobější, asi aby si potvrdili jiný alibizmus, že totiž "Všude dobře, doma nejlíp". Pravda, jezdí se na konference, semináře, výstavy. Jistě, je to dobré, ale je to spíše taková malá dovolená, asi jako by někdo chtěl za tři neděle u Jadranu pochopit třeba balkánskou politiku. Když si vzal učedník raneček a šel do Vídně, učil se tam několik let. Dnes těch let nemusí být tolik, ale pravá praxe se opravdu nezíská za pár dní. Zrovna tak já, když přijedu na tři týdny do Čech, nemohu ani zdaleka posoudit českou situaci. Tož jestli se mýlím, dejte mi vědět.

Jazyk, to je jiná, ten se mění pomalu. Ale i když se čeština prakticky za těch třicet let nezměnila, i tak si někdy s lidmi v Čechách nerozumím a není to pochopitelně vůbec jazykem. Vysvětlil mi to jeden Angličan, co už mnoho let žije v Kanadě: "My si myslíme, že se tam, odkud jsme přišli, všecko hrozně změnilo a zatím jsme se nejvíc změnili my". Člověk ty změny na sobě samotném jaksi moc nepozoruje. Ale pozor, on neřekl, jestli jsme se změnili k lepšímu či horšímu a neříkám to pochopitelně ani já. Prostě jsme se změnili.

Co si o Češích myslí Kanaďané?

Abych pravdu řekl, nejsme centrem jejich pozornosti, nedělejme si velké iluze - ale to ostatně u nich není ani žádný jiný stát. Nemají na to čas, mají svých problémů dost. To jen když vyhrajeme zlatou nebo když se něco opravdu velkého stane, vzpomenou si na Václava Havla či na ruskou invazi. Pro ně jsou problémy druhých států stejně odtažité, jako jsou pro pražské Čechy problémy dopravy v Torontě. A je to tak dobře. Jiná věc je, co si Kanaďané myslí o mě, nebo o jiném z mála Čechů, které znají. Ale na to byste se museli zase zeptat jich.

Co si myslí Češi v cizině

o tom, co se děje v České republice. To je ale různé, podle toho, jak je kdo informovaný či předpojatý. Všeobecně svým krajanům fandí - vidíte, teď jsem to řekl, vlastně ano, vždyť krajané nežijí jen v cizině, ale i doma, kdo by to řek´? Hlavně vám přejí, abyste se do té Evropy dostali - ale co říkám do Evropy, do celého světa! Škoda jen, že se místo toho pořád Češi perou hlavně na vlastním dvorečku. Národ, který žil po své revoluci - kterou se opravdu ve světě zapsal - velkou vizí nové republiky, státu svobodných a šťastných lidi, později nějak ztratil chuť tu vizi také uskutečňovat. A tuto vizi s ním sdílela i cizina - nemusím vám říkat, jak nám fandili, jak nám přáli tu novou chuť do života! Nebudu se tu vyjadřovat o znovuzavedení vizové povinnosti do Kanady - místní neinformovaná kritika od Kanaďanů se brzy změnila v jakési polopochopení a dnes už každý ví, že je to problém komplikovaný. Tak komplikovaný, že ho žádný jiný stát nechce převzít, viz právě ta viza, že ano.

Poslední volby v Čechách? Kanadský tisk čeká, kterým směrem se to vlastně rozjede, zatím je ještě brzo něco odhadovat. Velký počet stran ve volbách - to ano, tyhle nešťastné podstraničky ubírají hlasy natolik, že je pak těžké sestavit i menšinovou vládu. Nemluvě už o tom, že pak jeden jediný člen v parlamentu může udělat "většinu" a tím i rozhodovat. Z toho hlediska volby ukázaly, že se ani tak moc nezměnilo, nejen v hlavách těch politických minipředáků, ale i lidí, kteří je volí. Zřejmě nevědí, že dají-li jim hlasy, je to jako házet je z okna (tedy hlasy, ne ty politiky, což by bylo asi daleko efektivnější). Tradiční demokracie na západě se těmto politickým sebevraždám vyhýbá - tady si totiž každý penzista , který není spokojený s penzí, nezaloží hned novou stranu. Byla by to blbost, nikdy by tím nic neziskal - penzistů zase tolik není a navíc ještě rychle umírají. Ne, penzisti si prostě obejdou různé strany a přislíbí své hlasy straně, ktera jim slíbí víc. A když ta strana pak vyhraje, honem jim radši ty sliby splní, jinak by je příště penzisti nevolili, atd. atd. Demokracie, aby opravdu pracovala, vyžaduje totiž více mozek než tu - jak se to slušně řekne - aha, ústa.

Co si myslí Kanaďané o situaci v Čechách?

Noviny a TV je o tom zpravují jen sporadicky, a tak si hlavně všímají změn. Každý ví, že už v Čechách skončily líbánky s blahobytem, protože Čechy nejsou Rakousko a jenom turisty se jaksi neuživí. Heslo dne je obchod: ale ruku na srdce, tady se musíme ještě hodně učit. Když jsem přišel na západ, zarazilo mě, jak velkou část ceny za zboží tam sezobne zprostředkovatel, tedy middlemen. Ano, výroba bez prodeje je totiž jenom nákladné hobby - a když se to neprodá, je to zbytečné vůbec vyrabět. Márketinku se tu věnují speciální odborníci a jsou věru dobře placeni. Kunkurence je totiž veliká a státní plánování, kde se určité zboží prostě státem protlačilo k zákazníkům - a které nepracovalo ani za komunizmu - to tady vůbec neexistuje. Navíc si tu lidé ani nepřejí, aby se o ně stát staral jako v mateřské školce. Sami si najdou práci a sami si utratí svoje peníze. A když se jim něco nepovede, nenadávají hned na vládu.

Lidé v Čechách se zajímají, jak spolu vycházejí různé emigrantské generace. Nevím, k žádné organizaci nepatřím, ale mám tušení, že jsou k sobě teď víc tolerantní, než dříve. Ta doba, kdy mi jakýsi oldtimer vyprávěl, jak on to měl kdysi těžké a my už to máme lehčí, ta už je také pryč. Řekl jsem mu tehdy, že mu ty jeho "těžké" začátky upřímně závidím a když se tvářil udiveně, vysvětlil jsem mu, že mu kupodivu přinesly víc peněz, než mě ty moje "lehké". Asi už hodně takových vejtahů zemřelo, tak se časem vyřeší všechny generační problémy. Jinak se tu hádají Češi stejně radostně jako v Čechách, to je přece náš národní sport.

Zda mluví emigranti o návratu?

Mnozí se už do vlasti vrátili, zatímco ti, kteří si v cizině založili rodinu a existenci, setrvávají. Do Čech se ale často vrací, dokonce i teď, když už tu jsou ceny stejně vysoké, jako na západě. Během minulých devíti let se vrátili asi všichni, kteří se opravdu vrátit chtěli - jen pár si jich to ještě plánuje do penze. Ti, co si v cizině založili rodinu a existenci, se tak lehce ani vrátit nemohou. Ale je to opravdu tak důležité? Lidé, kteří se vrátí po třiceti letech, to už nejsou ti samí lidé, mají jiné zvyklosti a životní rytmus. Všichni také mají v cizině přátele, děti, vnuky, zaměstnání či dům, jinými slovy svůj nový domov.Ano, proč se to bát vyslovit, vždyť mnozí žijí v cizině déle, než předtím v Čechách. Pomáhat mohou i zpoza oceánu, hlavní je, aby chtěli. Jejich zájem o Čechy, o český jazyk a literaturu nikdy nepřestal. To mohu potvrdit: v mém netovém časopisu Hurontaria se snažím najít to, co mají Češi po celém světě společného a věřte, že je toho dost. Jen politiku nevedeme a kupodivu to nikomu z čtenářů ani nechybí. Čtenáři hldeají v Huronatrii něco jiného, trvalejšího. Kdo chce hledat politiku, najde si ji všude jinde a dobře mu tak.