Ono vlastně není divu: dnešní doba zná spíše kanadského krasobruslaře Elvise Stojku a vyslovíte-li jmeno "stoikové", leckdo si přinejlepším pomyslí, že se jedná o hatha-jogíny, když dělají stojku na hlavě. Ano, filozofie, která přišla z Řecka a která si v jedné době podmanila i starý Řím (v té době tedy ještě ne tak starý), se pak najednou po pěti stoletích ztratila, přičemž stačila jen částně oplodnit filozofie jiné. Že znovu dochází k její renesanci, lépe řečeno reinkarnaci, za to můžeme vlastně děkovat také počítačům...

Ale začněme radši historií: začalo to ve starém Řecku, nějakých těch pár let před rokem nula. V té době cynici věřili, že "ničemu se nedá věřit" (přičemž kupodivu zapomněli, že tedy ani ne tomuto postulátu) a skeptici zase tvrdili, že čistou "pravdu" není možno najít, ekletici se rozhodli, že ji lze najít jen s "maximální pravděpodobností" a dialektici zase, že vlastně není tak příliš fixní. Tehdy se objevilo i učení stoiků, kteří tvrdili, že věci prostě jsou jaké jsou a že nejlepší je vzít to jako fakt a žít podle toho, to jest v souhlase s přírodou. Dnes bychom tedy spíše řekli "s přírodními zákony", ale tehdy se to tak detailně nebralo.

Samotné jméno tohoto učení "stoa" vzniklo podle jména Stoa Poikile, Malované kolonády, místa, kde první stoik, Zeno z Citia, učíval (neplést se Zenonem z Elea, matematikem a autorem známých paradoxů).

Zeno z Citia (žil v letech 333-256 před Kristem, jinde se udává 300-261, opět jinde 336-264),

se narodil v malém Krétském městečku Citii, kde žilo v té době dost Féničanů a dá se předpokládát, že i on sám byl jeden z nich. Původně byl obchodníkem, ale když jednou jeho loď ztroskotala - i s ním - na pobřeží Řecka, začal studovat v Athénách filozofii. Nejprve byl jeho učitelem cynik Crates, který byl zase žákem jiného cynika, Diogena. Později ho učil platonista Xenocrates a ještě později dialektik Stipon. Není tedy divu, že Zenonova filozofie obsahuje i některé prvky oněch tří filozofií. V době, kdy se učil u Cratesa, napsal svou nejlepší knihu, nazvanou Republika, která je svou utopií podobná trochu anarchismu: rozumní lidé prý nepotřebují žádné peníze, kostely nebo soudy.

Zeno je považován za jednoho z nejodvážnějších, dnes ovšem spíše zapomenutých antických myslitelů. Jednou, když nemohl zaplatit cizineckou daň, prodali jej dokonce Athéňané do otroctví. Jeho přítel ho musel vykoupit a později, když Zenonova vážnost stoupla, Athéňané mu dokonce dali zlatou korunu a postavili mu pomník. Vzpomínám, jak mi jednou na jedné párty v Londýně jeden Řek (ne, nebyl to Athéňan) tvrdil, že athénská demokracie byla a je ta nejlepší demokracie na světě. Zeptal jsem se ho, jestli si to tehdy také mysleli jejich otroci a on se urazil. Pak už mi nic neřekl, takže dodnes nevím, co si o té demokracii "jen pro někoho" mysleli ti "jiní".

Zeno se vyznačoval řečí poměrně nevrlou a chováním převážně šokujícím, což se pravděpodobně naučil už od cyniků. Také rád pil a tvrdil, že je lépe, když mu uklouzne noha, než jazyk. Narážky, že "lidé se bojí stoupnout do bláta, protože tam nevidí svůj odraz", nebo že "některým lidem srostla ústa s ušima", mu nezískaly ze začátku příliš příznivců, nicméně časem si získal takovou úctu, že ho i macedonský král Adonidus chtěl za poradce. Zeno byl proti otroctví, ale občas byla na jeho párties i nějaká ta služka-otrokyně, prý "aby nevypadal jako misogyn".

Většina toho, co o něm víme, je většinou z díla jiného stoika, Epikteta. Zeno věřil na rovnoprávnost mužů a žen a na volnou lásku. Navrhoval sice společnost "rozumných" lidí, kde by nebylo potřeba zákona či vlády, ale vědom si toho, že společnost ještě není "perfektní", také uznával (na rozdíl od cyniků), že lidé musí plnit svoje společenské povinnosti, tudíž i v politice a administraci. Bohužel z jeho spisů samotných se nezachovalo nic, existují jen citáty v knihách jiných filozofů a nejlepší soupis jeho myšlenek je v knize Diogena Laertia, Životy eminentních filozofů.

Čteme-li dnes díla "starých" stoiků, musíme si ovšem uvědomit, že se snažili popsat svoji filozofii pomocí termínů své doby, tj. odpovídající současnému stavu vědy a názoru na svět. Některé myšlenky je víceméně nutno "přeložit" do dnešní doby, abychom vůbec pochopili, co tím asi chtěli říci a "nevylili s vaničkou i dítě".

Podobně jako křesťanství, mezi následovníky stoické filozofie patřila celá škála společnosti, od otroků až po císaře. Není bez zajímavosti zmínit se poněkud detailněji o jejích hlavních představitelích a učitelích, než se podíváme dál - už proto, že na rozdíl od jiných, oni svoji filozofii nejen hlásali, ale také podle ní žili. Nároky to byly nemalé a proto ne příliš populární. Navíc tato filozofie neslibovala lidem, že se dostanou po smrti do nebe, ani nestrašila pálením v pekle. Není divu, že stoicizmus dočasně předal vládu křesťanství a začíná se znovu objevovat, i když už ne ve své antické formě, až když vláda církve nad sátem padá. Spolu s jinými filozofiemi pak stojí při vzniku moderní vědy.

Po Zenonovi přišel Cleanthes a později Chryssipus. Jak dalece který k finální formulaci staré stoické filozofie přispěl, to už se bohužel nedovíme - faktem zůstává, že po Chryssipovi byla její konečná forma na světě. O stoicizmu psali a také se za stoiky počítali v době Říma například Seneca, Marcus Aurelius a Epiktetus.

Cleanthes

pocházel z Lydie. Byl žák Zenona (19 let) a po jeho smrti převzal vedení stoické školy. Začínal jakožto zápasník, který se v Athenách seznámil s filozofií. Pracoval v noci jako dělník, aby se ve dne mohl věnovat nejprve Zenonovým, později i svým vlastním přednáškám.

Athéňané, kteří se zajímali nejen o vědu, ale i o drby, ho jednou pozvali k soudu, aby jim ukázal, jak se živí. Když se to dozvěděli, byli tím tak překvapeni, že mu z úcty přiřknuli finanční úhradu, kterou však on nepřijal.

Jednou ho kdosi nazval oslem, na což mu odpověděl v tom smyslu, že právě proto lépe nese váhu Zenonova učení. Psal dost, ale prakticky nic se nezachovalo. Římané mu v Assusu po smrti postavili sochu. Údajně umřel na svévolnou hladovku, když mu bylo 99 let.

Chrysippus

pravděpodobně Féničan, pocházel jako Zenon z Cyprusu, a to z města Soli, nedaleko Citia. Odstěhoval se do Athén, kde se stal žákem Cleanthese. Je víceméně považován za vedoucího filozofa řecké stoické školy. Trval na tom, že svět sám je vlastně Bůh či produkt jeho ducha (míněna zřejmě inteligence). Jinde říká, že bůh je osud nebo i "oheň", což je míněno zase spíše ve smyslu modernějšího, dnes poněkud zneužívaného výrazu "energie", něco jako "zdroj všeho pohybu" - ne tedy jen "schopnost konat práci", jak to známe z fyziky - bohové přece nepracují :)). Všechny věci ve vesmíru podle něho mají svou příčinu a bůh prý obsahuje celek i každou jeho část. Jindy opět mluví o bohu jakožto žetězu nevyhnutelných událostí, jinak řečeno osud. Sotva se tedy jedná o boha v našem slova smyslu, ale spíše o pantheizmus, lépe řečeno ne o stvořitele, ale jen o "příčinu všeho".