Stoická filozofie.

Je třeba zduraznit, ze stoikům nešlo jen o filozofii jako vědu, ale přímo jako způsob žití. Věřili, že jakmile poznáme, z čeho se svět kolem nás skládá, i my se vlastně změníme. V tom - ale jen v tom - se podobají epikurejcům a to také vysvětluje, proč je křesťanství, které tvrdí, že se neměníme věděním, ale vírou, víceméně posunulo do pozadí. Víra si totiž nevyžaduje tolik námahy jako studium. Typický je stoický přístup Marka Aurelia, který v Meditacích nejen opakuje důležité stoické postuláty, ale zároveň je rozebírá a kriticky si uvědomuje, které v dané situaci vlastně porušil (podtitul jeho Meditací je "Sám sobě").

Stoické učení se dělilo na fyziku, logiku a etiku. Život má tedy probíhat v souladu s kosmickým řádem ( "podle přírody") a má být řízen morálkou.

Fyzika.

Zde se nejedná o "naši" fyziku, tedy nejde o oblast fyzikální, ale fyzickou, s podobným významem, jako třeba "fyzická bolest". Plato se táže, co je podstatou existence a odpovídá, že existuje vlastně jen to, na co je možno působit, nebo co naopak působí na druhé. Stoikové k tomu přidávají, že obojí se dá přisoudit jen tělesům, tudíž že jen tělesa existují - ovšem dodávají, že existují věci, které trvají samy od sebe, jako čas, místo a podobně. Navíc je každá existující věc také navíc zvláštní, tedy unikátní.

Vše, co existuje, je hmota, sem patří i jejich "bůh" a lidská "duše". Toto tvrzení vyplývá z toho, že celý svět musí mít jednotný základ, jinak by na sebe věci nemohly působit. Všechno je odvozeno od primární hmoty, tedy ohně (zde je třeba uznat, že v dnes bychom asi spíše mluvili o energii či energetickém poli).

Pojem boha je ovšem třeba chápat tak, že bůh byl pro ně něco jako absolutní zákon, dnes bychom opět asi spíše řekli "absolutní Inteligence". Z toho plyne, že všechno má svůj důvod, harmonii, design a náš kosmos je tudíž řízen zákonem příčiny a následku. Jednotlivec ovšem nemá absolutní svobodu, neboť žije ve světě, kde je prakticky vše řízeno nějakou nutností. My si můžeme myslet, že to děláme z volné vůle, ale defakto se i my řídíme tou nutností. Bůh - nebo chcete-li absolutní inteligence - vytváří svět, jak ho známe, svět, který zase skončí opět v ohni, tedy v energii. Tento cyklus se opakuje napořád, tedy je to něco podobného pulzační teorii vesmíru. Lidská "duše" ( opět bychom asi řekli "lidská mysl") je částí "božího ohně", je tedy také částí světového zákona příčiny a proto veskrze racionální.

Podobně jako pro epikurejce, bůh je prostoiky materiální, ale zatímco u těch prvých se o bůh o řízení světa moc nestará, u stoiků je podstatou všeho do posledního detailu. Je to první a nezničitelný princip vesmíru, vlastně eternální důvod všeho. Věci i lidé zanikají, znovu se tvoří a opět zanikají podle nějakého plánu, což navíc dodává zdání - ale pouze zdání - osudu. V moderním pojetí bychom spíše mluvili o všeobecné zákonnitosti ve vesmíru. Jak už zde bylo uvedeno, někdy boha připodobňují "konstruktivnímu a inteligentnímu ohni", dnes bychom řekli tvořivé síle, či informaci, která se s krývá v zárodcích (DNA?) a je tak podstatou vývoje věcí. Kosmos je podle nich vyplněn hmotou, obklopenou vakuem. Kombinace elementů je tak zvaná pneuma, která tvoří materiální podstatu světa.

Co se týká "duše", tato není třídílná, jako u Platona, ale všechny impulzy a tužby jsou jen funkcemi racionální duše, na rozdíl od křesťanské duality "duše-tělo". Závěry, které vedou k lidským akcím, jsou pak dány rozhodovacím procesem, jehož výsledek sice nemůžeme ovlivnit, ale k jehož vykonání je potřeba náš souhlas. V jazyce naší doby bychom řekli asi, že logika našeho mozku provádí samotné rozhodování, zatímco naše akce na základě tohoto rozhodnutím jsou navíc podmíněné naším souhlasem, naší svobodnou vůlí . Je to koncept velice blízký dnešní době a na starověk ovšem značně moderní. Zatímco Plato tvrdí, že v nás stále "válčí" iluze našich smyslů s "rozumovou" částí naší "duše", u stoiků má obojí stejnou podstatu a dostatečnou disciplinou můžeme zamezit omylům v našem chování. Naše konání není tedy jen pod kontrolou rozumu, ale je přímo výsledkem rozumu (nepočítáme-li politiky:).

Lidská mysl je tedy v podstatě materiální, t.j. umírá s tělem. Chryssippus sice tvrdil, že duše moudrých filozofů přežívají, ale pozdější stoikové od toho upustili, zřejmě pro zachování důslednosti.

Logika.

Logika stoiků je v podstatě Aristotelovská, tj. veškeré znalosti vstupují do mysli skrze naše smysly a tam se také zapisují. Plato na rozdíl od nich tvrdí, že samotná mysl je zdrojem všech vědomostí, a smysly jsou jen zdrojem omylů a chyb. Kriterium pravdy pro stoiky není v samotné myšlence, ale v pocitech, v realitě.

Stoická logika zahrnuje mnoho věcí, jako třeba analýzu důkazů, řečnictví, gramatiku i t.zv. filozofii jazyka (epistemologii). Jejich logika se navíc nezabývá syllogizmy, jako Aristotelova, ale pravidly, která velice dobře připomínají naši formální, počítačovou logiku :

1) jestliže platí p > q........pak z p plyne q (kde p>q znamená: IF p THEN q)
2) jestliže platí p > q........ pak z Np plyne Nq (kde Np je negace p)
3) jestliže platí N (p&q)........pak z p plyne Nq (kde & je logické AND)
4) jestliže platí p EXOR q.......pak z p plyne Nq (kde EXOR je exclusive OR)
5) jestliže platí p EXOR q........pak z Np plyne q

Chryssipus došel dokonce tak daleko, že tvrdil, že oba zákony:
a) vyloučení středu (tj. p OR Np = 1)
b) bivalence (tj. že pravdivostní tabulka pro OR má jen dvě hodnoty, tj 0 nebo 1)
platí i pro možné případy do budoucnosti. Je to rozdílné od Aristotela, který tvrdí, že v případě b) taková tvrzení prostě nejsou ani true ani false. Chryssippus vlastně říká, že všecko má své příčiny a tudíž že se nutně musí či nesmí stát (kauzální determinizmus). Na první pohled by se zdálo, že se jedná o fatalizmus, ale ten stoikové nepřijímají. Tak například tvrzení, že zítra nepůjdu do práce, je u stoiků dáno tím, že se "rozhodnu, že nepůjdu", protože třeba nečekaně přijede na návštěvu známý z Budějovic, který je ovšem ta příčina a nepřijede-li, výsledek bude jiný. Naopak u fatalistů je příčinou to, že tvrzení " zítra nepůjdu do práce" bylo (předem) pravdivé. Stoikové tvrdí, že jsou věci, které se mohou stát, ale prostě se nestanou, fatalisté tvrdí, že se vše musí stát, jak se stane.

V terminologii stoikové rozlišují tři věci: název, samotný předmět a ještě t.zv. lekton, tj. vlastnost předmětu, která je true nebo false. Tak např. rčení: "dnes je světlo", neplatí pro "dnes" v noci. Odborníci na stoicizmus se stále ještě snaží upřesnit význam lektonu a v názorech se značně rozcházejí.

Podobně stoikové definují poznání jakožto uvědomění si něčeho (kognitivní poznání), tedy ještě ne ale samotnou vědomost, znalost. Opravdové poznání musí být potvrzeno rozumem. Znalost pak je takové poznání, které ani rozum nemůže vyvrátit. Není úplně jisté, jak přitom kategorizovali víru či prostý názor, ale samotný souhlas bez "přesvědčení se" kategorizovali jako ignoranci. Navíc tvrdili, že kognitivní poznání nemůže být výsledkem něčeho, co neexistuje.