Staronová Stoa.

Centrální myšlenkou stoiků bylo, že kosmos je něco jako božská bytost, obdařená duší a naší rolí je pak toto přijmout a žít s ní v souladu, tedy v souladu s přírodou samotnou. Na rozdíl od křesťanů ale stoikové neříkali, že jako následek nesprávného života přichází také trest nebo že utrpení je vlastně zkouška víry. Proč vlastně stoicizmus ztratil popularitu a byl vytlačen křesťanstvím? Hlavně proto, že křesťanství, které sice zprvu také vyžadovalo asketický život, od něj později - zřejmě z propagačních důvodů - upustilo a místo toho slibovalo odpuštění hříchů už tady, na zemi. Na druhé straně, kdo se k nim nedá, bude se smažit v pekle. Zkuste tohle použít jako propagandu a máte vyhráno: lidé se totiž mají čeho bát a strach je vždycky nejlepší přítel náboženství.

Druhým důvodem asi bylo, že se stoa už dál příliš mnoho nevyvíjela. Posuďte sami:

a) Řecký stoicizmus odvrhoval všechny rozkoše a bazíroval hlavně na vniřním štěstí, kterého se tím dosáhne. Římští stoikové přiznávali, že rozkoše nejsou nutné k vnitřnímu štěstí, ale nezavrhovali je přímo.
b) Řekové měli jen binární dělení, co se týká dobra: člověk může být buď dobrý, nebo špatný. Římané uznávali různé stupně, to jak se člověk vyvíjí a mění, hlavně svou touhou stát se lepším.
c) Řekové se zabývali jen jednotlivcem, zatímco římští stoikové se věnovali i společenským jevům, to je věcem sociálním a politickým.

Je to pochopitelně otázka názoru, ale domnívám se, že název "nový", který razí historikové či filozofové pro římský stoicizmus, je neopodstatněný. Možná, že by byl, kdyby stoa vyhynula s Římany a kdyby už opravdu k dalšímu vývoji nedošlo. Dnes ale přichází ale doba renezance, tj. oživení stoicizmu, nejen pouze některých jeho trzení, ale hlavně jeho podstaty.

Pantheizmus

je jedním z pokračovatelů stoicizmu. Nebudu se zde příliš o něm rozšiřovat, najdete toho na Netu až až. O co vlastně jde pantheismu? Podobně jako stoikové tvrdí, že Bůh je ve všech věcech. Ovšem stoický Logos je spíše něco jako kosmická inteligence, kosmický řád, zatím co neopantheisté svého na atomy rozdrobeného pánaboha přímo deifikují. Neopantheismus se pak příliš podobá jiným náboženstvím: v hledání Boha, který je pro ně stvořitel (Logos nebyl žádný kreator), žádají poslušnost tam, kde stoikům stačila konformita, tj. život v souhlase s kosmickými zákony. Navíc odhazují zbytek stoické filozofie, její jádro. Z toho důvodu se tady také pantheismem dále nezabývám.

Nová stoa.

Daleko zajímavější je nové použití stoické filozofie ve vědě. Přiznám se, že jsem zde uvedenou informaci načerpal z článků australského matematika s dlouhým jménem Douglas J. Huntington Moore, který přednáší na Computer Science Department, La Trobe University v Bundooře, přesněji řečeno z jeho webové stránky http://www.ozemail.com.au/~djhmoore/generic.html.
Jedná se hlavně o jeho články: Generic Science and the Foundations of Mathematics, Matter and Mind - Generic Synchronic Structure; Generic Spatio-Temporality a Generic Principles of Consciousness.

Věda a matematika našeho století je založena na odluce teorie od předmětu, na abstrakci, která jde zpátky k Platónovi a Aristotelovi. Aristoteles sice už narazil i na jiné formální vědecké methody, ale později se věnoval hlavně abstrakci. To se všeobecně ví, ale méně už se ví o nevýhodách, které to přináší, kdy se samotná abstrakce stává jaksi abstrahovanou. Matematici už například dávno hledají něco, co by spojovalo jednotlivé matematické kategorie. Bohužel, tato matematická disciplina, Teorie Kategorií (Cathegory Theory), má nevýhodu, že její závěry vlastně už naší praxi skoro nic neříkají, tak jsou abstraktní. Celá západní civilizace je založena na abstrakci, dokonce i člověka jsme nahradili jakousi formalitou. Abstrakcí se prostě vždy ztrácí určitý obsah věci. Abstrakce dovoluje uvažovat o entitách (existenční jednotkách), aniž bychom museli věděli, jak fungují a může jednat dokonce i o neexistujících "entitách".

Je zde ale alternativní přístup, který se datuje zpět k staré tradici. Stoici, kteří ho vymysleli, ho s úspěchem používali, aniž by docházeli k paradoxům a aniž by museli používat nějaký kompromis. To se nyní začíná znovuobjevovat pro různé vědy jako nový koncept. Všeobecně se to nazývá Generická teorie, jejíž autorem je - ano, uhodli jste, Douglas Moore.

Při Generické teorii (autor ji nazývá Generic Science, dále jen GS) neexistuje absolutní oddělení teorie a předmětu, jinak řečeno abstrakce. Vše záleží na objektu samotném, na generické entitě (poznámka: požívám zde "počeštělé" anglické výrazy, hlavně proto, že české překlady mohou znamenat v různých souvislostech i něco jiného). Jednotlivé instance (případy) generické entity pak mohou být everything, anything, every thing a any thing, tj. všecko, něco, každá věc a kterákoliv věc. Název "generický" byl zřejmě použit proto, že se, na rozdíl od současnou vědou používaných "a priori" antecendentů, při tomto novém procesu vlastně vytváří, generují, i samotné struktury (ale spíše ho Douglas vybral asi proto, že se jedná, jak je uvedeno dále, o generickou, tedy společnou nebo chcete-li výchozí teorii pro jiné vědy).

Opakem abstrakce je ovšem konstruktivizmus. Příkladem je třeba softvér, kde se už de facto používá konstrukční logika. Při generické konstrukci se prostě vychází z t.zv. výchozího bodu (Stariting Point), který je sám entitou a touto základní entitou může být cokoliv - i když každá entita má svou individuální realitu. Zatímco matematik používá abstrakci, aby vše převedl na speciální případ, softvérový designer musí navrhovat víc a víc generický softvér, aby mohl pracovat s širokou škálou situací. Známé "object programming" má pro jednu instrukci více významů - právě podle kontextu - a ideálem programátora je napsat program s jedinou instrukcí: GO.

Přecházime tedy od abstraktního, tj. hierarchického a subjektivního přístupu do nového, objektového (v angličtině objective, tj. doslova předmětného - zde nepoužívám nabízející se překlad "objektivní", protože ten má v češtině přenesený význam ve smyslu "nezaujatý"). Podobnost s výše uvedeným "objective programming" tedy není čistě náhodná. GS nemá hierarchii a všechny entity jsou t.zv. první třídy. Celý konstrukční a dekonstrukční proces se pak stává reflexí objektové reality. Každá entita má ovšem také svou vlastní "teorii", která vyjadřuje, čím se liší od těch ostatních, s procesem determinace a generické specifikace.

GS metoda vrhá nejen nové světlo na práce stoiků, ale umožňuje i překonat potíže formalizace, postulované matematikem Gödelem. Byl to totiž právě on, který zasadil pokusu axiomovat celou matematiku (viz kniha Principia mathematica, Whitehead and Russel) smrtelnou ránu. Podobný rozpor najdeme, uvážíme-li, že podle druhého zákona thermodynamiky se jednotliví členové v systému se chovají tak, že zvyšují chaos, tedy entropii celého systému. Tomu ale zase odporuje Darwinova teorie, podle níž původní chaos vede sám postupně k více strukturovaným a organizovaným jednotlivcům.

Moderní fyzika už delší dobu hledá t.zv. "přemosťovací zákony" mezi vědomím (consciousness) a realitou, a GS to umožňuje. Používá známou "arrow method" (šipkovou? - odborný český název neznám) z Teorie Kategorií od C.S. Pierce, jenže nemá její axiomy. GS je natolik všeobecná, že i univerzální "teorie všeho" (Theory of Everything, TEO) by byla jen vzláštním případem GS. Quichotovské hledání TEO , kde sám termín "vše" je vlastně nedefinovatelný, se ovšem stalo bojem s větrnými mlýny. GS nahrazuje termín "vše" termínem "cokoliv" a problémy filozofické se pak stávají problémy čistě technickými, které také dávají řešení - pokud takové řešení ovšem existuje.