Byl pracovitý, psal až 500 stránek denně. Vyznačoval se velkou sebedůvěrou, jednou prý řekl: "Dej mi jakoukoliv doktrinu a já už ti najdu pro ni důvod". Nevážil si lidí s veřejnými funkcemi či zásluhami. Ztrávil většinu života diskuzemi, které většinou prohrával, protože byl nedůsledný a často tím nahrával svým oponentům. Jeho přátelé stoikové ho proto kárali. Z jeho 700 prací nezůstalo nic, známe je tedy jenom to, co z něho citují jiní filozové.

Epiktetus

Narodil se jakožto římský otrok, později se ale dostal do Říma, kde sloužil jednomu z vojáků osobní gardy císaře Nera. Později, to už jako svobodný muž, byl s ostatními filozofy za císaře Domiciána vyhoštěn z Říma, ale později se smířil s novým císařem Hadriánem (tedy asi hlavně císař s ním). Byl nejznámějším učitelem stoicismu v Římském imperiu. Jeho heslo bylo "Vydrž to a kontroluj se". Jeho literární styl prý byl dokonce lepší, než měl samotný Plato. Jeho "Discourses" byly zapsány žákem Arrianem a po jeho smrti vyšly v osmi knihách, z nichž text čtyř se zachoval. Také "Eurichidion", neboli manual, či řekli bychom soubor jeho učení, se ztratil a jen reference v dílech jiných filozofů se nám zachovaly. Na rozdíl od ostatních stoiků byl proti sebevraždě (zatímco Zeno ji přirovnával k prostému "otevření okna, když je v pokoji moc dusno").

Lucius Anneus Seneca

byl římský filozof a státník, narozený ve Španělsku a později se stal učitelem budoucího císaře Nera. Seneca byl mimo jiné i epigramatik, který kritizoval předešlého císaře Claudiuse ( to ovšem není nic tak zvláštního, z toho si dělal legraci každý). Méně se už ví, že byl také vědec. Napsal sedm knih o přírodních oborech, například o meteorologii a astronomii - například celá šestá kniha je věnována teorii zemětřesení. Pro nás je důležité, že napsal několik stoických esejí. Také psal dramata na starořecké náměty. Pochopitelně celé dílo Seneky je příliš široké a obsahuje i jiné prvky, které nejsou předmětem tohoto článku.

Několik let byl Seneca schopen usměrňovat svého mentálně nestabilního císaře-žáka Nera, a kolem roku 65 už ztratil vliv na Nera docela. Později byl (snad jen údajně) zapleten do spiknutí proti němu a na císařský rozkaz pak spáchal sebevraždu. Neronovo panování po smrti Seneky je už dobře známo z učebnic historie.

(Poznámka: Pod jménem Seneca se také rozumí jeden z pěti Irokézských kmenů, který spolu s Tuscarory vytvořil Ligu "šesti národů". Jedná se pouhou shodu jmen a pokud jsem mohl posoudit, stoické filozofii se Irokézové neoddávají :).

Marcus Aurelius Antoninus

Jak řekl Plato, "Filozofové se nejprve musí státi panovníky a králové zase filozofy, než bude mít svět mír". To bohužel platí dodnes. Římský císař Marcus Aurelius byl patrně jediný panovník - filozof v celé historii lidstva. Nevynalezl novou disciplinu, jen ji obohatil a ve svých "Meditacích", což byly vlastně psané poznámky pro něj samotného, formuloval celou stoickou filozofii své doby.

Narodil se v prominentní španělské rodině v Římě (Verové), ale brzy ztratil rodiče a jako sirotek byl adoptován mužem, kterého si vybral císař Hadrián jakožto svého nástupce (ovšem jen za podmínky, že on zase udělá svým nástupcem Marcuse, kterého si Hadrián předtím oblíbil). Tehdy bylo Marcusovi jen 17 let a na císařství si musel ještě 22 let počkat. Hned na počátku císařování si přibral k vládě Lucia Vera (svého podobně adoptovaného bratra, asi proto, že Římu hrozily války na všech stranách) a to hned jakožto druhého císaře. Ten však později zemřel a Marcus odešel na Dunaj, kde velel svým legiím a kde také denně psal své Meditace. Vládl pak 19 let a za své vlády zavedl více reform, než kterýkoliv jiný císař. Při tom všem byl nejen silným vládcem, ale zůstal i obyčejným, prostým člověkem.

Jakožto císař byl velkorysý ke svým nepřátelům, ale zato potlačoval korupci, zakázal používání udavačů a osvobozoval otroky při každé příležotosti. Když potřeboval sehnat peníze na války ve Východní Evropě, nezvedl státní daně, ale udělal veřejnou aukci, kde prodal svoje zlaté příbory a šaty jeho manželky.

Marcus víceméně rozvíjel myšlenky Epikteta a Seneky. Domníval se, že lidská nátura, ponechána sama o sobě, se vyvíjí k horšímu a musí se tudíž usměrňovat. Pro ty a i jiné důvody se nedivme, že ho dnešní Vatikán nemá rád - a ani ostatní stoiky, pochopitelně. Jeho dvanáctidílné Meditace ukazují myšlení stoického filozofa a člověka velkého stylu, který se ubíral cestou sebepoznání. Pochopitelně také věřil v sílu vzdělání - tak např. podporoval athénské školy, dále na "kosmickou moudrost", harmonii všech věcí a nutnost přijímat věci takové, jaké jsou. Na rozdíl od jiných stoiků neuznával jejich doktrinu "absolutní pravdy" - naopak tvrdil, že naše znalost je při nejlepším jen pravděpodobná a že nesmíme být dogmatiky; obzvláště, co se týká názorů těch druhých.

Někteří znalci starověku tvrdí, že jeho jedinou chybou bylo, že neprohlásil stoicismus za oficiální náboženství. Ovšem je si třeba uvědomit, že na rozdíl od císaře Domiciána, který to právě s křesťanstvím udělal, Marcus si byl příliš dobře vědom důležitosti toho, aby lidé měli možnost svobodné volby, svobodné vůle.

Zemřel na infekci - podle jedné zprávy prý byl naopak na rozkaz jeho nemanželského syna Commoduse otráven svými vlastními doktory. Commodus pak vládl tak krutě a rozmařile, že ho v tom překonal už jen Caligula.

Centrální myšlenkou stoiků bylo, že kosmos je něco jako božská bytost, obdařená "duší", zřejmě míněno něco jako kosmická inteligence. Naší rolí je to přijmout a žít s souladu s touto "duší", ted s přírodou samotnou. Stoikové přijímají vše, co se stane, a to bez zbytečných otázek (např. proč se to stalo zrovna mě, atd) a vyznačují se trpělivostí, specielně při snášení utrpení všeho druhu. Není divu, že t.zv. stoický klid se všeobecně považoval za hlavní charakteristiku stoika. Na rozdíl od pokorných křesťanů ale stoikové neříkají, že to všecko na nás přichází jako trest nebo jako zkouška víry.

Hellenističtí stoikové věřili, že emoce, jako například závist či nenávist, pocházejí ze špatného usuzování a že osoba, která dosáhla perfekce, se jim nepoddává. Stoikové starého Říma zdůrazňovali, že pravý filosof je imunní proti neštěstí a že ctnost sama vlastně stačí pro štěstí. Více radikální stoikové dokonce prohlašovali, že jen oni jsou opravdu svobodní, zatímco všichni ostatní jsou otroci svých vášní. Je prý třeba ignorovat věci jako je bolest či rozkoš, bohatství či chudobu, zdraví či nemoc, neboť to vše je jaksi druhotné a nepodstatné.

Zatímco díla řeckých stoiků (t. zv. stará stoa) se zachovala jen v malých zlomcích, stoikové z doby Říma - Seneca, Epictetus a Marcus Aurelius - nám zanechali kompletní traktáty a knihy. Už v Řecku se pochopitelně našli i kritikové stoiků: Alexander Afrodiasis či Plutarch z Chaeronie, medik Galenus, Sextus Empiricus, Plotinus a neoplatonista Simplicius. Na druhé straně Říman Cicero si vážil vysoké morálky stoiků a i když sám stoikem nebyl, ve svých dílech se snažil popsat jejich filozofii.

Až do nedávna se interpretace stoických děl zúčastnili hlavně odborníci. Důvod byl jasný: většina knih existovala jen v originále. Fragmenty některých děl sice sebral do třídílného souboru na začátku tohoto století H. von Arnim, ale první soubor překladů vyšel až v knize The hellenistic Philosophers od A. Longa a D. Desleyho (1987).