Čtvrtek 0:20
    Zarachocení cihel, které jsem skopnul při pokusu o nenápadné odplížení by probudilo i mrtvého. Břitva se okamžitě odpružil od sedla a rozběhl se po zvuku. Pravá ruka mi vyskočila ke krku, utrhla plastikovou lahvičku s miniaturním válečkem uvnitř a odhodila ji, jak nejdál to šlo. Pak jsem se obrátil a prchal. 
     Jestliže jsem se cestou k bytu otloukl o spoustu výčnělků a hrbolů, tak při běhu zpátky k motorce, jsem nevynechal ani jedinou překážku, na kterou se dalo narazit. V kotnících, které jsem si minimálně třikrát málem vykloubil, mě píchalo, v hlavě mi hučelo po modrém bonbónu a několika srážkách s vyčnívajícími trámy, dlaně jsem měl rozedřené, jak jsem stále padal a znovu se zvedal. Po pár minutách toho šíleného běhu jsem se zastavil a snažil se zklidnit dech, abych se mohl zaposlouchat. 
     Bylo ticho. 
     Identifikační štěnici, kterou jsem si nechal načerno vyoperovat týden po tom, co mi ji Majorovi lidé nastřelili, jsem zahodil i s lahvičkou, ve které jsem ji nosil, takže teď teoreticky neexistoval způsob jak mě vystopovat. Užíval jsem si předklonu, hlubokého vdechování a občas jsem vyplivl chuchvalec hlenu, který mi stoupal do krku. Zrovna když jsem se chystal narovnat a znovu si odplivnout, jsem se málem udusil. Noční ticho rozrazil zvuk jaký vydávají startující stíhačky - Břitva nahodil svou Yamahu. 
     Nevím co přesně s tou motorkou dělal, ale byl to svého druhu unikát. Převodovku, která původně měla pět rychlostí, upravil tak, že na ní šly zařadit jen tři stupně: jednička, dělo a superdělo. Na třetí rychlost jela motorka maximálně devadesátkou, ale rychlost byla ve Městě k ničemu. Nepotřebovali jste jet rychle. Potřebovali jste dojet všude. A Břitvova Yamaha to dokázala. Jednou, když měl Břitva to, čemu říkal dobrá nálada, předváděl nám, jak Yamaha trhá dlažbu. Prostě se na ni posadil, nastartoval se zmáčknutou přední brzdou a přidal plyn. A z cesty vypálilo pár dlažebních kostek. 
     Inspirován Břitvou jsem se pokusil o něco podobného. Dlouhé hodiny jsem strávil v garáži rozebíráním, upravováním a opětovným skládáním motoru, ale to co Břitvova Yamaha můj bavorák nikdy nedokázal. 
     Hlen jsem si z brady otřel až za běhu. Hnal jsem se co mi nohy stačily, abych ke své motorce doběhl dřív, něž k ní Břitva dojede po chodníku. Bez motorky a věcí, které jsem měl v bočních kapsách, bych ve Městě nevydržel ani den. 
     Když jsem motorku konečně uviděl, napadlo mě, že teď přichází její životní příležitost. Jestli se nedostanu z tohohle, už nebude nic, z čeho bych se mohl dostávat. Naskočil jsem, přilbu si narazil na hlavu a identifikační kartu zasunul do škvíry. Dotkl jsem se červeného tlačítka na palubní desce a okamžitě ucítil, jaká síla mi dřímá pod zadkem. Jen jsem doufal, že jí bude dost. 

     Po rozjezdu, pro který je i slovo agresivní pouhým eufemismem, jsem měl pocit, že mi hlava zůstala kdesi vzadu a že tělo dožene až za chvíli. Byl to takový ten pocit, který musí mít postavičky z kreslených seriálů, když je do zad trefí dělová koule. 
     Pár desítek metrů jsem urazil po chodníku. Pak jsem z něj sjel a začala pekelná jízda. Ne že bych měl nějaké zvláštní potěšení z jízdy v terénu, kde by měl problémy i dobře školený kamzík, ale v některých neobydlených oblastech Města, jsem měl pro pronásledovatele připravených pár překvapení - většinou nepříjemných. 
     Po prvních pár metrech, kdy jsem si zvykl na ten pocit, že se mi rozkrok snaží prodrat přes břicho někam ke krku, jsem zase začal motorku trochu ovládat a směroval ji tam, kde podle ukazatele na palubní desce byl severovýchod. Šlo to jen velmi pomalu. 
     Než se mi začalo chtít zvracet, ujel jsem dobře kilometr. Pak mi nějak začalo vadit poskakování světla vpředu před motorkou. Gyroskop, se kterým byla parabola světlometu propojená se sice snažil co mohl, ale i tak světlo přeskakovalo z místa na místo. Při svém chaotickém pohybu odhalovalo na zlomky vteřin neodklizené trosky, pokroucené a rzí olezlé automobily, trsy trávy a něco, co před tím, než to zmutovalo vlivem radioaktivního záření, mohly být břízy. No a samozřejmě jsem viděl i kostry. Byly šedivé a špinavé, zapadané do bláta a hromad radioaktivního prachu. 
     V místech, kde se vyskytovali živí lidé, byly mrtvoly hned první rok po okupaci ze zdravotních důvodů páleny. Od jara do podzimu obcházely Město čety dobrovolníků s plamenomety a likvidovaly zahnívající těla, ve kterých to překypovalo smrtelnými chorobami. Ale nebylo v lidských silách vyčistit celé Město do zimy. Na to bylo příliš mnoho mrtvých a příliš málo nadšení. A tak toho všichni s prvním sněhem nechali. Zbytek práce obstarali potkani. 
     Když jsem si trénoval průjezd touhle trasou přes den, nijak zvlášť mi kostry nevadily - prostě to byly jen další z pozůstatků atomového výbuchu. Ale v noci - cítil jsem se jako paranoik. Měl jsem pořád pocit, že se ty hromady práchnivějících kostí zvednou a začnou mě honit. Bál jsem se jako malý kluk, když jsem za bouřky jedním okem z pod peřiny sledoval stíny na zdi. Měl jsem nutkavou potřebu se otočit a ujistit se, že mě nepronásleduje tlupa vrzajících a chřestících mrtvol, ale bál jsem se, že když se otočím, ony se nějakým kouzlem dostanou přede mě a já je stejně neuvidím. Chvíli jsem tomu pocitu odolával, ale můj strach rostl takovým způsobem, že to nešlo vydržet. A tak jsem to risknul a otočil se. 
     To co jsem uviděl bylo mnohem horší než všechny zástupy pochodujících kostlivců na světě. Viděl jsem neklidný kruh světla, který se ke mně pomalu, ale vytrvale, blížil. Nedávalo to smysl. Jak mohl Břitva jet neznámým terénem rychleji než já, který tu znal skoro každou cihlu? Chvíli jsem tu myšlenku převaloval ve své poskakující hlavě, až jsem došel k jedinému možnému řešení: zmáčkl jsem spojku a zařadil vyšší rychlost. 

     Vjel jsem mezi dva domy. Nějakým zázrakem z nich zůstaly stát obvodové zdi, čehož jsem využil při stavbě první pasti, ke které jsem Břitvu zavedl. 
     Teď už jsem ho nejen viděl, ale i slyšel. Doháněl mě, a já proti tomu nebyl schopen nic udělat. Zrychlil jsem na maximum, které mi mé plomby a plný močový měchýř dovolily, ale on se stále přibližoval. Několikrát mě napadlo co si asi myslí myš, když ji honí kočka. Zbývající čas jsem se věnoval myšlenkám na to, co se s tou myší stane, když ji kočka dostane. 
     Přední, a vzápětí i zadní kolo poskočilo a motorka se ustálila. Vjel jsem na dlouhý pruh pěnoplastiku, který jsem vyrobil mezi dvěmi obvodovými zdmi. Ruka na plynu mi zacukala, ale ovládl jsem se a místo zrychlování jsem si užíval ten nádherný klid, který se rozhostil ve všech mých kloubech a ostatních pohyblivých orgánech. Nikdy jsem netušil, že jich mám v těle tolik. 
     Kritické místo se rychle blížilo a já odhadoval úhel, pod kterým musím zahnout. Když jsem byl se směrem, kterým motorka jela spokojený, vyřadil jsem a pustil plyn. Celá ta hmota kompozitů a oceli se setrvačností šinula vpřed, až přední kolo poskočilo dolů. Velký panel ztvrdlé konstrukční pěny sjel o deset centimetrů dolů a ve světle reflektoru se objevily stovky, možná tisíce ostrých břitů. Počkal jsem, až na pohyblivý panel sjede i zadní kolo. Pak jsem znovu zařadil a projel úzkou uličkou na druhou stranu. 

     Nečekal jsem, že by Břitva naletěl na něco tak pitomého jako je rovný pruh cesty, ale doufal jsem, že ho hledání cesty na druhou stranu alespoň na chvíli zdrží. Doufal jsem marně. Ještě než jsem stačil nabrat směr k další pasti, měl jsem ho znovu v patách. 
     Přemýšlel jsem, jak mě vlastně sleduje. Identifikační štěnici jsem odhodil a čipy v motorce jsem vybrousil hned jak jsem si ji pořídil, takže možnost, že by mě zaměřoval hledačem identifikačních značek, odpadala. Jakoukoliv dálkovou detekci kovů jsem, vzhledem k množství zbytkového železa v troskách, vyloučil. Samozřejmě mohl provádět akustické zaměřování. To si na motorku přiděláte spoustu senzorů, abyste mohli vyfiltrovat vlastní hluk a jedete podle toho odkud počítač slyší zvuk pronásledovaného motoru. Dokonce si můžete nechat kreslit trasu podle toho, jak se mění úhel zaměření. Tohle jsem považoval za nejpravděpodobnější. Proto mě může tak přesně sledovat, napadlo mě. Jestli má lepší software, tak podle toho jak se mění otáčky motoru dokáže poznat i mou rychlost. 
     Chvíli jsem si pohrával s myšlenkou že zastavím a zkusím, jestli mě Břitva dokáže najít, když budu motorku tlačit. Nakonec jsem to ale zavrhnul - bylo to nejisté a mně se zatím nechtělo umřít. Ještě ne. 
     Pak jsme si uvědomil k jaké pasti se to vlastně blížím a musel jsem se zachechtat. Nenosí přilbu, uvědomil jsem si a šklebil se jako parodie na ďábla. Břitva nikdy nenosí přilbu. 
     Pak motorka poskočila, já si prokousnul jazyk a dobrá nálada mě zase přešla. 

     Ten podivuhodně zachovalý dům jsem hledal týdny. Měl nejen kompletní obvodové zdi, ale ve třetím a čtvrtém patře i stropy. To bylo zvlášť důležité. 
     Do čelní zdi jsem vyboural velkou díru, další na druhé straně a celý vnitřek natřel reflexní barvou - tou nejzářivější zelenou jakou jsem sehnal. Když jsem vjel dovnitř, byl jsem - i přesto, že aktivní vrstva na štítu přilby ztmavla na maximum - téměř oslepen. Přivřel jsem víčka a co nejrychleji vyjel ven. Ujel jsem dalších asi dvacet metrů a zastavil. Zhasl jsem motor a slezl z motorky. Sundal jsem si přilbu a chvíli čekal, než si oči zvyknou na tmu. 
     Břitva se mezitím přiblížil k domu a zpomalil. Možná plánoval jej objet, ale myslím, že housenka ostnatého drátu, kterou jsem položil na každé straně do vzdálenosti dobrých padesáti metrů ho odradila. Já mezitím prohmatal malou pagodu postavenou z oklepaných cihel, až mé prsty narazily na něco plochého a hladkého. 
     Párkrát jsem ovladač obrátil v ruce abych z něj setřel prach a palcem přepnul přepínač na pravé straně do polohy jedna. Do tmy zasvítilo zelené světýlko. 
     Břitva pomaloučku vjel do domu, zastavil a po chvíli zhasnul reflektor. Jeho oči měly asi dost problémů se vším tím světlem. A to ještě nepřišlo to nejlepší. V době, kdy mě ještě vymýšlení rafinovaných pastí bavilo, jsem od jednoho Rusáka koupil malou krabici na jednu ránu. Na černém matném povrchu byl jediný konektor pro spínač. Dověděl jsem se, že tohle zařízení se používá na hranicích v kombinaci s rádiovým poplachem. Zběh, který se snaží utéct brnkne o drát a krabice ho na deset až dvacet minut vyřadí. Doma jsem ke krabici vyrobil dálkový ovladač s dosahem nějakých padesát metrů a celé to nainstaloval do domu, ve kterém se Břitva právě snažil vzpamatovat z přívalů světla. 
     Počkal jsem, až se mručivý zvuk volnoběhu změní v opatrné dunění jedničky a přepnul přepínač do polohy dvě. A pak to přišlo. 
     Z tmavých oken domu vyrazily hladové paprsky toho nejintenzivnějšího světla jaké si dokážete představit. Motorka zaječela, jak Břitva reflexivně trhnul plynem a slyšel jsem jak se několikrát převrátila. I já, který jsem stál od domu poměrně daleko jsem měl najednou pocit, jako by mi do očí někdo zarazil hřebíky. Co to muselo udělat s Břitvou si nedokážu představit. A to byla jen první část představení. Druhá, mnohem horší, přišla s pětivteřinovým zpožděním. 
     Strašlivá exploze hluku, která mě rozechvěla od hlavy až k patě roztrhala noční ticho na kusy. Pokračovala dál a dál, a vyvolávala ve mně křeč, která mnou otřásala, procházela každým svalem mého těla, trhala mě na kusy, a já se znovu skládal dohromady, abych mohl zažívat další a další vlny té hrůzy. 

     Zatím co jsem ležel na zemi a lapal po vzduchu, obloha se zatáhla a začalo mrholit. Pokusil jsem se posadit, ale v mém žaludku se znovu cosi vzpříčilo a znovu jsem začal zvracet. Řídká tekutina mi tekla po bradě, kašlal jsem a snažil se potlačit ty odporné stahy břišních svalů. 
     Nakonec se mi podařilo trochu se sebrat a posadit. Zády jsem se opřel o motorku a stupačku, která mi poškrábala záda, jsem bral jako příjemné osvěžení. Tápavě jsem se postavil a s hlavou v dlaních se opřel o sedadlo. Přilba spadla a se strašlivým hlukem se někam odkutálela. Asi po deseti letech, co jsem tak stál jsem sebral dost odvahy k tomu, abych se narovnal. 
     Dýchal jsem zrychleně, otřásala mnou zimnice a jemné kapky vody mi vlhčily tvář. V ústech jsem měl jako v té nejhorší stoce plné kousajících potkanů. Bože, jak já nenávidím potkany! 
     Pomalu, velmi pomalu, jsem přehodil nohu přes sedlo. Vzpomněl jsem si na přilbu, ale při představě, že bych měl znovu slézt a začít ji hledat jsem se s ní raději rozloučil. 
     Pak přišlo něco, co ve mě udusalo i ty poslední zbytky touhy po životě: Břitva nastartoval motorku. Padl jsem tváří na řidítka a bezmocně vzlykal. 
     Ten zkurvenec je lepší než já! Seděl tam uvnitř, uprostřed toho všeho, neměl žádnou ochranu a stejně se dokázal postavit, sebrat motorku a nastartovat. Jak člověk může utíkat před někým komu se nedá utéct? Je to jako s celou tou podělanou smrtí - pořád před ní utíkám a ona mě pořád dohání. Je pořád blíž a nedá se s tím nic dělat. Můžete utíkat jak chcete, namlouvat si, že vás se to netýká, zacpávat si uši, dávat si klapky na oči a stejně pořád víte, že tam je. Je vždycky na té straně kam se nedíváte. Jako ti kostlivci. 
     Obrátil jsem hlavu a nosem přejel po startéru. Motorka se pode mnou rozezpívala. Ucítil jsem, jak mi nějaká blbá ohnivá koule vystartovala po pátéři a zastavila se až nahoře v lebce. Trhnul jsem sebou a motorka se zakymácela. A to rozhodlo. Poslední kolo, řekl jsem si. Jedno jediné kolo a dost. Dál už na to kašlu. Tohle je naposledy co utíkám. Pak se otočím a nechám tomu voný průběh. A pak - 
     No co, nikdo nemůže žít věčně. 

     Když jsem znovu spadnul a znovu - asi po sté - si řekl, že život s ostnatým drátem omotaným kolem mozku je poměrně neradostná záležitost, došlo mi, že jsem na nejlepší cestě porušit to co jsem si slíbil - už zase mě ovládal pud sebezáchovy. Už zase jsem přemýšlel co budu dělat když ta primitivnost ke které se teď blížím zklame. A znova jsem si kategoricky přikázal: nic. 
     Sebral jsem trosky svého těla, trosky motorky, nějak to propojil dohromady a rozjel se. Ještě kousek a bude přede mnou krásný čistý pruh asfaltu. Pak se rychle rozjedu, naženu nepatrný náskok, který už stejně nebude mít smysl, zastavím a budu čekat. A dám si cigaretu, připomněl jsem si. Na to jsem se docela těšil. Po chvíli se motorka skutečně uklidnila a já se rozjel nejvyšší rychlostí, jakou jsem byl schopen zvládnout. 
     Byl jsem otlučený a všechno mě bolelo, měl jsem sucho v krku a mokro v kalhotách, byla mi zima a třásl jsem se a dýchal sípavě, bolela mě hlava a píchalo v uších a - a už se mi zase tak nějak chtělo žít. Projel jsem kolem zohýbaného sloupu pouliční lampy a přitiskl se k řidítkům. Svíral jsem plyn a pomalu počítal do desíti. Pak jsem se znovu narovnal, odhodlaně zařadil neutrál a nechal motorku aby dojela. 
     Slezl jsem, s vypětím posledních sil nahodil bavoráka na stojan a ztěžka dosedl na sedadlo. Z kapsy bundy jsem vylovil pomačkaný balíček cigaret a našel jednu nezlomenou. Než se mi povedlo otevřít zapalovač a připálit si, objevil se Břitva v dohledu. 
     Potáhnul jsem a čekal, jestli už je natolik hotový, aby udělal chybu. Byl. Přidal plyn a naplno se rozjel směrem ke mně. Najednou se mi zdálo, že stojím nad věcí. Vypadalo to, jako by se mě celá tahle zbytečná honička netýkala. Bylo vlastně jedno, jestli Břitvovi to karbonitové vlákno natažené nad cestou usekne hlavu nebo ne. Jestli bude tak hloupý, aby nezpomalil, dostane mě někdo jiný. Ach ano, budu slavný - budu ten, který sejmul Břitvu, ale mrtvole je sláva k ničemu. 
     A tak jsem tam stál a se zájmem spíše odborným, než osobním jsem sledoval, jak se Břitva blíží k místu, kde se ve větru chvěla půlmilimetrová struna. Viděl jsem jak k ní dojel, jak jeho motorka pokračuje vpřed, zatímco on zůstává viset ve vzduchu. A jako ve zpomaleném filmu jsem viděl jak pomalu padá k zemi, jak rozhazuje ruce a zůstává ležet. A bylo mi to jedno. Potáhl jsem z cigarety a pokrčil rameny. 

     Když se to tak vezme, bylo mi v tom okamžiku Břitvy vlastně líto. On za to nemohl, že jsem podvedl Majora. On jen dělal to, k čemu byl vycvičen - snažil se mě dostat. A kdyby dal na svůj výcvik věděl by, že rovná cesta vždycky znamená past. Tohle jsem si říkal, když jsem se pomalu šoural k místu kde ležel. 
     Další skvělá vlastnost lidské rasy: lidé jsou přitahováni nehodami. Nechtějí ani tak pomoci jejím obětem, jako se spíš pokochat pohledem na krev a vědomím, že to nejsou oni kdo leží na zemi a dodělává. Možná tohle nutkání mě dovedlo až k Břitvovu nehybnému tělu. Zalovil jsem v kapse a vytáhnul bodovou baterku abych si na něj posvítil. 
     Podle toho jak rychle jel, měl mít hlavu uříznutou až někde k páteři. Neměl. Měl ji přesně na tom místě kde lidé hlavu obvykle mívají, a měl ji dokonce i v poloze v jaké má být. Chvíli jsem to nechápal. Sklonil jsem se blíž abych se podíval o co jde a v okamžiku, kdy mi došlo, že jsem si strašně lichotil, a že jsem vlastně úplný pitomec, mě Břitva bleskovým pohybem popadl za klopy bundy a čelem mě udeřil do kořene nosu. 
     Nebránil jsem se a nechal ho aby mi předvedl co všechno se naučil o anatomii a kolika různými způsoby mi dokáže způsobit bolest. Možná jindy, za jiných okolností bych mu i udělal radost a začal řvát, ale dnes jsem na to už opravdu neměl sílu. Jen jsem odevzdaně ležel na zádech a čekal až ze sebe dostane všechnu tu zlost a bolest, kterou jsem mu způsobil. Když skončil, necítil jsem se ani líp, ani hůř než před tím. Chtělo se mi jen umřít. Ani by to nemuselo být v klidu a bezbolestně. Hlavně aby to bylo rychle. 
     Když se mnou byl Břitva hotov, byl celý zadýchaný a pod rozedranou košilí se mu dmul tmavě hnědý povrch mikrosendvičové pseudoživé kombinézy. Byl to ten typ vojenské kombinézy která začíná na chodidlech a končí u brady a za ušima. Makromolekuly, ze kterých je celá ta věc poskládaná dokáží během mikrosekundy ztvrdnout jako ocel. Vtip je v tom, že podle síly s jakou narazíte, nebo něco narazí do vás, se do ztuhlého stavu uvede větší, nebo menší plocha. Takže když do Břitvových ramen - nebo krku - narazil ten drát, místo aby ho přeřízl vejpůl, jen se neškodně svezl po krunýři, ve který se změnil celý povrch Břitvova těla. 
     Zdálo se mi, že v Břitvově jinak ledově chladném pohledu, je nepřátelství, a snad i nenávist, když na mně klečel a před obličejem mi šermoval jedním z tajemství svého pláště: neuvěřitelně ostrým nástrojem na holení. 
     "Ty zasranej zkurvenče," vyrážel ze sebe sípavě. "Mám tě přivýst k Majorovi." 
     Někdy je Břitva opravdu neodolatelný.