Zákony silnějšího - Jiří Brossmann

     Čtvrtek 3:40
     Jeli jsme po proudu Vltavy. Kusy betonu, cihel a malty se svažovaly k vodě jako písek na mořské pláži. Na popraskaném asfaltu sebou motorka neuvěřitelně házela a otlučená nádrž Yamahy mě tlačila do břicha. V hlavě mi hučelo, za což mohlo dílem to, co se mnou Břitva prováděl než mi na ruce a nohy nasadil pouta a přehodil mě přes nádrž, dílem rachot spalovaného vodíku, který hnal Yamahu kupředu. Mezi tím, co jsem se snažil nevnímat co se dělo s mými ušními bubínky, jsem si prohlížel konstrukci motorky zblízka. Chtělo se mi smát.
     Břitva mě musel vyhmátnout už když jsem byl u Maxe. Když jsem se díval zblízka na hydrauliku přivařenou k vidlici a rámu, a na patnáct centimetrů široký válec, který posouváním zátěže uvnitř dokázal naklonit motorku o nějakých třicet stupňů na každou stranu, došlo mi, že jsem nejen větší pitomec než jsem si o sobě kdy myslel, ale že jsem dokonce ten nejpitomější chlap v celém Městě. Něco tak stupidního, jako že by mi Břitva mohl na motorku přilepit štěnici a potom mě sledovat pomocí Hi-Jacku, který snímal mou rychlost a polohu a podle toho řídil Břitvovu motorku, mě opravdu nenapadlo.
     Projeli jsme kolem zkrouceného a zčernalého torza Tančícího domu, jehož prázdná okna vyčítavě hleděla k tomu, co zbylo z Hradčan. Moc toho nebylo. Jedna z hlavic, která se odloupla z vršku rakety v den D, musela vybuchnout jen malý kousek od Hradu. Z cihlových staveb nezbylo skoro nic a křehká pískovcová konstrukce Svatého Víta se přetavila v jedinou neforemnou hroudu. Ten výhled Tančícímu domu opravdu nezávidím.
     Břitva zpomalil a když jsme minuli hromadu čehosi, co kdysi bývalo Národním divadlem, zahnul na most Legií. Obrovská písmena, která nějaký cynik nastříkal na místo, kde kdysi býval symbol české kulturnosti vyzařovala světlo které posbírala během dne a posměšně hlásala: "Národ sobě".
     Most jsme přejeli ze dvou třetin. Pak Břitva zastavil aby se identifikoval hlídkám. Než nás chlapi s noktovizory a samopaly pustili dál, chvíli si prohlíželi Břitvovo oblečení. Zdálo se mi, že jich tam stojí víc než obvykle.
     Lidé, kteří kdysi dávno dávali jméno Střeleckému ostrovu, netušili jak jim dá jednou historie za pravdu. Střelecký ostrov totiž bylo jediné místo, kde byly k vidění jinak striktně zakázané střelné zbraně. Na pilonech zapuštěných do poloutopeného ostrova, byla vybudována jednoduchá stavba o dvou podlažích, ve které probíhal veškerý styk obyvatel Města s Majorovými úřady. Odváděly se tu daně, žádalo o připojení vody, nastřelovaly identifikační čipy. Ať jste udělali cokoliv, někdo v Administrativě se o tom vždycky dověděl. Celý ten ráj byrokracie strážilo neuvěřitelné množství ozbrojenců. Jeden člověk se samopalem stál před každými dveřmi, několik jich hlídkovalo na střeše, další se procházeli po betonových záplatách rozpadajícího se mostu; a všichni byli nadržení na to, vyprázdnit do někoho zásobník. Ani v krematoriu není takový klid a pořádek jako v Administrativě.
     Sotva jsme opustili most, octli jsme se mezi dvěmi betonovými zdmi. Na jejich vrcholcích byly v pravidelných intervalech rozmístěny nejen bíle svítící sodíkové lampy a kilometry ostnatého drátu, ale také kulomety, minomety a spousta další výzbroje, kterou nebylo vidět. Major se o bezpečnost svého Hnízda staral opravdu dobře.
     Po tom, co se ujal vlády nad Městem, vybudoval si na Petříně něco, co bych nejlépe popsal slovem pevnost. Možná by bylo přesnější říct v Petříně, protože pomocí techniky, kterou se mu podařilo získat nevím kde, provrtal celý kopec spletí tunelů, za které by se nemuseli stydět ani zfetovaní mravenci. Úplně nahoře, tam co bývala rozhledna, nechal postavit deset metrů vysoké železobetonové iglú, se základnou tak pětadvacet metrů. Podle zkazek, které šly Městem, to měla být jediná cesta do Hnízda. Osobně si myslím, že člověk, který dokáže budit respekt i u ruského velení, nemůže být takový pitomec, aby se zahrabal do betonové pasti, aniž by si někde nepostavil pár tajných východů.
     Jak motorka stoupala spletí cestiček, ve kterých se dalo vyznat jen pomocí barevných kódů nastříkaných na zdi, můj ledový klid začínal pomalu tát. Major, dunělo mi v hlavě ať jsem se jakkoliv snažil na něj nemyslet. Pokud se rozhodne, že ze mně udělá exemplární případ, aby si ostatní rozmysleli jestli budou kšeftovat s něčím na co nedostali licenci, mám se opravdu na co těšit.
     Než Břitva vybral poslední zatáčku a zastavil, třásl jsem se strachy z toho, co mě v následujících hodinách čeká.

* * *
     Jak se ukázalo, čekalo mě něco, na co jsem nebyl připravený: nic. O to to bylo horší. Břitva projel mezi řadou nablýskaných motorek v Majorových barvách a zastavil na oranžově orámovaném obdélníku, který asi byl jeho vyhrazeným parkovištěm. Pak mě skopnul z motorky - dal si záležet na tom, aby mi v plicích zbylo právě tolik vzduchu abych se rozkašlal - a za pouta na rukou mě odtáhl ke vstupu do Hnízda. Být vláčen s rukama spoutanýma za zády, je docela nepříjemné.
     Čočka tupě zírající do tmy si našla Břitvovo oko a identifikovala duhovku. Pak se ozvalo pufnutí, jak se tlaky mezi přetlakovanou kopulí a okolím vyrovnaly a masa zdi, kterou jsem ještě před chvílí považoval za prostou jakékoliv skuliny, odjela do strany. Před námi se objevil obdélník žlutého světla a Břitva mě vtáhnul dovnitř. Kopule byla - až na kabinu osobního výtahu a nákladovou plošinu - prázdná. Břitva mě vtáhnul do výtahu, dveře se zasyčením zaklaply a zrychlení mi zvedlo žaludek.
     Když výtah po pár nekonečných vteřinách prudce zastavil, museli jsme být minimálně padesát metrů pod zemí. Břitva mě vytáhnul ven a rozepnul pouta na nohou. Pak mě setmělými chodbami dostrkal k dalšímu výtahu, který nás zavezl ještě o něco hloub. Když se dveře se slabým zasyčením pneumatických pístu otevřely, objevila se před námi malá místnost, z níž vedl jediný východ. Samozřejmě před ním byla mříž.
     Břitva se pozdravil se zavalitým chlapiskem, které posedávalo na židli za hliníkovým stolkem.
     "Někde ho zašij," řekl Břitva a ta hora masa přikývla.
     "A moc se s ním neser," dodal ještě Břitva, než udělal krok zpátky do výtahu. Dveře zasyčely a my zůstali v místnůstce sami. Tlusťoch zapnul úsměv a přátelsky mě poplácal po rameni. Měl jsem pocit, jako by do mě několikrát udeřilo kladivo.
     "Tak pojď," řekl. Palcem se dotknul prosvětlené plošky vedle dveří a mohutným kopancem mě poslal dovnitř.

* * *
     Zavřel mě do malé cely, ve které byla záchodová mísa, palanda a strašný smrad.
     "Hej," zařval jsem na zavírající se dveře, "sundej mi ty pouta." Z venčí se ozval jen pobavený smích.
     Místnůstku osvětlovala jediná zářivka na stropě a já si všiml, že zdi jsou popsané nejrůznějšími zprávami: Majore, ty kurvo, chcípni nebo Zítra jdu na smrt, Mikeš nebo Užívej dne, další už nepřijde. Dál jsem to nečetl. Svalil jsem se na palandu a snažil se udělat si alespoň trochu pohodlí. Sotva se mi to podařilo, uvědomil jsem si dvě věci, z nichž jedna byla strašná a druhá ještě horší. Zaprvé: díky modrému bonbónu který jsem snědl, mám strašnou žízeň. A zadruhé: ze stejného důvodu se potřebuji rychle vymočit.
     Znova jsem se posadil a začal se rozhlížet po něčem k pití. Samozřejmě jsem nic nenašel. Tak jsem začal přemýšlet o druhém problému: jak se vychcat. Došel jsem k záchodu a bezradně na něj hleděl.

* * *
     První nutkavou potřebu vyprázdnit si měchýř se mi podařilo zaspat. Když jsem se pobudil měl jsem chvíli pokoj. Jediné co mě v tu chvíli trochu trápilo byla odporná pachuť zvratků v puse. Pohoda, to se dá přežít. Nesmíte ovšem být dehydrovaní. Po chvíli, co jsem tak seděl a čekal co se bude dít, mě začaly, jako ostatně vždycky když mám žízeň, svědit zuby. Je to takový ten pocit, kdy musíte co nejvíc skousnout, vydržet jak dlouho to jen jde a pak povolit, aby to bylo ještě horší. Vzadu v krku mě škrábalo, jazyk dřel o vyschlé patro. Zkusil jsem si vyrobit trochu slin a propláchnout si jimi ústa. To co moje slinné žlázy vyrobily však byl jen odporný sliz. Bylo mi potom ještě hůř. Už jsem si myslel, že horší to být nemůže. Omyl. Znovu se mi začalo chtít močit.
     Asi tak sto let jsem se s tím snažil bojovat a namlouval jsem si, že každou chvíli přijde někdo, kdo mi z rukou sundá pouta. Nakonec jsem to vzdal a vrátil se k záchodu. Stál jsem tam dobře pět minut, pohupoval se na špičkách, čelem dřel o počmáranou zeď a zápasil sám se sebou. Nakonec zdravý rozum zvítězil nad a já si nadělal do kalhot.
     Když jsem s tím byl hotov, strašně se mi ulevilo.

* * *
     Přečetl jsem všechny nápisy. Většinou to byly citáty z Knihy Mrtvého Muže, doplněné různými kombinacemi sprostých slov. Jako způsob, jak zahnat myšlenky na vodu, to docela ušlo. Když jsem přečetl i tu poslední zprávičku, rozhodl jsem se, že se to všechno naučím nazpaměť. Když jsem si byl jistý tím, že umím opravdu každý citát, napadlo mě, že bych se je mohl naučit i pozpátku. Když jsem byl hotov i s tím, už mě nenapadalo vůbec nic.
     Jazyk jsem měl suchý jako martini, a popraskala mi kůže na rtech. Když jsem zkoušel otevřít pusu cítil jsem, jak se mi kousky té uschlé kůže odtrhávají ode rtu. Abych zahnal hlad, který se pomalu začínal ozývat, začal jsem je polykat. Skvělé, napadlo mě. Už jsem jako ten Kyklop - stává se ze mě autokanibal.
     Pak se mi znovu podařilo na chvíli usnout. Byla to spíš dřímota, než pravý spánek, ale byla doplněna nádhernými halucinacemi. Všechny věci kolem mě se začaly nějak divně deformovat a plazit se ke mně, aby ze mě vysály i ty poslední zbytky vody, které ve mně ještě zůstaly.
     Místnost se najednou změnila v temnou chodbu a věci vypadaly jako tlupa potkanů po průchodu drtičem odpadků. Odhadoval jsem, že jsem v nějaké stoce, protože po mé pravé ruce byl žlab plný něčeho velmi odporného. Pak jsem ucítil strašlivý smrad. Nebyl to jen pocit, že něco cítím. Já měl opravdu nos plný hnilobného smradu, který by se snad dal přímo plnit do krabic a rozesílat do obchodů s pomůckami pro úchyláky. Z holení se mi do celých nohou šířila tlumená bolest. Potkany někdo slepil dohromady, takže se mohli začít blížit ke mně. Jejich kulatá očka se leskla ve světle svítilny, která ležela vedle mě, a -
     Probral jsem se a pomalu se posadil. Sen mi pořád dozníval v hlavě a já měl takový divný pocit.

* * *
     V okamžiku, kdy jsem začal zkoušet, jestli je opravdu možné zadržet dech tak, aby se člověk udusil, se dveře rozletěly a objevil se v nich nějaký neznámý muž.
     Hleděl jsem na něj jako na zjevení. Kolem hlavy mu poletovaly hvězdičky a přesto, že stál jen pár kroků ode mě, zněl jeho hlas jako ze strašné dálky. Chvíli jsem na něj tupě civěl a fascinovaně sledoval, jak hvězdičky mizí a znovu se objevují, přesně jako když diamantovým kotoučem přejedete po železe.
     Zamrkal jsem a hvězdičky zmizely. Místo nich se objevily žluté skvrny, které se zvolna přelévaly z jednoho místa na druhé, přičemž za sebou zanechávaly zářivou stopu jedovaté zeleně. Po chvíli bylo zelené a žluté už úplně všechno.
     Chlapík přešel těch pár metrů, kterého ode mě dělily a já za jeho zády uviděl Břitvu.
     Chtěl jsem se zachechtat, když se největší žlutá skvrna přenesla přímo doprostřed jeho nazelenalého obličeje, takže vypadal jako E.T. po zmršené pitvě. Místo cynického smíchu jsem však jen slabě zachroptěl a spokojeně upadl do bezvědomí.

* * *
     Probralo mě něco studeného, něco, co mi tlačilo do zad a pomalu mě to posouvalo dopředu. Otupěle jsem sebral všechnu energii co ve mně zbyla a zkusil přijít na to, co to je.
     Ležel jsem na boku a o záda se mi tříštil proud ledové vody. Trochu jsem zvedl hlavu a očima pomalu zaostřil malé bílé kachličky. Voda po nich divoce tekla směrem k odpadu, který mě tlačil do boku. Trochu jsem se naklonil a pil jako velbloud po měsíční rekreaci uprostřed Sahary. Cítil jsem jak mi voda proudí do žaludku, jak se tam přelévá a zaplňuje každé volné místo.
     "Nechlastej tak," ozval se kdesi za mnou hrubý hlas. "Bude ti blbě," varoval mě. Nad tím bylo potřeba se zamyslet. Šlo to sice pomalu, ale nikam jsem nespěchal. Jsem dehydrovaný, napadlo mě. Jsem kdovíkolik hodin bez vody a teď se tu nalívám jak notorik po příchodu do hospody. Jasně, uvědomil jsem si, oslněn precizností vlastního uvažovaní, bude mi zle!
     Udělalo se mi zle.
     "Hovado," uslyšel jsem znovu ten hlas, když jsem skončil se zvracením. Tentokrát to znělo rezignovaně.
     Počkal jsem až voda odplaví mé žaludeční šťávy a znovu se trochu napil. Pak jsem se začal zvedat.
     Proud vody mě stále sledoval, když jsem se pomalu zvednul na všechny čtyři a pak si s hlavou opřenou o zeď i kleknul. Když jsem se jakž-takž stabilizoval, uvědomil jsem si, že ruce mám volné. Přejel jsem si jazykem po popraskaných rtech a zjistil, že se mi udělal nádherný opar. Všiml jsem si velkých strupů na zápěstí.
     "Otoč se, ať ti můžu opláchnout ty pochcaný kalhoty," řekl hlas znechuceně a já se opatrně postavil na nohy a otočil. Chlápek, který mě pouštěl z cely, stál na druhé straně místnosti a mířil na mě hadicí. Proud vody mi přejel obě nohavice, trup a ruce. Pak chlap s pokřiveným úsměvem hadici sklonil o něco níž a voda mě udeřila do rozkroku. Zlomil jsem se v pase a zasténal.
     Podělaný život.

* * *
     "Díky," přikývnul Břitva, když mě chlápek konečně propustil z laskavé péče své hadice. Ještě než definitivně zastavil vodu, hodil mi krabici nějakého levného pracího prášku a řekl mi, abych se tím posypal a trochu to na sobě rozetřel - prý jsem smrděl jako pohlavní orgán malomocné stařeny. Přesto, že se ze mě snažil prášek opláchnout, zbyly mi na oblečení malé bíle hrudky.
     Břitva mě popadnul za předloktí a strkal mě před sebou dlouhou chodbou lemovanou ocelovými dveřmi s okénky. Ani jsem netušil, že Major disponuje tak rozsáhlým vězením. Dosmýkal mě až do místnosti s výtahem a stiskem tlačítka zaklapnul mříž. Byl jsem nastoupen jsme do výtahu a ten se dal do pohybu.
     Podíval jsem se na hodinky. Chvíli jsem přemýšlel, jestli se třeba nerozbily při té pekelné jízdě, ale nakonec jsem došel k závěru, že ne a že jsem v té malé místnosti seděl opravdu jedenáct a půl hodiny. Jedenáct a půl hodiny ve smradlavé kobce bez vody.
     Než výtah zastavil, zapálil si Břitva cigaretu.
     "Nemáš ještě jednu?" osmělil jsem se. Mluvil jsem tím neprosebnějším hlasem, jakého jsem byl schopen.
     "Ne," odsekl Břitva a schoval plnou krabičku Marlborek.
     Vytlačil mě otevřenými dveřmi do chodby plné pobíhajících lidí a začal mě postrkovat kupředu. Kolemjdoucí si s neskrývaným opovržením prohlíželi mé mokré a stále špinavé šaty a znechuceně kroutili hlavami nad mokrými šlápotami, které za mnou zůstávaly. Sklonil jsem hlavu, svěsil ramena a nechal se vést až k širokým dveřím na konci chodby.
     Narozdíl od ostatních, které jsme míjeli, neměly tyhle dveře žádný štítek. Nebylo tu ani číslo, ani jméno člověka který sedí uvnitř. Byla tu jen ta odporná, všudypřítomná šeď a malá žlutá ploška, která matně svítila ze zdi.
     Břitva k ní přitiskl palec a masivní ocelové dveře zajely do zdi.