Zákony silnějšího - Jiří Brossmann

     Pondělí 21:50
     Gorila vymáhající vstupné vypadala neústupně. Bylo to strašně dávno, co jsem se v Pekelné Brázdě ukázal naposledy a tohohle svalovce jsem neznal. Na tváři měl vytetovaných několik variací na hákový kříž, po mohutném předloktí, okázale vyčnívajícím z upnutého černého trička, se plazili čtyři modří hadi. Prsty měl pokresleny něčím, co nepříjemně věrně připomínalo ostnatý drát.
     "Nazdar," oznámil jsem mu suverénně. "Jdu za Kyklopem," dodal jsem a začal se tlačit do dveří. Brázda bylo původně podzemní parkoviště, takže dveře byly široké. Vyhazovač je svými rameny dokázal ucpat celé. Jeho tričko se zavlnilo jako by se v něm prohánělo celé stádo vetřelců, a jedna z jeho pracek mi dopadla na rameno.
     "Vstupný," ozval se hlas, který se k tomu chlapovi hodil stejně dokonale, jako se vypálená kulka hodí k hlavě, "vstupný je šest pětek." Celkem zbytečně jsem se pokusil jeho ruku setřást. Bylo to jako bych se pokoušel právníkovi vysvětlit, co je to morálka.
     "Říkám ti, že jdu za Kyklopem," řekl jsem trochu podrážděně. Stisk zesílil a vazounova tvář nabyla výrazu, jaký mají sadističtí pedofilové v reklamách na paralytický plyn. "Tak mu zavolej," řekl jsem mnohem méně sebejistě a kývnul směrem k telefonu, který visel na zdi, za vazounovými zády.
     Svalovec sevřel čelist a hákové kříže se našponovaly. "Telefon nefunguje," procedil mezi zuby. "Zaplať, nebo jdi do prdele," řekl a roztomile mi zakroutil ramenem. Kdybych to nezažil, nevěřil bych, že je možné někomu zakroutit ramenem.
     Rezignovaně jsem vytáhnul čipovou kartu a zajel jí do štěrbiny čtečky. Svalovec rázem pookřál, pustil mě a s nechutným úsměvem řekl něco jako služebníček.
     Nesnáším vyhazovače.

* * *
     Kyklop seděl u baru a cosi vykládal dvěma ženám, které měly tu smůlu, že neodešly hned jak si k nim přisedl. Ženy se po sobě dívaly, nervózně se usmívaly a snažily se nezírat na Kyklopovo jediné oko, které na ně vyzývavě pomrkávalo. Vzhledem k tomu, že to oko bylo umělé, to vypadalo dost morbidně.
     Jednou jsem viděl plakát, na kterém byl namalovaný takový ten malý mimozemšťan s uzoučkým hrudníčkem a obrovskou šišatou hlavou, který mezi prsty držel rozkouřeného jointa. Nad mimozemšťanovou hlavou bylo velkými písmeny napsáno: Take me to your dealer!. Kdybych se někdy dostal do situace, že by po mně nějaký obyvatel létajícího talíře požadoval adresu opravdu solidního dodavatele omamných a halucinogenních látek - tak zní oficiální název pro dealera v Majorově Sborníku povolených zaměstnání - poslal bych ho bez váhání ke Kyklopovi. Z vlastní zkušenosti můžu potvrdit, že Kyklop je na distributora drog opravdu férový chlap. Když si u něj například koupíte pět dávek Kolotoče a dáte do zástavy své ledviny, můžete si být jistí, že vám Kyklop tři dny počká, než pošle někoho, aby si je od vás vyzvednul. Já jsem se sice do podobné situace nikdy nedostal, ale znal jsem spoustu lidí, kteří přišli nejen o ledviny, ale také o játra, a spoustu dalších orgánů. Většinou si pak pro další dávku už nepřišli.
     Já měl to štěstí, že jsem na sebe, po jednom hašovém dýchánku, prozradil Rozumovi, že jsem kdysi trochu dělal do klubové hudby. Rozum byl majitelem Brázdy, a s Kyklopem měl velmi výhodnou smlouvu, která spočívala v tom, že Kyklop mohl v Brázdě prodávat fet bez jakýchkoliv poplatků, což Rozumovi zajistilo stálou klientelu. Ti dva do mě tehdy naládovali dvě tablety Styxu, počkali až zabere a pak mě strčili do masterboxu. Z nějakého podivného důvodu se má improvizace tanečníkům v posledním suterénu líbila, takže jsem se pak skoro každý večer chodil zadarmo sjíždět a oblažovat davy nadšenců svými depresemi přetvořenými do rytmů a melodií.
     Kyklopovo oko přeletělo místnost, aby se ujistilo, jestli tu není někdo, kdo by potřeboval vyspravit náladu trochou něčeho ostřejšího, než je limonáda. Zastavilo se na mé maličkosti. Soustava čoček v oku chvíli měnila vzájemnou polohu, jako by nemohla uvěřit tomu co vidí. Pak se Kyklop postavil, zařval cosi jako "Ohaři, ty kurvo! Já tě snad zabiju!" a rozběhl se ke mně. Jeho umělé nohy rachotily o betonovou podlahu a já trochu podřepl a duševně se připravoval na náraz, který musel nevyhnutelně přijít. Za tu dobu co jsem se s Kyklopem neviděl jsem musel ztratit cvik, protože mi náraz sto padesáti kilogramové masy tuku, kostí a oceli, malém přerazil všechna žebra.
     "Ty voničemáku, ty slámožroute, ty hagešáku!" zasypával mě lichotkami a oběma rukama mi přitom masíroval záda. Pak mě pořádně objal a když jsem se trochu vzpamatoval, měl jsem v puse zapáleného jointa.
     Potáhl jsem a chvíli v sobě kouř podržel. Kdyby za decentními zrcadlovkami FLYWAY byly oči schopné vyjadřovat pocity, vypadaly by v té chvíli napjatě. Konečně jsem vydechl a přemýšlel kam trávu zařadit.
     "Vesuv?" zkusil jsem jméno nejsilnějšího modelu, jaký jsem kdy zkusil. Kyklopův obličej se rozzářil a znovu mě několikrát poplácal po zádech.
     "Hovno Vesuv, vole. Vesuv je proti tomuhle materiálu úplnej čajík." Významně se odmlčel. "Říkám tomu Krakatoa," řekl a zalovil v jedné z naditých stehenních kapes svých khaki šortek. Vytáhnul balíček, ve kterém byla palice velikosti dětské pěstičky.
     "Vidíš to?" zeptal se, a i když to nebylo možné, zdálo se mi, že se jeho umělé oko Hitachi zalesklo vzrušením. Jestli si Kyklop na něčem opravdu zakládal, pak to byly tři věci: konopí které pěstoval a které v sobě mělo rok od roku stále více a více THC, Hitachi, které si nechal implantovat přímo doprostřed čela a umělé nohy Standford Protetics Research, které vyčnívaly z jeho skejťáckých šortek a které si už ze zásady odmítal zakrývat.
     Historie trávy, oka i nohou je v podstatě jediný příběh, který Kyklop vykládal na potkání. Nepochybuji, že v okamžiku kdy mě uviděl, se právě chystal oznámit těm dvěma ženám, které se už stačily decentně vypařit, jak že se to všechno vlastně stalo.
     Když se hlavice taktické střely rozprskly nad Prahou jako čínský porcelán, byl Kyklop právě ve sklepě a zaléval miniaturní políčko, na kterém zrála jeho první úroda. V prvním okamžiku si ani neuvědomil co se děje. Země se zatřásla, zhasla světla, kterými osvětloval rostliny a ozval se strašlivý rachot. Když se trochu vzpamatoval, zjistil, že je ve sklepě zavalený a že od vnějšího světa ho dělí pár metrů trosek, ve které se proměnil jeho dům během těch pár vteřin než se přehnala tlaková vlna. Kyklop tvrdí, že mu tráva zachránila život a že měl obrovské štěstí, že ji šel zkontrolovat zrovna v okamžiku, kdy raketa doletěla na konečnou. Vzhledem k tomu, co se dělo dál, bych tomu já osobně neřekl štěstí, ale kurevská smůla.
     Kyklop mohl dýchat - nějakým zázrakem zůstal v roztříštěném zdivu průduch, kterým mu dovnitř šel čerstvý vzduch. Kyklop mohl i pít - do sklepa prosakovalo už před tím, a otřes nadělal do izolace spoustu děr, takže tam bylo dost vlhkosti na to, aby ji mohl sbírat do plechovek. Co Kyklop nemohl, bylo jíst, protože sebou dole neměl ani balíček žvýkaček.
     "Nejdřív jsem sežral všechny žížaly, který jsem naházel do tý krabice s hlínou co mi v ní rostly rostlinky," začínal Kyklop vyprávění o tom, jak dokázal přežít tři a půl měsíce bez jídla. "Vždycky jsem je trhal na půl, aby mi zase jako dorostly, ale už třetí den jsem měl pořádnej hlad takže jsem je během dalšího tejdne sežral všechny. A pak jsem si moh' -" tady clonka Hitachi významně zamrkala a jeho radiací spálený obličej se roztáhl do širokého úsměvu - " akorát tak vyhonit. A taky jsem to udělal," říkal a jeho úsměv byl už tak široký, že odhaloval i zažloutlé zuby.
     "Nejdřív jenom tak, abych zahnal nudu, ale hned podruhý mi došlo, že je to vlastně škoda a že zbytečně vyhazuju spoustu kvalitní mrdky, která je plná špičkový bílkoviny." V tomto momentě odpadala většina slabších povah, ale to nejlepší teprve mělo přijít. "Jenže když si ho honíš dvakrát denně, aby ses udržel alespoň trochu ve formě, tak ti za pár dnů vyschnou koule. Já měl péro rozedřený do krve, ale nemoh' jsem z něj dostat ani kapku."
     Jeho tvář vážněla a clonka, která měla alespoň trochu připomínat víčko, se přivírala. "Tak jsem přemejšlel co bych tak ještě sežral. Kdybych jenom tak ležel a hovno dělal, klidně bych se na nějaký žrádlo vykašlal, jenže já se snažil vyhrabat a na to jsem potřeboval energii, že jo."
     Pohlédl na konečky svých zničených prstů a řekl: "Víš, ty vole, co to je rvát beton a mít akorát jednu podělanou baterku se kterou si můžeš svítit tak pět minut denně?" Na prstech mu chyběly nejen polštářky, ale také většina nehtů.
     "Tak jsem tam seděl," pokračoval, "a přemejšlel co bych tak ještě mohl sežrat. No a pak mi došlo, že jediný co je v tom zasraným sklepě ještě k jídlu jsem já." Cynický škleb a pauza, jako by nabíral sílu na další vyprávění.
     "Tak jsem si začal žrát nohy." Ještě delší pauza. Jeho kovové končetiny sebou začaly pocukávat, jako by i ony znovu cítily tu bolest.
     "Začal jsem prstama. Byl jsem v tý době už dost pohublej - než to začlo vážil jsem dobře stodvacet kilo - ale byl jsem už zvyklej na malinkatý dávky jídla, takže mi to nevadilo, že jsem zvládnul jenom jeden denně. Pižlal jsem to nějakým střepem, co jsem našel a než jsem chytil grif, trvalo mi to strašně dlouho. Vázal jsem si to do obvazů z košile, který jsem si měnil dvakrát denně. Použitý hadry jsem máchal ve vodě a tu pak chlastal - doufal jsem, že je v tom taky něco výživnýho."
     Dlouhé ticho.
     "Nejhorší bylo koleno. To se strašně blbě řeže a hodně to krvácí. Když jsem došel ke kolenu, málem jsem se posral bolestí. Pak jsem to vzal do půl stehna a řek' si, že budu muset začít s druhou nohou. Vzal jsem kus plechu a ňáký dřeno a to stehno si vypálil. Každej den jsem málem chcípnul, když ten průduch co jsem tam měl a kterým nestačil odcházet ani smrad ze chcanek, nestíhal přivádět čerstvej vzduch. Pak jsem si rozpálenou plotnu připlácnul na ránu a řval. Na druhej den jsem strhnul strup co se mi udělal a pálil to znova. Každej den. Každej posranej den."
     Další dlouhá pauza.
     "Ty strupy chutnaly fakt odporně." Znechucený výraz a lehký třas.
     "Když jsem se konečně vyhrabal, byl jsem prakticky mrtvej. Nohy jsem měl pryč a jak jsem nebyl zvyklej na světlo, tak mi slunko udělalo do očí díry." Zcela nevědomý pohyb, kterým si posouvá zrcadlovky na nose. "Neměl jsem sílu ani na plazení, takže jsem jenom tak ležel." Levá ruka se zvedla a Kyklop se zadíval na pahýl, který mu zbyl po malíčku. "Než mě nějací podělaní Rusáci našli, trvalo to dva dny." Spustil ruku a nechal svá slova účinkovat. Pak se zachechtal. "Vy čuráci," šklebil se, "fakt si myslíte, že to bylo tak hrozný?" Naslouchajícím se na tváři objevilo cosi jako úleva, ale jen na okamžik, protože Kyklop dodal tu větu, kterou všichni čekali, ale nějak si nechtěli připustit, že by to mohla být pravda. Kyklop řekl: "Bylo to ještě mnohem horší!"
     A pak se strašlivě rozesmál.
* * *
     Úsměv mi ztuhl na tváři.
     Krakatoa začínala soptit.
     Ruce mi vzplály jasně žlutým plamenem a udržet všechen ten oheň pod kontrolou, mě stálo ohromné úsilí. Kyklop schoval balíček s paličkou a Hitachi uprostřed jeho čela spiklenecky zamrkalo. Pak mě vzal za předloktí, jemně mi odsunul rozkouřený joint od úst a odtáhl mě k nejbližšímu volnému stolu.
     Bar byl velký jako menší tělocvična. Stoly byly chaoticky rozesety po hale, která kdysi sloužila jako první suterén parkoviště. Kromě zdi po mé pravé ruce, kde byl barpult, byly všechny stěny pokryty soustavou více méně optimistických grafitti a plastik. Byla tu torza lidských trupů zoufale se vzpínající do volného prostoru, hrůzou zkroucené obličeje, obrazy hromadných poprav, na kterých zrůdy s plynovými maskami na tvářích a kovovými helmami střílejí polonahé děti. Prostě pohoda.
     Nejlepší byl ovšem strop. Tam nebyly žádné obrazce, ale změť optických zpožďovacích vláken. Vlákna byla vyrobena z podobného materiálu je Čipův oblek, takže když se do nich vpustilo několik krátkých impulsů světla, vypadalo to, jako by po šílené pavučině pobíhalo několik fosforeskujících pavouků.
     Kyklop mě usadil, řekl, že se hned vrátí a někam odběhl. Hlava se mi točila, ruce hořely, proudy energie se přelévaly z různých částí těla. A navíc na mě pomalu začínala lézt žravá. To na trávě nesnáším - vždycky se strašně přejím a je mi pak špatně.
     "Pane Bože," hlesl jsem tiše a složil si hlavu do dlaní.
     "Přejete si?" ozvalo se nade mnou. Pak mi to došlo: Rozum kdysi dávno došel k závěru, že člověk, který řekne Pane Bože, potřebuje jedinou věc: panáka.
     Prohlédl jsem si koženou bundu do které byl vrchní oblečený a stříbrný řetízek, který začínal v jeho levém ušním boltci a končil v nosní dírce. Vypadal nějak divně. Jako hlava, která nemá ani ruce ani nohy, ale jen tu hlavu. Zamrkal jsem a když vrchní znovu nabyl alespoň přibližně lidských tvarů, řekl jsem: "Flastr do půllitru a čtyři utopence." Vrchní si udělal nějakou poznámku na displej svého handtopu a odběhl pryč.
     "Ohaři, ty starý feťáku!" ozval se za mnou Rozumův hlas. Neuvěřitelně pomalu jsem se otočil a pohlédl do Rozumovy zarudlé tváře. Rozum byl snad jediný člověk v Brázdě, který nefetoval. Místo toho se napájel pivem, nebo jak tomu říkal on, kropil se vitamíny. A opravdu - při svých třiceti pivech za den, byl zdravý jako řípa.
     Rozum se usadil na židli naproti mně, a Kyklop, který stál těsně za ním, zabral židli napravo. Než Kyklopovy kovové nohy přestaly škrábat o dřevěnou desku stolu, objevil se číšník, postavil přede mě talíř s utopenci a půllitr černého čehosi, co se tvářilo, že to každou chvíli rozleptá sklenici a vydá se to na procházku po okolí. Před Rozumem se, jaksi samo sebou, objevilo pivo, Kyklop, který alkohol neuznával si dal Pekelný šleh - energy drink, na který létají americké raketoplány.
     Když čísník odkráčel, roztáhl se Kyklopův obličej od ucha k uchu a zeptal se: "Dobrej model, ne, sjezdaři?"
     "Kurevsky," řekl jsem a snažil se stáhnout rty, které mi ztuhly v úsměvu, abych nevypadal jako úplný pitomec. Zvednul jsem sklenici a pokynul jí někam mezi Kyklopa a Rozuma. Když jsme se napili, pustil jsem do utopenců a s plnou pusou jsem cosi nesouvisle žvatlal o tom, jaká je to škoda, že jsme se tak dlouho neviděli.
     Když jsem byl s jídlem hotový, cítil jsem se skoro výborně. Jediné co mi v tu chvíli kazilo náladu, bylo pomrkávání Kyklopova Hitachi. Snad minutu jsem konsternovaně sledoval, jak se záklopka otvírá a zavírá. Pak jsem to nevydržel a zeptal se: "Kyklope, proč ty vlastně máš jen jedno oko? Normální oči od Philipse musí stát polovinu toho, co tě stojí údržba téhle příšernosti."
     Kyklop se usmál a řekl: "Ty vole, znáš někoho jinýho s vokem uprostřed čela?"
     "Ne," řekl jsem po pravdě.
     "No a vo tom to je."
* * *
     Jak jsem se trochu vzpamatovával z účinků Kyklopova jointu, začínali jsme mluvit o normálních věcech. Nakonec byla všechna obvyklá konverzační témata vyčerpána a Rozumovi, který se mi věnoval víc než Kyklop, který stále odbíhal za nějakými zákazníky, zbyla jen ta poslední otázka: "A co tě sem vlastně přivedlo?"
     Podíval jsem se na Kyklopa, který si právě přisedl, pak na Rozuma, kterému bylo jasné, že jsem nepřišel jen tak. Pak jsem překontroloval své nehty a nakonec řekl: "Potřebuju dvě tablety Styxu." Kyklop s Rozumem se naráz z usměvavých starších pánu změnili na nepřístupné rozhněvané muže.
     Když má drogová fáze dospěla do stádia, kdy jsem byl každou volnou chvíli sjetý, vzali si mě Rozum s Kyklopem stranou a začali mi vysvětlovat, že ze začátku všechno samozřejmě byl jenom obchod, ale že pro mě mají tak trochu slabost, a že se nemůžou dívat, jak se ničím. Samozřejmě jsem udělal co jsem musel - poslal jsem je do prdele. A oni mi samozřejmě dali pár facek. A pak jsem se začal léčit.
     Už jen při pohledu na jídlo jsem se pozvracel, takže jsem zhubnul na nějakých šedesát kilo. Vypadala mi polovina vlasů a ruce se mi třásly tak, že i ze zašpuntované láhve jsem dokázal vycintat všechnu vodu. Ti dva mě zavřeli do nějaké místnosti, nosili mi vodu a vynášeli kýble s tím co ze mě lezlo ven. Když jsem konečně mohl na vzduch, byl jsem vyléčený. Ne že bych neměl chuť si šlehnout. Bože - co já bych dal za to, kdybych si tu první hodinu mohl vylepšit něčím pěkně rychlým. Ale nešlo to. Když jsem viděl, co Kyklop s Rozumem udělali pro to, aby alespoň trochu odčinili své hříchy, nemohl jsem.
     "Hele, já nechci začít fetovat," řekl jsem. "Já prostě potřebuju dvě tablety Styxu. To je všechno - mě vůbec nejde o ten trip, jen do sebe potřebuju dostat nějaký harbotrizin -" Nešlo to vysvětlit. Nemohl jsem jim to udělat, protože kdyby věděli nač ty tablety potřebuji a co se se mnou stane, až si ještě rozjetý vrazím do žíly stříkačku a nastříknu si půl ampule té husté tekutiny co odpočívá v ochranném balení ve skrýši u mě doma, neodolali by. Chtěli by to využít. A i kdyby se ovládli a k ničemu mě nenutili, hlodalo by v nich vědomí nevyužité příležitosti - vždyť oni oba byli především obchodníky.
     Kyklop, který se smál při nejrůznějších příležitostech, zvláště pak tehdy, kdy se to hodilo nejmíň, zvážněl. Vypadal mnohem vážněji než Rozum a ve mně z nějakého záhadného důvodu sílil pocit viny. Asi jako když své matce oznamujete, že se musíte ženit.
     "Ohaři," začal Kyklop. "Teď ti něco řeknu. Dávej dobrý pozor, protože se tě to týká." Zvednul ruku a zastavil proud omluv, které jsem se ze sebe chystal vychrlit. "Když jsem ležel v tom sklepě a nic jsem neviděl a někdy ani neslyšel a někdy dokonce ani necítil, protože už jsem neměl z čeho žít, ale pořád jsem mohl trpět, přemýšlel jsem, že bych srovnal účet. Měl jsem to sklo a měl jsem ještě dost síly na to, abych si jím přejel po krku. Obracel jsem ten střep v ruce a říkal jsem si, že bude lepší ukončit to rychle, než se trápit ještě dalších kdovíkolik dní. A vážně jsem si chtěl uříznout hlavu, protože jsem věděl, že jakmile jednou začnu, jakmile sním první kus svého vlastního masa, tak to nepůjde zastavit. Budu pokračovat tak dlouho, než ze sebe sním tolik, že už nevydržím naživu. Tehdy, když jsem si jezdil tím střepem po krku a nedokázal přitlačit, jsem si myslel, že jsem srab, že se nedokážu ani zabít. Dneska vím, že v té chvíli jsem měl víc síly než za celý život dohromady. Protože jsem to dokázal. Dokázal jsem si vybrat tu horší cestu, protože tam pořád byla ta naděje, pořád jsem měl šanci, že se zabiju a přitom bude stačit už jen pět minut práce. Chci ti říct, že život je vždycky lepší než smrt, protože když jsi mrtvý, nemáš vůbec nic. Nemáš žádnou naději." Pak se jeho obličej znova změnil a vypadal stejně tvrdě a neústupně, jako když se s ním někdo pokoušel hádat o cenu. "Chci ti jen říct, že jestli se chystáš začít jenom proto, aby sis vyřešil nějaký problémy, tak jseš pro mě vobyčejnej sráč. S Rozumem jsme ti věnovali spoustu času, abysme tě dostali z těch sraček, ve kterejch jsi lítal - částečně taky naší vinou. Jestli se to ale teď chystáš poslat do prdele jenom proto, že tě Major nachytal na svěstkách, tak se nemůžeš divit, že mám sto chutí rozmlátit ti držku."
     Ten proslov mě zasáhnul. Bolel víc, než si Kyklop dovedl představit. Možná si myslel, že mi dodá sílu, ale to se pletl. Řekl mi, že si myslí, že jsem pořád ještě latentní feťák, že první facka mě smete zpátky do světa za Styxem. Měl jsem chuť Kyklopa seřvat. Měl jsem sto chutí vsát a napálit mu pěstí přímo do toho jeho slavného oka. Měl jsem tisíc chutí vzít židli a přetáhnout ho přes hlavu tak, že by to už nerozdýchal. Ale to nemělo cenu. Kyklop viděl v životě příliš mnoho vyléčených feťáků, kteří si na druhý den přijdou pro další dávku. Byl poznamenaný tím co dělal, stejně, jako jsem byl poznamenaný já. Chápal jsem ho. A proto jsem se jen zvednul a beze slova odešel.
* * *
     Seděl jsem na schodech které vedly k záchodům, v ruce jsem měl zapálenou cigaretu, ze které jsem ještě nepotáhnul, hlavu jsem měl položenou na kolenou, které jsem měl přitažené k tělu.
     A brečel jsem.
     Věděl jsem, že vedle mě sedí Rozum a okusuje si nehty - jako vždycky, když neví co má dělat - ale ignoroval jsem ho. Byl jsem sám a nic se na tom nedalo změnit. A tak jsem brečel. Všechny ty věci které se na mě sesypaly, se hrnuly zpátky. Všechno o čem jsem si myslel, že jsem se s tím vyrovnal mi dokazovalo, že se pletu, že problémy nejde jen tak zamést pod koberec, párkrát se po nich projít a nemyslet na ně. Hrnulo se to ze mě ven a jak jsem vzlykal, cílil jsem se najednou strašně starý a prázdný a k ničemu.
     Rozum počkal, než mě to trochu přejde. Pak se na mě zkoumavě podíval a řekl: "Nechceš o tom mluvit?"
     Zavrtěl jsem hlavou.
     "Dobře," přikývl. "Já ti věřím, protože si myslím, že tě znám natolik, že poznám, kdy ti jde o drogy a kdy o chemii." Pokýval hlavou a pokračoval: "Z Kyklopa si nic nedělej. Když jsem odcházel byl na sebe naštvaný, jak jsem ho už dlouho neviděl," řekl a odkašlal si.
     "On se ti nemůže omluvit za to co řekl, to je ti jasné," konstatoval.
     Přikývl jsem.
     "Nemusíš se tvářit jako by nic, ale zkus mu to odpustit," řekl Rozum a já to Kyklopovi odpustil. Odpustil jsem mu, protože když jsem se díval na Rozumův obličej, ze kterého, přes to všechno kolem, ještě stále vyzařovala víra ve zdravý rozum, bylo mi jasné, že i když to ve mně vře, tak logicky, racionálně, nemá smysl být na Kyklopa nazlobený.
     A tak jsem znova přikývl.
     Rozum se vděčně usmál a pevně mi sevřel rameno. A já najednou měl strašlivě silnou potřebu něco udělat. Potřeboval jsem něco silnějšího než jen stisk ruky. Podíval jsem se na Rozuma a pomalu jsem ho objal.
     A byla to síla.
* * *
     Když to pominulo, když se ta potřeba ztratila a my se od sebe odtáhli, vypadal Rozum jako by se trochu styděl. Abych mu pomohl, začal jsem smrkat. A on řekl: "Kolik jsi říkal, že toho potřebuješ?"