Pátek 9:40 
     Je zvláštní, kolik slov by si lidé mohli ušetřit, kdyby bonton dovoloval otázku Chceš se se mnou vyspat?. Možná by to nakonec byla jediná věta, se kterou by spousta jedinců vystačila na celý život. Místo aby zdlouhavě lámali jeden druhého, stačilo by se otevřeně zeptat a bylo by to. Na druhou stranu je fakt, že bychom si při tom neužili tolik zábavy. Ne nadarmo se říká: lov je cennější kořisti.
     Během těch let, co svou existencí zdobím tuhle planetu, jsem zjistil, že existují v zásadě tři druhy vztahů:
     Zaprvé můžete s někým jen tak vlézt do postele. Jsme dospělí lidé, dohodneme se jak to máme rádi, uděláme si to a ráno ten, který je na návštěvě odejde dřív, než se ten druhý probudí. Pokud to bylo fajn, můžeme se večer znovu někde sejít a zopakovat to.
     S druhým typem je to už o něco horší. Pokud jste někdy jen tak pro sex chodili s někým, kdo to bral vážně, víte o čem je řeč. Žena se k vám tulí, říká vám miláčku, pořád vám volá, a vy nevíte co máte dělat, protože jediné co vám na ní není úplně ukradené je její tělo, přesněji ty jeho části, které se většinou schovávají v kalhotkách a podprsence. Cítíte se jako zvíře, protože nejde o nic jiného než o udržení rytmu dopředu-dozadu-dopředu-dozadu a nakonec se udělat a odvalit a rychle usnout abyste na to nemuseli myslet.
     Poslední typ vztahu, který jsem vypozoroval se ve Městě příliš neprovozuje. Je to ten typ, o kterém se mluví skoro ve všech knížkách a kterému se říká láska. Problém je v tom, že nemůžete milovat ženu, pokud to není vaše přítelkyně - v tomhle jsem trochu staromódní a myslím si, že láska bez přátelství není láska ale sex. A je těžké mít přátele na místě, kde musíte prásknout každého, kdo je na nějakém seznamu.
     Jak jsem na tom s touhle dívenkou, o tom jsem vůbec nepochyboval. Počítal jsem, že se se mnou jednou vyspí, aby nevypadala jako nevděčná, a ráno se probudím v posteli sám. Ještě na tom nejsem tak špatně, abych si myslel, že můžu být přitažlivý pro devatenáctiletou holku takovéhoto druhu.
     Omyl.
     Když jsem se ráno probral, ležela vedle mě. To byl malér, protože na takovéhle věci prostě nejsem zvyklý. Ano, občas jsem sbalil nějakou nešťastnici, která vypadala, že se nechá, nebo, když bylo nejhůř, si za pár korun ulevil s kurvou, ale vždycky jsem věděl, že ráno budu mít peřinu celou pro sebe.
     Co bylo ale ještě horší, vůbec jsem si nepamatoval, jak se jmenuje. Jestli mi to někdy během večera říkala, tak mi to rum dokonale vymazal z hlavy. Ano, vzpomněl jsem si, že jsme se asi půl hodiny dohadovali o tom, proč se středě říká zástrčkový den, že jsme probírali, proč se do Města nedovážejí prezervativy velikosti XXL, a že nakonec jsme se shodli, že nejlepší bude, když pojedeme ke mně. Jak se ale ta holka jmenuje, to jsem si vzpomenout nemohl.
     Pokusil jsem se posadit. To byla chyba. Všechny ty pohmožděniny, rány a odřeniny, kterými jsem vyzdobil své tělo během předchozích dvou dnů se uležely a nesnesitelně bolely. V hlavě mi strašlivě hučelo a kdykoliv jsem jí pohnul, projela mi bolest celými zády. Ruce a nohy jsem měl tak strnulé, že jsem jimi skoro nemohl pohnout. Těžká jsou rána opilcova.
     "Huberte, světlo," řekl jsem a můj hlas zněl jako zadřená razička tunelů. Naštěstí si s tím Hubert poradil a celý byt prosvětlilo pár bodových lamp - pro případ, že večer nepřijdu domů sám, měl Hubert speciální instrukce co se týče světel a hudby. Pomalu jsem se zvedl - neobešlo se to bez vrzání kloubů a intenzivního nutkání ke zvracení - a zamířil do kuchyně.
     Když jsem se tam konečně dovlekl, naťukal jsem do kuchyňské linky pár příkazů - na nějaké další mluvení jsem rozhodně neměl náladu - a pomalu se přesunul do koupelny. Pár krušných chvilek jsem zažil nad záchodovou mísou, když jsem přemýšlel, jestli se před močením ještě i vyzvracím, ale nakonec jsem pokusy o vyprázdnění žaludku vzdal a smířil se s tím, že mi dneska bude celý den trochu šoufl. Sednul jsem si do sprchy a pustil vodu.
     To byla další chyba. Odřeniny začaly strašlivě pálit. Bralo mě to, abych se začal škrábat - neuvěřitelně to svědilo - ale raději jsem tiše trpěl, než abych pak měl košili přilepenou k rozškrábané ráně. Když všechno to svědění a kousání a štípání přešlo, začal jsem si sprchu trochu vychutnávat. Dlouho mi to ale nevydrželo.
     Sakra, co tu ta holka ještě dělá? přemýšlel jsem trochu podrážděně. Neví co se sluší a patří? Měla vypadnout už minimálně před půl hodinou. Nejsem zařízený na nějaké dlouhodobé návštěvy - navíc sotva dospělých děvčátek. A vůbec: byl bych mnohem klidnější, kdyby mi její přítomnost alespoň trochu vadila.
     Zavřel jsem oči, zaklonil hlavu a nechal vodu, aby mi naplnila ústa. Poslední žena, kterou jsem miloval, se odpařila, když se dvě hroudy uranu spojily dohromady a vzniklo tak něco dost odlišného od jedné, větší hroudy. Kdyby ta holka vypadla než jsem se probudil, jak je to ve slušné společnosti zvykem, mohl bych na ni teď klidu vzpomínat, a říkat si, jak jsem si hezky užil. Ona ale zůstala. Dokonce ještě spala, když jsem se probudil - víte vůbec jak krásně vypadají některé ženy když spí?
     Vyplivl jsem vodu a začal hledat mýdlo. 

     Zrcadla, nalepená kolem všech stěn v koupelně, nebyla důkazem nějaké mé narcistické úchylky, ale toho, že jsem nepřišel na žádný lepší způsob, jak koupelnu vyzdobit. Jak jsem později zjistil, má tenhle způsob úpravy zdí i své výhody. Zaprvé si můžete vybrat, kde se oholíte a zadruhé, když máte na zádech modřinu od lopatek po bedra, můžete si ji prohlédnout opravdu detailně.
     Jak jsem zjistil, když jsem konečně sebral dost odvahy na to, abych se prohlédl, jedna půlka mého těla vypadla strašně, druhá ještě hůř. Modřiny se slévaly do propojeného obrazce; ostrovy odřenin rudě svítily z oceánu podlitin. Těch pár šrámů, které jsem utrpěl přes protržené oblečení jsem mohl klidně zanedbat. A pak tu byl samozřejmě ten opar, který se mi tak trochu rozlezl po rtech. Přemýšlel jsem, že bych se mohl potřít nějakou dezinfekcí, ale bolesti jsem měl dost i bez toho, takže jsem na to raději rychle zapomněl.
     Co nejopatrněji jsem se oholil, namazal se kolínskou - líh na podřeném obličeji je opravdu výjimečný zážitek - a nahý začal po bytě shánět nějaké oblečení. Nejdříve jsem sebral svoje rozpadlé šaty ze včerejška a po tom, co jsem vyprázdnil všechny kapsy, jsem je s největší lítostí nacpal do igelitového pytle. Drobnosti, které jsem nosil po kapsách jsem nastěhoval do nových džínsů - stejného střihu a velikosti jako ty předchozí. Pak jsem ze skříně vylovil teplou zimní bundu, kterou bych stejně za pár dnů potřeboval, a aby se vyvětrala pověsil jsem ji na věšák v chodbě.
     Nakonec jsem někde vyštrachal čisté trenýrky a tričko. Víc jsem toho na sebe zatím nepotřeboval. V kuchyni mě už čekalo připravené kafe. Vytáhnul jsem tedy cigaretu, zapálil si a pomalu snídal.
     Když jsem se tak díval na všechna ta zranění která jsem si přivodil, napadlo mě, že bych měl navštívit nemocnici. Ne že bych měl nějaké obzvláštní potěšení z chození po doktorech, ale byly to už tři měsíce co jsem byl naposledy na Dvořák-Shepardově kůře a riziko nevratného postižení orgánů zbytkovým zářením je po pěti měsících od poslední návštěvy už poměrně vysoké. Při DS-kůře do vás napíchají sérii injekcí nejrůznějších velikostí i barev a na dvě hodiny vás strčí do něčeho, co připomíná takové to domácí solárium. Když vás z toho toustovače zase vytáhnou, jsou všechny tumory přeměněny v zapouzdřenou tekutinu, metastázy se změní v něco, s čím si tělo dokáže poradit a nějak se obnoví střevní výstelka, kostní dřeň a všechny ty buňky, které jsou háklivé na radiaci. Jediné, co vám Dvořák-Shepard nedokáže dát dohromady jsou spermie nebo vajíčka.
     Vím, že to co teď řeknu bude znít odporně, ale byl jsem rád, že všechny ženy, které přicházely z Ruska do Města, měly chemickou cestou spálené vaječníky. Město bylo strašné místo, ale kdyby se v něm měly i rodit děti, bylo by to pravé peklo. 

     Típnul jsem cigaretu, dopil poslední hlt kávy, který byl v hrnku a začal se věnovat důležitějším věcem. Přešel jsem do pracovny, kde byl hlavní Hubertův terminál a do štěrbiny v přední části jsem zasunul kartu, kterou jsem vylovil z toho, co zbylo z mé bundy.
     Displej se rozsvítil a ozvalo se tiché pípnutí. Na obrazovce se objevil malý obdélník, ve kterém byla tři čísla: 100, 50 a 0. Čárka, která asi měla indikovat něco důležitého, byla na stovce. Chvíli jsem na to zíral. Nakonec mi to došlo. Ta důležitá věc, byla doba, která mi ještě zbývá, než se moje jméno přesune na Černou listinu. "Ale ne," zaúpěl jsem a otevřel soubor, který se objevil na pracovní ploše.
     Jednou z nepříjemných vlastností moderní techniky je dokonalost, s jakou dokáže uchovávat informace. Když se například z reproduktorů za mými zády s neuvěřitelnou věrností ozvalo: "Ohaři, chlapče," málem mě trefil šlak. Majorův obličej se objevil na obrazovce a poťouchle se na mě šklebil.
     "Nemíním tě zdržovat, chlapče," řekl, "Takže budu stručný.
     Asi ti už došlo, že jsi právě spustil hodiny, které odpočítávají čas, který máš na to, aby jsi udělal svou práci. Mám rád šťastná čísla, takže bude trvat přesně sedm dní, než počítadlo dojde k nule." Najednou mi to došlo - on se mě přece jen rozhodl zabít! Copak je možné najít člověka za sedm dní? Nejrychlejší podobná práce kterou jsem odvedl, mi zabrala dva týdny. A proti tomu, co jsem čekal teď, to tehdy byla úplná pohodovka.
     "Je ti asi jasné, že budeš někoho hledat a určitě si říkáš, že je to málo času, sedm dní. Jenže ty ode mě dostaneš všechnu potřebnou pomoc, chlapče. V přílohách máš mapu míst, která jsme už kontrolovali, spolky, kterými se nemusíš zabývat, včetně území, která pro mě teď hlídají. Máš tam i aktuální mapu vodovodní sítě a další věci, takže máš vlastně spoustu času, protože se nemusíš zdržovat tím, že bys mi všechny tyhle informace kradl, jako to děláš obvykle." Kousl jsem se do rtu.
     "Minulý týden se mi stala nepříjemná věc. Při transportu se mi utrhlo jedno tělo." Na okamžik jsem sevřel víčka a zhluboka se nadechl. "Nevím, jestli je to vada softwaru, nebo nějaká porucha na hardwaru, v každém případě se dokázalo dostat z transportéru a zabít mi šest vojáků." Ach Bože! "Než uteklo zdemolovalo deaktivátor, takže teď je nemožné ho vypnout dálkově a musí se to udělat zblízka zvukovým kódem. To už zvládnou moji lidé, až to tělo najdeš a zavoláš mi. Mám pro tebe ale špatnou zprávu, chlapče. V tom těle zůstal software." Major udělal něco jako dramatickou pauzu. "Nebezpečný software. Je to em devítka." Tohle nepotřebovalo komentář. M9 je druhý nejhorší software, který v sobě může tělo mít. Nejhorší je M10, přičemž nebezpečnost roste exponenciálně. "Není to ale standardní em devítka. Původně ten software patřil Zeleným baretům, ale Rusové ho trochu vylepšili o zkušenosti Specnaz." Trochu vylepšili? Kdyby stupnice nebezpečnosti vojenských softwarů nekončila u desítky, dal bych téhle kombinaci číslo dvanáct!
     Major nasadil otcovský výraz a tónem, kterým jsme se utěšovali, když jsme u státnice čekali než na nás příjde řada, řekl: "Spousta lidí mi říkala, že jsi nejlepší, chlapče. Byli to samí důvěryhodní lidé, takže doufám, že mě nezklameš, když se ti naskytla taková příležitost dokázat co v tobě je."
     Obrazovka ztmavla a objevil se na ní nápis Konec záznamu.
     Kecy, kecy, kecy, kecy, kecy.
     Věděl stejně dobře jako já, že nemám šanci. Tohle nejde zvládnout! To tělo, pokud je ještě ve Městě, je schované takovým způsobem, že ho nenajdu, ani kdybych se rozkrájel. Ten zatracený hajzl! Zelené barety a Specnaz. To je opravdu trochu nebezpečná kombinace. To tělo může zarážet rukou hřebíky do dubového dřeva, na dvacet metrů mě zabít hozeným kamenem nebo se prostě vypařit z Města - když bude mít trochu štěstí a dost času. Je to týden co ho ztratili - v téhle chvíli je zhruba v polovině práce na něčem, co ho dostane Ven stejně spolehlivě jako vás British Airways přepraví přes Atlantik: je tu určitá pravděpodobnost, že se to nepovede, ale je tak malá, že je to vlastně nula.
     Byl jsem opravdu naštvaný. To, co mi Major udělal, nemělo obdoby. Dal mi týden na to, abych našel člověka - tělo! - které se dokáže schovat ve flašce od okurek stejně dobře jako v tom co zbylo z amazonského pralesa.
     Dal mi týden na to, abych pomocí kapesní kalkulačky, poznámkového bloku a propisovačky zlikvidoval vodíkovou pumu, která vybuchne v okamžiku, kdy se jí dotknu.
     Skvělé, opravdu skvělé -
     "Skvělé," zaznělo mi za zády. "Tohle jsem potřebovala." Dívka, na kterou jsem úplně zapomněl, stála za mnou, oblečená jen do hrnku s kafem. Došlo mi, že až do téhle chvíle jsem vůbec nevěděl jak moc je krásná.
     - je úplně jedno, jestli začnu pracovat teď, nebo za dva dny, nebo vůbec, protože to bylo stejně zbytečné. To tělo nenajdu. To znamená, že nesplním úkol. To znamená -
     "Ty jsi ještě nevypadla?" řekl jsem jízlivě.
     - to znamená -
     "Ne, ale jestli o to tak stojíš, není problém," řekla a uraženě se otočila, jako by se chystala odejít.
     - to znamená, že jsem mrtvý.
     "Počkej," chytil jsem ji za loket.
     "Nemyslel jsem to tak," řekl jsem smířlivě. "Jsem jenom trochu naštvaný na jednoho malého hajzlíka," povzdechl jsem si.
     Dívka se zastavila. "Tak si to nevylívej na mně," řekla trochu ukřivděně. "Já jsem ti nic neudělala, tak po mně neřvi."
     "Pššt!" přikázal jsem a ze zadu ji objal. "Omlouvám se."
     Otočila hlavu a políbila mě. 

     Nějak jsem se nepoznával. Opravdu jsem to udělal? Carola - dostat z ní jméno vyžadovalo sérii orgasmů a pár taktických vět - se právě sprchovala a já seděl v pracovně a nepřítomně hleděl na zhasnutý displej.
     Copak jsem se úplně zbláznil?
     Mám jedinou šanci jak přežít - sice skoro nulovou, ale alespoň něco - a místo toho, abych něco dělal, povaluju se v posteli a -
     Carola.
     Říkala, že se tak jmenoval nějaká česká feministka, a ji deportovali za to, že v práci vedla antiruské a feministické řeči. Říkala, že pracuje na farmě, že okopává brambory, nebo tak něco, a že má dneska odpolední.
     Říkala -
     Říkala mi miláčku.
     Sedm dní. To je směšné. To prostě nejde zvládnout.
     Sakra co mám dělat?
     Mám ji vyhodit?
     Když ona - je úžasná.
     Jak se směje, jak se tváří, když ji líbám jak -
     "Miláčku?" ozvalo se z koupelny. "Utřeš mi záda?" 

     Židle v kuchyni jsme postavili proti sobě a sedli si. Carola byla úžasná. Měla na sobě nějakou moji košili, o které jsem ani netušil, že může na někom vypadat takhle.
     "Miláčku, co je ti?" zeptala se. "Je něco špatně?" zatvářila se, jako by se něčeho bála.
     "Já - " začal jsem, ale najednou jsem dál nemohl. Proč ženy vždycky všechno pokazí nějakým stupidním dotazem jako "Jak to s námi vlastně je?", "Co dělá tvoje žena?", nebo "Máš ochranu?"
     "Carolo, podívej," řekl jsem a pomalu se nadechl, abych získal trochu času.
     "Jestli mi to nechceš říct, tak nemusíš," podívala se na mě chápavě.
     Sakra! Sakra! Sakra!
     Copak mi musí dělat tohle?
     "Carolo, já - Ty jsi skvělá, líbíš se mi a chci tě, ale tohle -" Z nějakého důvodu jsem měl najednou pocit, že jsem řekl přesně to, co jsem nechtěl říct.
     "Ty mi nevěříš?" Vypadalo to, že každou chvíli začne brečet.
     "Carol, to není o tom, že nevěřím tobě. Já nevěřím sobě." To druhé byla pravda. Chtěl jsem ji. Chtěl jsem aby byla se mnou. Ale jak - jak jí mám věřit? Copak jí vidím do hlavy? Co když je to jenom fór? Co když se vsadila s kamarádkami, že udělá pitomce z nějakého staříka?
     "Carol," začal jsem a znovu udělal pauzu. Musel na mě být zoufalý pohled - čelo - nakrčené jak čumák boxera - jsem si třel levou rukou, v pravé mi doutnala cigareta, oči upřené do země.
     "Já - Rád bych s tebou - Ale já - Prostě nedokážu - Nemůžu takhle rychle -" Podíval jsem se na ni bezradně. "Prosím tě, dej mi trochu času." V tomhle jsem už dál pokračovat nemohl.
     Najednou vypadala strašně smutně. "Dobře," řekla. Teď se na podlahu dívala ona. "Až se rozmyslíš, zavolej mi." Chvíli se nehýbala. Pak se zvedla, odložila hrnek, který byl pořád skoro plný kávy a přistoupila ke mně. Letmo mě políbila a rychle odešla do ložnice, kde na židli ležely její věci.
     Strnule jsem seděl na židli a nechal popel, aby z cigarety odpadl na koberec.
     Když byla oblečená, vrátila se Carola ještě do kuchyně, a na stůl položila papír se svým telefonním číslem. "Ahoj," řekla a odešla.
     Slyšel jsem, jak jí Hubert řekl Nashledanou a zavřel dveře.
     Cítil jsem se jako spráskaný pes. 

     Trvalo mi to asi půl hodiny, než jsem se vzpamatoval. Vzal jsem si další cigaretu a vysvětloval si, že teď mám jiné starosti. Musím se podívat co všechno mi Major přihrál na té zatracené kartě.
     Odploužil jsem se do pracovny a klepnul do klávesnice.
     Displej se rozsvítil.
     Čárka v obdélníku se o nepatrný kousek posunula dolů.
     Už jsem se necítil jako spráskaný pes.
     Bylo mi ještě hůř. 

     Pustil jsem si Psí vojáky. Nahrávka byla zašuměná, jak jsem ji stahoval z minidisku, na který byla nahrána z magnetofonové kazety, ale to nic nemění na tom, jak hluboce jsem se ztotožňoval s Filipem Topolem, který neuvěřitelně emotivním hlasem zpíval: 

     Carola mě dostala možná ještě hůř něž Major. Za ty roky, co jsem spoléhal na nejstarší řemeslo a svou pravou ruku jsem si odvykl brát ženy jako přítelkyně. Odvykl jsem si vůbec brát někoho jako přítele - snad s několika vyjímkami, ale i tak to byly velmi křehké vztahy, protože všichni byli potenciálními zakázkami, lidmi, které budu muset najít a udat a tím možná odsoudit k smrti proto, že mi někdo dal dost peněz na to, aby mé svědomí drželo hubu. Má práce končila telefonátem stejně, jako Oppenheimerova skončila vyrobením atomové bomby. Ty mrtvoly - to už jsem neudělal já.
     A najednou přijde devatenáctiletá dívenka s okouzlujícím úsměvem a řekne, že mě miluje. A teď se kvůli tomu mám změnit? Mám být jiný a brát ohledy na někoho, o kom vím jen to, že při orgasmu strašně křičí? A co když přijde zakázka? Co když dostanu úkol a žena, kterou jsem ještě ráno miloval, se promění ve zboží? Co když zvednu telefon a někdo zaklepe na dveře a zeptá se Kde je? a já řeknu V koupelně, ale nenadělejte mi tu moc velký bordel?
     Švédové přišli před pár lety se zajímavým projektem. V šestnácti, nebo kdy je teď člověk podle zákonů dospělý, se vytvoří kompletní psychologický profil, odebere vzorek DNA a všechno se to prožene počítačem. Z toho vypadne ideální partner, se kterým pak žijete šťastně až do smrti.
     Proč se tohle nezavedlo? 

     Zběžně jsem prohlížel mapy. Bylo to jak jsem očekával. Skoro všechna místa, kde jsou ty nejlepší skrýše, byla už označená jako negativní. Zbylo už jen milion jiných míst, kde tělo, s možnostmi, kterými vládlo, mohlo být. A na to, abych je prohledal mám sedm dní. Angličané mají jedno slovo, které tuhle situaci vystihuje úplně přesně: deadline.