|
|
Jedenáct
"Jestliže nemáme osud, co tedy máme?"
Neděle 22:10
Shodil jsem krosnu ze zad a
tiše klel. Celý svět se proti mně spiknul. Když jsem odstavil Suzuki, asi
čtyři kilometry od místa, kde jsem byl teď, proměnilo se jemné mrholení
v pořádný déšť. Ne že bych snad promokl, na to jsem byl moc dobře oblečený,
ale cesty i cestičky, kterými jsem šel, se proměnily v potoky bahna a chůze
se stala noční můrou. Byl jsem unavený, zpocený a zadýchaný. Zvedl jsem
svítilnu k obloze, a podíval se, jestli si to déšť třeba nerozmyslí, a
přece jen se neuklidní. Jak to tak vypadalo, k ničemu podobnému se nechystal.
Cestou jsem přemýšlel o sobě
a o Carole. Pořád jsem nějak nemohl přijít na to, proč tohle všechno vlastně
dělá. Unikalo mi, čím jsem pro ni atraktivní. Za krásného jsem se rozhodně
nepovažoval, a neměl jsem ani pocit, že bych byl něčím zajímavý,
co se týče vzhledu. Další možnost byla, že bych ji oslnil svou pronikavou
inteligencí a ostrovtipem, ale k tomu jsem v žádném případě neměl čas.
Aby mohl člověk ukázat, že v jeho hlavě jsou i jiné myšlenky než na sex,
potřebuje spoustu času - někdo celý život. Ale než se to všechno začalo
komplikovat, byl jsem s Carolou sotva tři hodiny v hospodě, a pak jsme
si spolu trochu užili. Nechápal jsem, kde se v ní, po tak krátké zkušenosti
se mnou, vzala ta jistota, že jsem miláček. Jak řekl někdo s podobnými
problémy: Ach ženy, ženy, jak rád bych vám porozuměl.
Svítilnu jsem položil na nějakou
hromadu kamení tak, aby osvětlovala krosnu. Sáhnul jsem kamsi do hlubin
svého oblečení a vylovil lahvičku se štěnicí. Rozepnul jsem uzávěr řetízku
a lahvičku strčil do jedné malé kapsy bundy. Pak jsem na krosně povolil
plastové spony, které ji držely zavřenou a povzdech si. Sundal jsem si
bundu, položil ji na jedno méně zablácené místo. Pod ni jsem zasunul batoh
s elektronikou, aby nezmoknul. Voda mi tekla po oholené hlavě a stékala
za košili, která byla už tak dost propocená. Vytáhnul jsem skafandr a začal
se do něj navlékat. Nejprve jsem nohy strčil do širokých nohavic, které
byly zakončené něčím, co připomínalo velké boty. Vylovil jsem malý batoh
a dal si jej obráceně, než se obvykle nosí, tedy na břicho. Pak jsem na
sebe natáhnul horní část obleku, která do té doby bezvládně visela za mými
zády, a zapnul soustavu zipů, které celou tu věc držely uzavřenou a téměř
vzduchotěsnou. Uvnitř skafandru byla spousta místa. Ruce jsem mohl pohodlně
vytáhnout z rukávů a manipulovat s batohem i věcmi uvnitř. Na hlavu jsem
si nasadil přilbu. Znovu jsem zapnul několik zipů a vyzkoušel, jak mi to
všechno sedí.
Tu chvíli, než se dovnitř napumpoval
vzduch to nebylo nic moc. Když se ale skafandr nafouknul a když se vnitřní
teplota díky termostatu ustálila na dvaceti stupních, bylo to mnohem lepší.
Stisknul jsem několik tlačítek, která byla na vnitřní straně skafandru
zhruba ve výši hrudi - Čipovy hrudi - a displej přilepený ke stěně neprůhledné
helmy se rozsvítil. Ukazoval počítačem generovaný model krajiny přede mnou,
vedle mě i za mnou. Stačilo jen pohnout očima mimo displej a obraz se automaticky
posunul.
Obrátil jsem se ke krosně ležící
na zemi, a zasunul ji pod bundu, která splihle ležela a odevzdaně čekala,
až na ni spadnou další proudy vody. Zhasnul jsem svítilnu a vyrazil.
* * *
Už jsem to viděl. Iglú ne nepodobné
tomu, které chránilo vstup do hnízda, bylo už na dohled. Skafandr fungoval
skvěle, protože kdyby ne, laser, jehož paprsek kmital stále dokola a snímal
tvar okolí, by už dávno někoho upozornil na mou přítomnost. Čipův skafandr
byl na povrchu pokryt vrstvou jakési podivné látky, jejíž index lomu, a
tedy i rychlost, kterou jí bude pocházet světlo, je možné řídit elektrickým
napětím. Pod tím jsou průhledné snímače, které zjišťují, jak vypadá okolí,
a kam dopadá laserový paprsek. Úplně dole je vrstvička čehosi lesklého,
co dokáže měnit tvar. Celý oblek funguje tak, že snímače zjistí, jak se
má nastavit odrazová plocha a jak je potřeba zpozdit paprsek, aby to vypadalo,
že urazil celou vzdálenost od zdroje k cíli, který je za vámi, a zpět.
Laserový skener pak žije v naivní představě, že všechno je v pořádku, i
když stojíte přímo před ním. Čip byl vždycky chytrý chlap.
Pomalu - ve skafandru nešlo
dělat něco jako rychlé pohyby - jsem došel až k vratům kopule. Konstruktéři
asi nepředpokládali, že by někdo dokázal projít kruhem ochrany, aniž by
nebyl zaregistrován, takže se nezatěžovali nějakou ochranou tady u vrat,
kam laserový paprsek nedosáhl. Začal jsem si pomalu rozepínat skafandr.
Vrata byla dost široká na to, aby jimi mohlo projet cokoliv do velikosti
středně velkého náklaďáku Kamaz. Prostor před nimi byl osvětlen sodíkovou
výbojkou visící na trubce vyčuhující z betonu iglú. Vrata se otevírala
buď dálkovým ovladačem, který jsem neměl, nebo pomocí osmimístného vstupního
kódu, který jsem neznal. Měl jsem ovšem další z Čipových hraček.
Přilbu, kterou jsem si sundal
první, jsem položil na betonovou cestu, která se asi kilometr odtud napojovala
na síť těch pár vyčištěných silnic, které tvořily dopravní tepny Města.
Rozepnul jsem horní část skafandru a z batohu vylovil malou černou krabičku
s anténou a displejem. Zapnul jsem ji a přiložil ke svítící klávesnici
zámku. Krabička si z šumu, který vydával počítač uvnitř zámku vylovila
typ zámku a na podsvětleném displeji se objevilo Připraven. Na klávesnici
zámku jsem stisk nulu. Počítač v zámku přečetl klávesu, kterou jsem zmáčknul
a z paměti vylovil správnou hodnotu. Mezitím, co obě hodnoty porovnával,
krabička odečetla správný údaj a vypsala jej na displej. Na zámku jsem
stiskl tlačítko pro opravu kódu, zmáčkl správné číslo a pak znovu nulu.
Během chvilky se dveře s temným hučením pomalu otevřely.
Rychle jsem vběhl dovnitř, přilbu,
kterou jsem držel pod paží, jsem položil na zem a stiskl tlačítko, kterým
se dveře zavíraly. Uvnitř bylo teplo, sucho a světlo. I když vlastně o
nic nešlo, vydechl jsem a opřel se o betonovou zeď za mnou.
* * *
Nákladní výtah jel pomalu. Skafandr
jsem svlékl a nechal jej ležet kousek ode dveří. Byla neděle, něco po půl
jedenácté - teď sem nepřijde ani noha. Výtah ještě víc zvolnil, až docela
zastavil. Pak se rám s napnutým pletivem, který odděloval výtah od šachty,
zvednul a já vystoupil. Byl jsem ve skladišti.
Tenhle sklad byl před tím, než
se Město tak důkladně vylidnilo, přísně tajný. Byl jedním ze zařízení,
do kterých naše vláda investovala miliardy po tom, co Českou Republiku
konečně přijali do NATO. Byl dokonale stíněn, takže v něm uložená elektronika
nepodlehla elektromagnetickému impulzu, který zlikvidoval veškeré křemíkové
součástky. Byl dokonale staticky propočten, takže ani zemětřesení síly
9 na Richterově stupnici by s ním nehnulo a jeho stavba byla utajena tak
dokonale, že o něm vědělo jen pár zasvěcených.
Tohle skladiště je další důvod,
proč si myslím, že naše vojenské špičky věděly, že Rusové odpálí rakety.
Proč by jinak byli v metru všichni ti vojáci a zbraně? Proč by všichni
velitelé věděli, kde hledat tenhle sklad? Proč by jinak všichni členové
vlády a prezident museli najednou vycestovat do zahraničí? A proč jsme
my - ne, my, proč já jsem musel zůstat v tomhle pekle?
* * *
Ve skladišti byly původně téměř
výhradně vojenské potřeby: samopaly, náboje, granáty, takové ty malé rakety,
kterými je možné sestřelit nízkoletící stíhačku nebo vrtulník, plynové
masky, zelené mundůry všech velikostí... Kdybyste chtěli postavit malou
armádu, neměli byste nejmenší potíže. Právě tady Major vyzbrojil své první
diverzní jednotky. Tady, v té železobetonové kobce stíněné od okolí tou
nejdokonalejší technologií, která existovala v době, kdy se to tu stavělo,
jsme měli základnu, když jsme vyšli na povrch a snažili se vystřílet si
na Rusech vlastní teritorium.
Když se situace trochu uklidnila
a Major se cítil silnější v kramflecích, rozhodl se přesunout svou základnu
za řeku a skladiště dál používal už jen jako skladiště. Neukládalo se sem
nic horkého - věci jako bakteriologické zbraně a kufříkové atomovky měl
Major schované v Hnízdě - tohle místo bylo už moc známé. Proto teď nebylo
nijak zvlášť chráněné - jen ten laserový skener a kódový zámek. Přesto
se tu pořád daly najít velmi zajímavé věci. Dokonce i takové, které ještě
stále neseženete na černém trhu. Možná bych si to, pro co jsem přišel,
mohl koupit legálně. Nebo kdybych řekl Majorovi, že potřebuji něco k tomu
abych našel Alenku, nepochybuji, že by mi to dal. Ale mohl by se pak zeptat,
k čemu to potřebuji, a to bych jen velmi nerad. Velmi nerad.
* * *
Odšrouboval jsem poslední šroub
a odložil jej na zem. Vysokozdvižný vozík tiše čekal, až dokončím svou
práci a trpělivě snášel všechny ty věci, které jsem mu právě prováděl.
Otevřel jsem notebook a než se rozběl systém, zasunul jsem do jednoho z
konektorů na zadní straně první redukci. Na ni přišly ještě další dvě,
takže výsledek byl, že jsem z padesáti pinové samice CANON udělal obyčejný
stereojack. Celý notebook jsem izolačkou pečlivě přilepil k boku vozíku
a zkusil, jestli vydrží. Zdálo se, že ano. Ke kaskádě redukcí jsem připojil
kabel zakončený třemi krokosvorkami. Z balíčku nářadí jsem vylovil miniaturní
plynovou lampu a opatrně opálil kus izolace z jednoho třížilového kabelu,
který se objevil, když jsem z vozíku odšrouboval kryt. Na vyčištěná místa
jsem přicvakl krokodýly a celé své dílo přeletěl pohledem. Vypadalo to
v pořádku, takže jsem mohl spustit program připravený v notebooku a nakopírovat
do něj tu sekvenci, která měla vozík dovést k regálu, ze kterého jsem cosi
nutně potřeboval. Nechal jsem program připravený a začal operovat s černými
krabičkami.
Nákladní výtah, kterým jsem
přijel dolů, byl v rohu obrovské haly, ve které byly na regálech uloženy
všechny věci, které sem kdy kdo přinesl. Když jste něco potřebovali, šli
jste do kukaně hned vedle výtahu a zeptali se obsluhy počítače, samozřejmě
zaheslovaného, a odtud téměř nenabouratelného, jestli je to na skladě.
Když bylo, vyslal počítač jeden z vozíků. Místo antény, byla celá hala
obehnána smyčkou měděného drátu, do které se vysílaly povely pro vozíky.
Vozíky měly příjmač, od kterého vedl jeden třížilový kabel k řídící elektronice.
Když jsem malou černou krabičku s anténou položil vedle příjmací antény
vozíku, a na dálkovém ovladači zmáčknul tlačítko, byl příjmač vozíku přehlcen
signálem tak, že to v něm vyvolalo dojem poruchy a odpojil se. Pak už stačilo
jen stisknout tlačítko na klávesnici notebooku a čekat.
* * *
Nevelkou krabici jsem strčil
do batohu a rychle odstranil všechny úpravy, které jsem provedl na vozíku.
Notebook, stále olepený izolační páskou, jsem hodil do batohu, ani jsem
se nezdržoval vypínáním. Z balíčku nářadí jsem vytáhnul dvě malé lahvičky
spreje s mechanickými rozprašovači. Jedním sprejem jsem postříkal místo,
kde byl přilepen notebook a než přípravek zabral, natáhnul jsem mezi prsty
ten kus odizolovaného kabelu a nastříkal na něj z druhé lahvičky vrstvu
rychleschnoucí izolace. Ještě než izolační hmota stačila zgumovatět, rozpustila
kousek neporušené izolace a přejala její barvu.
Rukávem jsem otřel rozleptané
stopy po izolační pásce, která na boku vozíku zanechala lepkavé pásy. Pak
jsem přišrouboval kryt, všechno vybavení naházel do batohu a rozběhl se
k výtahu.
Z nějakého záhadného důvodu
jsem spěchal. Nevěděl jsem proč, ale najednou mi přišlo vrcholně důležité
co nejdříve vypadnout. Měl jsem nepříjemný pocit déja vu.
* * *
Nasoukal jsem se do obleku a
popadnul přilbu, abych si ji nasadil. Najednou jsem se zarazil. Byl jsem
úplně mimo. V jednu chvíli jsem usilovně pracoval na tom, abych odtud zmizel,
v další chvíli jsem byl zcela paralyzován strachem. Ztuhnul jsem a během
okamžiku mě polil pot. Svaly se mi napnuly k prasknutí, oči začaly nervózně
těkat okolo.
Uviděl jsem žebřík, po kterém
se dalo dostat nahoru, na velké plechové výustě ventilace. Najednou jsem
pocítil obrovskou touhu vylézt po tom žebříku a co nejsilněji se přimáčknout
k té plechové krabici, visící pár desítek centimetrů pod stropem, nemohl
jsem se však pohnout. Přilbu jsem křečovitě svíral v ruce a upřeně pozoroval
žebřík. Ne, musím ven, musím se odtud dostat, ozvala se druhá polovina
mého mozku. Jenom na chvilku, napadlo mě. Nic za to nedám. Začal jsem zrychleně
dýchat. Pak jsem udělal pár nejistých kroků směrem k žebříku. Očima jsem
stále sledoval zámek.
V okamžiku, kdy jsem došel k
závěru, že není důvod se vzrušovat, se ze zámku ozvalo pípnutí. Obrátil
jsem se a vystartoval k žebříku. Když jsem dorazil k jeho patě, ozvalo
se dvojité pípnutí a betonová masa vrat se začala odsouvat stranou. Vyskočil
jsem, pravou rukou se zachytil za nejvyšší šprušli na kterou jsem dosáhnul
a přitáhnul se. Nohama jsem divoce kopal, aby se zachytily za nějakou příčku,
ale hladké podrážky skafandru mi po kovových stupních žebříku klouzaly
a sjížděly. Pravá ruka začala povolovat a já zvolna klesal dolů. Konečně
našla pravá noha oporu a já se postavil.
Vrata se pomalu pohybovala do
strany.
Třemi prsty levé ruky jsem držel
přilbu, malíčkem a prsteníčkem jsem se přidržoval, abych z žebříku nespadnul.
Příčky jsem bral po třech, ale zároveň se snažil nadělat co nejméně hluku.
Ještě kousek a budu nahoře. Sakra - noha mi podjela a málem jsem z třímetrové
výšky spadl dolů. Ke koňské dávce adrenalinu, kterou jsem už měl v žilách,
se přidala další. Překonal jsem poslední úsek a snažil se ovládnout, abych
na plechovou konstrukci ventilace neskočil.
Vrata byla otevřená téměř dokořán.
Celý roztřesený jsem udělal
opatrný krok na potrubí, které vypadalo, že se každou chvíli rozhoupe,
a všemi silami krotil svůj splašený dech. Opatrně jsem vyhlédnul ven. V
pološeru před rozevřenými vraty stála nějaká postava zachumlaná do bundy.
Její pravá ruka se posunula směrem k hlavě kryté kapucí a konec cigarety
zažhnul. Pak ruka nedopalek poslala někam pryč, trychtýř hutného kouře
obarvil kapky deště do šeda a postava vstoupila do kopule.
Tisknul jsem se k chladnému
plechu ventilační šachtice a snažil se neexistovat. Sakra! S tímhle
výletem jsem čekal do neděle proto, že v neděli přece žádný rozumný člověk
nepůjde kontrolovat nějaký pokažený vozík! Jak je možné, že se tu objevil
ten chlapík v modrožluté šusťákové bundě?
Přilbu jsem svíral v levé ruce,
a pravou se přidržoval spoje kolena, zahýbajícího v pravém úhlu nahoru
a dlouhé vodorovné části ventilace. Dýchal jsem krátce a tiše a vůbec se
snažil vydávat co nejméně hluku. Muž dole si shodil kapuci z hlavy a udělal
pár kroků směrem k výtahu.
Najednou se kopulí rozlehlo
zapípání jeho telefonu. Zastavil se a zalovil v kapse bundy. Zřetelně jsem
slyšel jak to cvaklo, když se vyklopil mikrofon.
"Jo, co je zase?" řekl chlapík
otráveně. Chvíli poslouchal a pak nevrle řekl: "No jo, sakra," zaklapl
telefon a schoval ho zpátky do kapsy. Obrátil se k východu a ještě než
za ním betonová vrata zapadla, zaslechl jsem jak říká: "Podělaná práce!"
Uvolnil jsem se a vydechl. Čelo
jsem měl orosené jak dobře vychlazený půllitr. Pomalu jsem se přesunul
na žebřík a slezl dolů. Trochu hystericky jsem se zasmál. Pak jsem zakroutil
hlavou a polohlasně řekl: "Podělaná práce!"
* * *
Otevřel jsem otřesuvzdornou přepravní
krabici a zkontroloval obsah. Ampule byly neporušené a plné čiré tekutiny.
Jednu jsem vytáhnul a podíval se přes ni do světla zářivky. Zakroutil jsem
hlavou a strčil ji zpátky. Pak jsem zašel do dílny, ze stolu vzal dvě přísavky
a připlácnul je k jedné dlaždici. Palci jsem stiskl odsávací tlačítka a
zabral. Dlaždice - tak devadesát na devadesát - pomalu vyjela ven, a pod
ní se objevila betonová deska s úchyty. Pod betonem byla šachta dobře metr
hluboká. Postavil jsem kuši nastojato a položil vedle ní krabici. Když
jsem tajnou schránku zase zakryl, zkusil jsem na dlaždici zaklepat prstem.
Zněla úplně normálně.
Postavil jsem se a otřásl se
zimou. Opary, které se mi sotva začaly hojit, zase pálily, jako by se chystaly
znovu vyrazit na vítězné tažení po mých rtech. Projíždět se na motorce
v dešti, zpocený, v promoklé bundě a bez přilby, opravdu není nejzdravější.
Domů jsem dorazil úplně promočený, s plným nosem a vyčerpaný adrenalinovým
šokem, který mi připravil ten údržbář.
Přešel jsem do kuchyně abych
se ujistil, že čaj už má tu správnou teplotu, která je potřeba, aby se
dokonale promísil s rumem. Zjistil jsem, že ji má - jakákoliv teplota je
správná, pokud jde o přidávání rumu - a s hrnkem, který mě příjemně pálil
do dlaní, jsem se odebral do koupelny, kde jsem se naložil do vany plné
horké vody. Dlouho jsem tam přemýšlel o tom, co by se stalo, kdybych si
ve skladišti nepospíšil.
|