ON: Ten první se ještě nejmenoval con. Bylo to setkání scifistů, přátel sci-fi - nebo tak nějak legračně se to jmenovalo - ale dnes se tomu říká nultý con v Pardubicích. Tehdy jsme podnikli společnou výpravu, byl tam Jarda Veis, myslím Ivo Železný a Vojta Kantor, redaktor nakladatelství Mladá Fronta. Měl s sebou na ukázku korektury antologie Lidé ze souhvězdí Lva a Železo přichází z hvězd. Tahle antologie měla pro českou SF v té době nesmírný význam. Dala dohromady celou generaci, která se později v české SF během deseti let poměrně výrazně profilovala. Publikoval v ní J. Veis, já jsem tam otiskl vůbec první své SF povídky, Zdeněk Volný a Macháček tam měli povídky, atd., stačí se do té knihy podívat, najdeš nás tam všechny.

Tehdy mi zrovna vyšla knha Něco je jinak, vůbec první pokus o zachycení historie české fantastiky od Komenského po současnost.
V Pardubicích se na všech conech bydlelo na kolejích na okraji města. Ten první con, co ještě nebyl con, se tam, pokud se to vybavuji dobře, v nějaké posluchárně na koleji odehrával. Alespoň taková je moje vzpomínka, pozdější skutečné Parcony už byly ve městě ve velké posluchárně Vysoké školy chemicko-technologické. Přijeli jsme, samozřejmě autem, páni z Prahy, u vchodu už nás čekali a vedli nás dlouhou tmenou chodbou a jeden z pořadatelů mi povídá: "Pane Neff, oni se tam nahoře na vás už chystaj a vykládaj, jak jste blbě napsal tu knihu Něco je jinak. Voni vás tam roztrhaj na kusy." Já jsem se zaradoval, že se pěkně pohádám, jenže tam nahoře čekala tlupa nesmírně mladých lidí, já jim řekl dobrý den, jsem ten a ten a napsal jsem Něco je jinak a tady mě prej někdo chce roztrhat na kusy. Oni se jenom hihňali a vůbec mě na kusy netrhali! To mě dost zklamalo a usoudil jsem, že je to společenství nebezpečně hodných lidí. Přirozeně že to byl blbej odhad, z některejch se časem vyklubali pěkný parchanti.

To tedy byl ten první con necon z roku 1982. Později jsme se radili v takové hospodě - byla to v jednu dobu až legendární hospoda, říkalo se tam U Zdeničky podle tlusté ožralé servírky, v Panské ulici - my z Mladé Fronty jsme tam chodili ne každý den, ale několikrát denně. Tam jsme upekli věci, které pak předurčily tvář conů na dlouhou dobu, tedy čtyři další pardubické Parcony a vlastně všechny další. Něco jsem o conech věděl od Nesvadby, on mi vyprávěl, jak to je s fandomem v Americe, no a tenkrát u té Zdeničky jsme vymysleli se Zdeňkem Rampasem a klukama z Pardubic, že se to bude jmenovat Parcon. Že prostě con se musí jmenovat con. Dnes to každému připadá normální, ale tehdy to nikdo nevěděl. To byla jedna věc, co jsme upekli. Druhá byla, že tam musí být dražba knih. Už na tom následujícím conu tedy byla dražba, vyvolávačem jsem byl já a místo kladívka jsem měl veliký klíč od hlavního uzávěru plynu na Vysoké škole chemicko-technologické a udělal jsem si bordel v účetnictví a Vlado Ríša mi musel pomáhat, teda, nemusel, ale pomáhal a tehdy nad těma prachama jsme se skamarádili.

Jarda Veis zase vymyslel, jak se bude jmenovat hlavní cena fandomu, náš český Hugo. Kluci chtěli Robota, dokonce ho už měli vyrobeného, takového keramického panáka. Jarda Veis pravil, že robota vymyslí každý blbec a že to musí být něco originálního a vymyslel Mloka, já jsem ho potom vyrobil, ze sádry. Kdybych nebyl spisovatelem, byl bych byl sochař - baví mě vytvářet z hmoty tvary. To byl tedy můj první con a od té doby jsem jich zažil příšerná kvanta.

AZ: Conů byla od té doby podstatná řada. Zajímalo by mě, jestli tě tedy roztrhali na nějakém z nich na kusy. Jestli si vzpomínáš na nějaký velmi výrazný con, kde byl třeba policejní zásah, nebo něco takového - byla to tehdy poloilegální záležitost. Jestli si tedy pamatuješ na nějaký "nejlepší" con?

ON: Že by byla nějaké represe, to vůbec ne, spíš buzerace, té byla spousta. Jediným z autorů, kdo byl vysloveně represivně postižen, byla Ludmila Freiová, když ji na sklonku totáče sešrotovali knížku. To byl jediný případ. Ve fandomu byl taky jeden, to se stalo, jestli si pamatuji dobře, ve čtyřiaosmdesátém v Teplicích. Měli tam jeden z nejstarších SF klubů při tamní hvězdárně, velice aktivní, velice fajn. Vydávali hezký fanzin a ten jim zakázali. Já jsem tam tenkrát jel, setkal jsem se tam v cukrárně na náměstí s roztomilou slečnou, která mi tam plakala do kafe a říkala "Co já mám dělat?" Já jí na to říkal: "Milá zlatá, s tím se nedá dělat nic, jakmile jednou bolševik něco zakáže, tak to nikdy neodvolá." Oni těmi zákazy žili a byl to smysl jejich existence. Každý zákaz byl svorník v té jejich stavbě, kdyby to odvolali, tak se ta stavba rozklíží a spadne jim to. A skutečně na ta slova došlo. Zavinil to nějaký činovník, dnes jistě funkcionář ODS nebo já nevím co, který si udělal fajfku někde nahoře, že zakázal sešitek, v němž se psalo o raketách a jinoplanetnících. Třeba ho za to vyfotili před standardou Lidových milicí.

Kdybych měl mít negativní nebo trošku trpkou vzpomínku, tak snad na první Bohemiacon. Zavinil jsem si to sám. Já tam přijel a ukázalo se, že mne tam absolutně nikdo nezná! Přitom jsem měl za sebou čtyři sbírky povídek a osm románů! Jenže jsem nebyl nějak dva roky na trhu, poněvadž jsem tehdy hodně psal do Mladé Fronty DNES a v SF jsem se málo výrazně exponoval. A to skutečně stačilo, aby má takzvaná "hvězda" totálně pohasla během překvapivě krátké doby. Dnes vím, že když chce někdo hrát nějakou roli v čemkoliv - to se zdaleka netýká jenom SF ale skutečně čehokoliv - musí neustále obnovovat mandát, musí neustále pracovat a neustále přicházet s něčím novým, aby mohl s lidmi komunikovat. Pokud někdo spoléhá na: "Něčeho jsem dosáhl, a budu z toho těžit až do sklonku života", je totálně vedle a nabije si hubu jako já na tom Bohemiaconu. Takže to bylo tehdy poměrně kruté poznání.