Jednou jsem dostal takovou nabídku, jestli bych nemohl udělat reklamní almanach pro Českou pojišťovnu. Skutečně ten almanach vyšel - já ho měl koncipován jako parafráze na ročenky z první republiky. Nezaplatili mi to, dodnes je nenávidím, zloděje pojišťovácký, ani korunu mi za to nedali, jsem hluboce přesvědčen, že ukradli i ten honorář - a nejsem pojištěnej a každýmu říkám, nepojišťuj se, jsou to zloději!
V původní koncepci bylo osm povídek. Chtěl jsem, aby byla každá žánrově jiná, takže tam byla pohádka pro děti, zamilovaná povídka pro ženy, dívčí románek, detektivka - a také tam měl být horror a SF.
Ta SF povídka se jmenovala Kukaččí vejce a byla o galaktické válce, kterou lidstvo prohrává a je obklíčeno jinoplanetníky a nastává jeho poslední hodinka. Sedí v tom posledním bunkru a loučí se se životem a pak si někdo vzpomene, že tam mají pošuka, který má nějaký vynález. Ukáže se, že jde o stroj času. Vrátí se s ním do doby před vypuknutím války a tam se ukáže, že stejně je ta válka nevyhnutelná a že nastane znovu a že nelze jinak. Lidé dojdou k závěru, že se musí přestat s veškerými kosmickými aktivitami, elektromagneticky zatemnit - vlastně totéž, co jsem dnes vykládal na přednášce. De facto určité nápady byly už v této povídce.

Druhá - to byl horror o upírovi. Ubytuje se v hostinci, hostinský na něj pošle upírku, protož neví, kdo to je. Upír se s ní dá dohromady a oba zotročí toho hostinského, ten jim pak nahání oběti.
Tyto dvě povídky nesměly v almanachu vyjít. Ostatní vyšly a byly to vlastně moje první publikované beletristické věci.
Další beletristická práce byla spolupráce s přítelem Vladimírem Kovaříkem. Napsali jsme detektivku pro děti, která nám vyšla ve Středočeském nakladatelství. To nebylo SF. Další SF beletrii jsem psal až pro Vojtu Kantora a antologii Železo přichází z hvězd, ale až po tom, co jsem napsal ty literárněhistorické eseje o české fantastice Něco je jinak. Vojta knihu četl - my jsme se tekrát ještě neznali - a ptal se, jestli taky píšu povídky. Já řekl, samosebou, pane Kantor, mám strašnou spoustu povídek, neměl jsem tam nic, ani jednu! Napsal jsem dohromady tři, Petr a Lucie, Proč Filemon a Baucis nezůstali spolu navěky a Jak přišla Lali o zapalovač. To byly vlastně asi moje první publikované povídky, dokonce i které byly vůbec napsané, protože povídka Kukaččí vejce pro ten pojišťovácký almanach se ztratila. Protože - samozřejmě - nejenom, že mi nezaplatili ani korunu, ale nedali mi ani ty rukopisy a ztratili je, ztratil se i ten horror. Ten se ztratil asi třikrát, než se mi podařilo jej napsat znovu. Pamatoval jsem si ho a vždy napsal znovu, pak mi ho znovu ztratili a nakonec někde vyšel, už nevím, ve které sbírce to bylo.
Nevěsta pro dlouhou noc - tak se to jmenovalo.

AZ: Povídka, kterou máš nejradši? Nebo román, k nemuž máš sám hlubší vztah. Ne podle ohlasu a čtenářů, spíše to, co si myslíš, že je z tvé tvorby nejvíce zajímavé.

ON: Mám velice niterný vztah k dvěma figurám: Jakub Nedomý z Měsíce mého života a Salzmann z Milénia. Ona je to vlastně jedna a táž figura, je to jediná bytost a do velké míry se do této figury promítám já sám. Má takovou vlastnost, kterou bych nazval komplexním primitivismem. Já nevím, jak bych se sám charakterizoval, to nechám rád na jiných.

AZ: Takže spíše postavy. Ne nápady?

ON: Nápady jsou bezvýznamná věc. Já ti tady v pohodě vymyslím nápadů patnáct. Jediné, co je důležité, je postava a vztah k postavě.

AZ: Jaký sleduješ trend ve své tvorbě? Nějak jsi začal a pokračuješ, určitě tě zasáhl třeba cyberpunk, počátek devadesátých let. Od čeho jsi se dostal k čemu, jaká je to cesta? Vývoj - kam to chceš hnát, pokud se dají takové věci třeba říkat dopředu?

ON: To je velmi jednoduchá odpověď. Já jsem se dostal k takové jakoby hodně dějové, akční SF, mimochodem trochu ze vzdoru, protože ji tady vlastně nikdo nepsal a psát neuměl. V téhle době přišel na scénu Kulhánek, který to píše líp než já. Takže už není třeba, abych to psal já - ať to píše Kulhánek.
Takže třeba taková povídka, jako je Copyright dnes více odpovídá tomu, co mě zajímá. Letos jsem nastartoval román, který se bude jmenovat Rock mého života - psáno s "c". Neprozradím proč, není to samoúčelné, skutečně tam rock'n'roll bude hrát roli. Nastartoval jsem ho jako akční, napsal jsem sto dvacet stránek, ale uvědomil jsem si až před několika dny, že mně to nesedí. Že to, co mělo v té knížce nastoupit později, je to podstatné a že tím musím začít.
Teď jsem pracoval na draconské přednášce, tak jsem to dělat nemohl, ale vypadá to teď, že začnu úplně znovu, na zelené louce, že to bude návrat k takovému pojetí spíše grotesknímu, perziflážnímu, hodně jedovatému, doufám, že to bude takové srandovní. Poteče tam podstatně méně krve, lidé si tam budou dávat méně do držky než v předchozích knížkách.