Začátek článku "Vesmír jako hologram" je mystifikace. Tým Alaina Aspecta vůbec neobjevil žádný
nový jev, který by jakkoliv měnil fundamentální poznatky fyziky, nýbrž
experimentálně potvrdil (přesně v souladu s očekáváním vědců) kvantovou
mechaniku v pokusu, který do té doby existoval jen jako myšleny. Tento
pokus ukázal, že se Einstein spolu se svými spolupracovníky Roseném a
Podolským opravdu mýlil a kvantová mechanika je správně: jejich pokus
ukázal, že Bellovy nerovnosti jsou v přírodě opravdu narušeny. Bellovy
nerovnosti jsou vztahy, které říkají, že korelace mezi jistými veličinami ve
světě ovládaném v podstatě klasickou fyzikou jsou vždycky menší než jistá
mez. Jakýkoliv pokus oklamat kvantovou mechaniku a nahradit ji jistou
formou klasické fyziky - snahy o teorii, o kterou v historii usiloval
nejen Louis de Broglie (teorie řidicí vlny), David Bohm (teorie skrytých
proměnných), ale nakonec i sám Erwin Schrodinger nebo v poslední době
nositel Nobelovy ceny z roku 1999 Gérard 't Hooft a další - jsou tedy
chybné, protože nemohou vysvětlit občas velmi vysokou míru korelace,
kterou předpovídá kvantová mechanika a potvrzují i pokusy.
Kvantová mechanika předpovídá pro velké množství pokusů korelace, které
převyšují maximální možné korelace, které by mohla vysvětlit teorie
klasické povahy, a tyto předpovědi kvantové mechaniky byly potvrzeny
experimenty, z nichž nejpůsobivější byly provedeny v týmu Alaina Aspecta.
Dnes chápeme kvantovou mechaniku, která pro svět má důležitost fatální,
moderním způsobem, který se ovšem v důsledcích shoduje s tím, jak
kvantovou mechaniku chápala již kodaňská škola (Niels Bohr a jeho přátelé)
na konci 20.let. Byl to Einstein, který se mýlil, nikoliv kvantová
mechanika. Předpovědi kvantové mechaniky - nebo ekvivalentně
experimentální výsledky Alaina Aspecta - v žádném případě nenarušují
Einsteinovu zásadu, že se informace šíří nejvýše světelnou rychlosti.
Výsledky dvou pokusu mohou být korelovány, ale to v žádném případě
neznamená, že výsledek jednoho z nich je důsledkem výsledků druhého, který
byl na dálku zaručen nadsvětelnou rychlosti.
I v klasickém světě je zcela normální, že měření dvou události mohou být
korelovaná, ačkoliv jde o události vzdálené (jejich aktéři působili na
sebe navzájem v minulosti, ale měření probíhá v době, kdy již působení
pominulo). Tak například pokud zabetonujeme náhodně dva manžely do dvou
betonových bloků a pošleme je na opačné strany Galaxie, měření za miliony
let ukáže, že objekty v obou blocích mají opačné pohlaví, aniž bychom byli
nuceni tvrdit, že přítomnost mužského pohlaví v levém bloku nastala jako
důsledek toho, že v druhém bloku objevili pohlaví ženské. Kvantová
mechanika se liší v tom, že umožňuje korelaci i v různých fyzikálních
veličinách, které podle klasické fyziky nemohou být korelovány současné.
Tak například v tradičním EPR pokusu jsou oba odlétající fotony levotočivé
nebo oba pravotočivé, aby měly nulový celkový moment hybnosti a dodržovaly
tak jeho zákon zachování, ale pokud měříme polarizaci lineární (polarizace
x/y jsou lineární kombinaci pravotočivé nebo levotočivé kruhové
polarizovaného světla), žádnou korelaci podle klasické fyziky nenaměříme,
kombinace xx,xy,yx,yy všechny proběhnou s pravděpodobností 25%. Podle
kvantové mechaniky je tomu jinak, mohou proběhnout jen výsledky xy a yx s
pravděpodobnostmi 50%. Kvantová mechanika tak dovoluje větší korelace než
klasická, korelace narušující Bellovy nerovnosti, a proto experimentální
důkaz narušení Bellových nerovnosti (od Alaina Aspecta) znamenal více méně
definitivní důkaz pravdivosti (pro naší intuici) podivných principu
kvantové mechaniky a vyvrácení všech kliček, kterými se těmto paradigmatům
lidé chtěli vyhnout.