amber.zine

Novinky z astronomie a kosmonautiky

[2/2]

[1] [2] [tisk]

Pavel Koten

Společná pozorování obou sond začala ale už několik týdnů před tímto datem a byla zaměřena hlavně na studium atmosféry a magnetického pole obří planety. Vědci využili unikátní situace, kdy se Cassini nacházel vně a Galileo uvnitř Jupiterovy magnetosféry. Několik dní před průletem kolem Jupitera protnul Cassini její hranici. Stalo se tak o den dříve než se očekávalo, což značí, že magnetosféra je výrazně větší. Přístroje na palubě sondy také detekovaly částice vyvržené sopkami na vulkanickém měsíci Io už ve vzdálenosti 21 miliónů km. Je zřejmé, že oblak materiálu vyvržený z těchto sopek dosahuje do obrovských vzdáleností a lemuje dráhu Jupitera kolem Slunce. Velmi ostré snímky poskytuje kamera na palubě Cassiniho. Ačkoliv z důvodu velké vzdálenosti nedosahují vysokého rozlišení jako snímky z Galilea, jsou užitečné pro studium časových změn v atmosféře Jupitera. Obě sondy se nyní doplňují, zatímco Cassini je schopen poskytovat globální snímky celé planety, Galileo se může zaměřit na lokální detaily. Data z obou sond pomohou například pochopit mechanismus vzniku velkých atmosférických bouří.

Sonda Galileo mezitím navíc uskutečnila další blízký průlet kolem některého z Jupiterových měsíců. Tentokrát se jednalo o měsíc Ganymed a sonda jej 29. prosince minula o necelých 2500 km. Jelikož se měsíc v té době nacházel ve stínu Jupitera, byla situace vhodná pro pozorování polárních září v blízkosti obou pólů Ganymeda. Jejich cílem bylo upřesnit složení řídké atmosféry a chování magnetického pole tohoto měsíce.

Původ kanálů na Marsu

Srovnání ledovcových proudů v Antarktidě a kanálů na Marsu

Nedávno se také objevila velmi zajímavá teorie původu známých kanálů na Marsu. Baerbel K. Lucchitta si všimla jejich výrazné podobnosti s útvary, které vytváří tekoucí podpovrchové proudy ledu v Antarktidě, ústící do volného oceánu. Planetární vědci se dosud domnívali, že tyto kanály byly vytvořeny proudící vodou. Ovšem jak poznamenala autorka nové myšlenky, na vytvoření některých z nich by byly potřeby řeky až 10 000 krát mohutnější než největší současné pozemské řeky. Teorie ledových proudů takové mohutné toky nevyžaduje. Autorka si všimla nápadné podobnosti terénních znaků, které vznikají při obtékání překážky postavené do cesty ledovému proudu. Úplně stejně vypadají kanály na Marsu v oblastech Kasei Vallis a Ares Vallis a například ledový proud Rutford ústící do šelfového ledovce Ronne v Antarktidě. Navíc u některých kanálů na Marsu je zřejmé, že vznikly při proudění směrem nahoru, což je obtížně vysvětlitelné pomocí vodních toků, ale snadné právě pomocí ledových proudů. Autorka se také domnívá, že část ledu, který vytvořil tyto kanály, se na Marsu stále ještě nachází. Buď v prachem zakrytých usazeninách v Ares Vallis či pod plochými planinami severní polokoule, které se zdají být dnem dávného oceánu. Vysvětlení by mohla přinést sonda Mars Express, která přiletí k Marsu v roce 2003. Radar na palubě sondy bude schopen detekovat takový led v případě, že zde skutečně je.

Supernova z roku 386

Pozůstatek supernovy z roku 386

V poslední zprávě se podíváme do oblastí o mnoho vzdálenějších. Rentgenová observatoř Chandra zřejmě detekovala pozůstatek supernovy, jejíž explozi pozorovali starověcí čínští astronomové v roce 386 n. l. Po slavném pulsaru v Krabí mlhovině by to byl teprve druhý pulsar, u kterého je přesně známo jeho stáří. Pulsar, který rotuje 14x za sekundu, je tedy starý 1615 let. Přiřazení pulsarů k pozorovaným výbuchům supernov umožňuje určit stáří pulsaru, což je jinak velmi problematická záležitost. Tento objev zároveň okamžitě vznesl další otázky ohledně vývoje pulsarů, zejména v období krátce po jejich vzniku. Nedávno totiž tým okolo japonské družice ASCA určil za základě současných teorií stáří tohoto pulsaru na 24 000 let. Objevitelé se snaží tento nesoulad vysvětlit tím, že pulsar rotuje od svého vzniku stále stejnou rychlostí. To je ale v protikladu se stávající teorií, podle které se rotace pulsarů průběžně zpomaluje.