plug-ins
zlatý řez scientistický rozcestník nic :-)
amber.zine
futura
sci-tech
sci-fi
kultura
mimo
plug-ins
interakce
historie
crew
ego
BTW
archiv...
starší čísla...
Rozhovor s Ondřejem -Astonem- Neffem
7. 12. 1997, hotel Santon, Brno
[4/6]
amber.crew

Internet hodně pomohl začínajícím autorům právě tím, že produkce je přístupnější. Kdo se dozví adresu, tak si může číst, ať je kdekoliv, kdežto rozmnožované fanziny jsou limitovány distribučně a dostanou se do rukou obtížněji.
Ale i ty, které kolují v několika kusech v omezeném okruhu lidí, mají veliký smysl. Jak pro své tvůrce, tak i pro lidi, kteří jsou jimi zasaženi, protože to v nich odstartovává psychické pochody, které by v nich jinak nenastaly. Dívám se na to velice optimisticky. Nedovedu si představit, co by se muselo stát, aby byli lidé natolik zhlouplí, nebo omrzelí a líní, aby přestali psát a přestali zkoušet nové věci, na malé ploše, pro omezený okruh.

AZ: Doplňující otázka - vztah komerce a fandovství, toho, jak moc se tyto věci vzájemně vylučují? Pokud něco lidé dělají z čistého zapálení, někdy se ten duch vytratí, jakmile se věc stane seriózní a lidé ji začnou brát vážně. Jak moc se to dá udržet pohromadě?

Dám příklad s Ikárií, už tedy s tou profesionální, kterou jsem založil na půdě Mladé Fronty. (Pak se ukázalo, že to byl moudrý čin, protože je obrovská výhoda, když je časopis součástí zavedeného vydavatelského domu, zejména ve vztahu k distribuci a výrobě).
Když jsme to začali dělat, Hausserová, Kosatík, Olša, měli jsme jakusi představu, kdo jsou čtenáři Ikárie. Mysleli jsme si, že jsou to takoví příjemně chytří lidé, jako jsou na conech a tak jsme ten časopis koncipovali jako chytrý literární časopis - a málem jsme na to příšerným způsobem doplatili. Osudová byla Ikárie č. 3, kde byly hlavním trhákem Satanské verše. Lidé řvali vzteky, náklad neklesal, ten padal jak balón ve verneovce! V sedmičce jsme otiskli Rymanův Ten šťastný den, já to překládal - bylo to o světě, ve němž vládnou ženy, muži jsou v koncentráku a vládnou jim buzeranti. Telefonovali jsme Rymanovi do Londýna autorovi a on se ptal: „To opravdu chcete přeložit? Vy jste se zbláznili!" A měl pravdu, ten člověk. On z toho měl patálie v Anglii a my z toho měli patálie také. Ikárie málem za ten první ročník naše intelektuálské iluze nepřežila.

Tak třeba obálky. My měli připraveny hezké surrealisticko-výtvarné obálky do zásoby a lidé také řvali vzteky. Ve dvojce měl být na obálce Saudek, k Harrisonově Kryse z nerez oceli. To už jsme měli signály, že lidi stojí o tvrdou scifárnu a né o saudkovské žertíky. No jo, jenže co tam dát místo Saudka. Tenkrát jsem u Karla Pacnera v kanceláři viděl válet obrázek od Theodora Rotrekla - už jednou otištěnou ilustraci pro nějaký Pacnerův článek pro VTM. Volal jsem Thehodorovi do Bezděkova, jestli nemá něco proti tomu, že to dáme na obálku. „Ondřeji, vždyť to je taková sračka!" Já na to: „Ne, to je přesně to, co čtenáři potřebují." Dali jsme to na obálku a několik let to bylo v anketách hodnoceno jako nejlepší obálka Ikárie! Byl to tedy obrázek do té míry komerční a bezvýznamný - vždyť Karel měl na něm hrnky od kafe - to je ilustrace toho, kam tlačí komerce.

Nebo nedávno: napsal jsem povídku Copyright. Nabídl jsem ji Ikarii, oni mi řekli „To by náš čtenář nepochopil." a vyhodili mě s tím.

AZ: Tu si pamatuju, publikovali jsme ji snad jako první, poněvadž jsme přišli na to, že znak ' © ' lze vytvořit v HTML. Pak vyšla tuším v Klonu.

ON: Ano, já ji dal do AmberZinu, pak vyšla v Klonu.
To je jen na ilustraci toho, že ta komerce má jaksi - neříkám že negativní- vliv, já bych to nehodnotil. Je bezesporné, že má vliv na tvář profesionálních produktů.
Ale ta otázka tuším zněla... jestli to ty lidi nějak neomrzí.
Myslím že ne, ta parta, která dělá Ikarii, ji dělá s ohromným zaujetím a chutí a pokud mají mají ambice jiné - Ivan Adamovič dělá například Živel, kde může naopak alokovat věci zcela ztřeštěné a naprosto avantgardní, když má chuť - v té svobodné době vždycky může člověk svou osobnost uplatnit.
Někde jsem četl krásnou větu: „Kdo chce, najde si prostředky, kdo nechce, najde si důvody".


AZ: Teď k něčemu jinému - povídky. Jestli si vzpomínáš na první povídku, kterou jsi napsal. Případně první publikovanou, která neskončila v šuplíku.

ON: Přirozeně, že si vzpomínám. První částečně beletristické útvary jsem začal dělat jako velice mladý kluk. Při studiích na novinářské fakultě jsem pracoval koncem šedesátých let v rozhlasu.
Dostal jsem od šéfa za úkol připravit - aby to bylo zajímavé a nové - takové jakoby čtení ze zahraničního tisku. Vymyslel jsem princip téměř až rozhlasových her, s dialogy. Hrál tam tenkrát Petr Haničinec a jeho protihráčem byl režisér Jiří Škoda, což nebyl herec, ale měl školený hlas. V podstatě jsem si to režíroval sám, poněvadž režisér Škoda musel sedět ve studiu a číst ty texty. Tam jsem se naučil psát dialog, stavět napětí, vyrábět pointy, mělo to velký přesah přes normální novinářskou práci.
Potom byla velká přestávka, přišli Rusové a já šel od žurnalistiky úplně jinam, jenže mi to nedávalo a prsty mě svěděly po psaní.

amber.zine
futura sci-tech sci-fi kultura mimo
Amber Crew