Před několika lety jsem se na Avalconu zůčastnil debaty, ve které Ondřej Neff, kterého, jak jsem vysvětlil jinde, považuji za postavu, která vývoj českého internetu poměrně razantně akcelerovala, popisoval svou vizi budoucnosti ve světě propojeném Internetem. Neff rozlišoval mezi textualisty, tedy jedinci, kteří vnímají informace jako psaný text, a vizualisty, kteří naopak spoléhají spíše na obsah sdělený pomocí obrazu. Všichni účastníci této debaty byli poněkud zmoženi pozdní noční hodinou, nicméně, ač explicitně nevysloven, závěr celého rozhovoru byl jednoznačný -- textová informace má nad informací obrazovou navrch.

Jelikož nikdo z účastníků zmíněné rozpravy nebyl náruživým divákem televize, a všichni jsme byli (a stále jsme) zvyklí příjmat informaci nejčastěji prostřednictvím textu, nezabývali jsme se tehdy otázkou možná důležitější než to, zda se svět bude opravdu dělit na dva tábory v závislosti na způsobu příjmání informace, či zda jedinci, kteří čtou, budou elitou či nikoliv. Ta otázka zní: proč je psané slovo považováno za validnější způsob sdělování informací a myšlenek, a především, zda-li je tomu opravdu tak -- tedy zda psané slovo opravdu má více co řící než vizuální prostředky komunikace. (Záměrně zde používám výrazu psané místo tištěné, protože Internet potřebu tisku nějakého textu přesouvá z oblasti šíření daného textu do oblasti jeho vstřebávání. Už není potřeba text tisknout, aby se dostal ke svému čtenáři. Dnes roli distribučního média může mnohem lépe zastat Internet. Stále je však pohodlnější číst si z papíru, než z monitoru počítače.)

Na první pohled je rozdíl mezi oběma způsoby přenosu textu nulový. Je lhostejné, zda si knihu doneseme z knihkupectví v aktovce, nebo zda ji stáhneme z nějakého serveru a doma vytiskneme. Na kvalitu informace nemá v tomto smyslu proces jejího získání žádný vliv -- výsledkem jsou stránky potištěné stejnými slovy. Problém nastává v okamžiku, kdy se zamyslíme nad tím, jak způsob jejího šíření, ovlivní zpracování, ale i samotný vznik takové informace.

Podle Postmana, kterého jsem zmiňoval v úvodu, je způsob, jakým lidé komunikují, výrazně ovlivněn způsobem šíření informace. Před vynálezem knihtisku, byl prakticky jediný způsob jak předávat informace ústní podání. Tím byl determinován přístup k informaci, která je příjmána prostřednictvím osoby mluvčího a není tedy důležité jen to co se sděluje, ale i to kdo to sděluje a jakou formou. Tím samozřejmě není myšlena současná podoba televizních debat, kde diskutující během jediné hodiny projdou vcelku bezbolestně přes nejrůznější témata počínaje národním hospodářstvím, přes drogovou problematiku až k rasovým otázkám. Promluvy probíhaly k, z našeho pohledu, velmi omezenému počtu posluchačů, kteří mohli bezprostředně reagovat a často se jediným tématem zabývaly i několik hodin. Protože předávání výsledku takových debat dále probíhalo rovněž převážne ústní formou, byla velmi důležitá paměť posluchačů a od toho se odvíjela i soudobá definice inteligence.

Knihtisk, uvádí Postman, znamenal v tomto směru revoluci. Informace už nebyly filtrovány a upravovány mluvčími, díky knihtisku měla k původním informacím přístup už nejen elita, s právem nahlížet do přepisů disputací, ale také "plebejci". Čtení navíc vyžaduje mnoho poměrně namáhavých úkonů, které ve svém důsledku vedou ke vzniku analytického myšlení. Spolu s nástupem tištěného slova se tak mění i definice inteligence -- důležité už není pamatovat si něco doslova, ale spíše porozumět komplikovaným větným strukturám a být s to je interpretovat a dále rozvíjet. Postman dokumentuje na příkladech vliv tištěného slova i na mluvený projev. Proslovy byly připravovány nejprve formou textu a až pak přednášeny. Nesly tedy všechny rysy psaného textu -- komplikovaná souvětí a promyšlenou strukturu, která je pro psaný projev té doby typická.

Za další zlom v komunikaci považuje Postman vynález telegrafu v roce 1844. Telegraf totiž bourá omezení rychlosti šíření informace na rychlost, jakou je vlak schopen převážet potištěné stránky. Telegraf přináší do novin, do té doby otiskující převážně do kontextu místa svého vzniku a spotřeby zasazené informace, to, čemu bychom dnes řekli bulvár. Z kdysi vnitřně soudržného média se stává změť "zajímavostí" ze světa, které nemají souvislost vůbec s ničím a jejichž skutečná informační hodnota limituje k nule. Podobné "informace" lze použít maximálně při luštění křížovek nebo ve znalostním kvízu, nicméně lze jen těžko předpokládat, že skutečnost, že se čtenář doví o vraždě nebo vlakovém neštěstí, které se událo několik set kilometrů od místa jeho pobytu, nějak výrazně ovlivní jeho chování.

Tento úkaz Postman nazývá ztrátou kontextu (dekontextualizace) a považuje jej za zlomový okamžik ve vývoji komunikace. Sdělení, která se objevují v novinách, totiž už nemají za úkol ani tak informovat o něčem, jako spíše pobavit čtenáře.