Internet vznikl jako síť vojenská a akademická. Zahrnuje v sobě velké množství protokolů a služeb které jsou určeny k nejrůznějším účelům - od publikování čistě textových informací až po přenos videosekvencí či celých filmů. Není cílem tohoto textu analyzovat všechny možnosti které Internet poskytuje. Spíše bych se rád zaměřil na problematiku publikování textových informací, na jejich formu a obsah, a na to, jak Internet ovlivňuje přístup autorů a čtenářů k informacím které se publikují.

Přerod od Internetu (síť k výměně dat a informací) k internetu (médium vydělávající peníze) lze nejlépe popsat jeho stručnou historií.

Ve svých počátcích sloužil Internet převážně k přenášení dat určených ke zpracování na superpočítačích. V tomto stádiu byl z komerčního hlediska zajímavý pouze pro ty, kdo potřebují velké množství hrubého výpočetního výkonu a mají dost finančních prostředků na to, aby si strojový čas koupili.

V osmdesátých letech, kdy byl Internet na akademické půdě již vcelku etablovaným prostředkem, byl ve švýcarském CERNu vymyšlen protokol HTTP (Hypertext transfer protocol) a jazyk HTML (Hypertext markup language). Jelikož vědecké výsledky lze v drtivé většině případů prezentovat jako textovou informaci doplněnou tabulkami s výsledky simulací či měření, občas prezentovanými formou statického obrázku, a proto, že kapacita přenosových linek nebyla na dnešní poměry nijak závratná, byl původní HTML orientovám převážně na text a na práci s ním.

Jelikož univerzity jsou plné studentů s nejrůznějšími zájmy, začalo se spektrum informací na Internetu rozšiřovat úměrně tomu, jak tito studenti získávali k síti přístup. Jelikož západní populace je silně ovlivněná vizuálními prostředky televize, objevila se silná potřeba zobrazovat na stránkách různé grafické prvky. Tento tlak na vizualizaci způsobil rozšíření standardů HTML o vylepšení typu obrazových map, možnosti obtékat obrázky, různě měnit jejich velikost, či používat je jako pozadí stránky.

Taková prezentace, byť grafická, však ještě ani zdaleka nesplňuje představy vizuálního média, proto dalším krokem bylo rozšíření obrazového formátu GIF o možnosti animace. Vývoj standardů se však na tomto bodě nezastavil, a celá devadesátá léta jsou ve znamení rozšiřování HTML o další a další prvky umožňující lepší vizualní zpracování stránek. Objevují se javascripty, další čistě grafické formáty jako je Shockwave či Flash, přímo do stránek lze zakomponovávat celé animace ve formátu Quicktime či RealMedia. Současně s tím si své místo do HTML prosadily i zvuky, které je možné přehrávat na pozadí, aniž by o ně příjemce stránky projevil zájem.

V určitém okamžiku dosáhl HTML takových možností, že začal být zajímavý nejen pro členy akademické obce, ale i pro firmy, které jsou zvyklé prezentovat samy sebe převážně formou vizuálních nástrojů (celostránkové obrazové reklamy, televizní reklamy atd.). Přesto, že přenosové kapacity byly stále dosti skromné, začaly se stále častěji objevovat stránky založené téměř výhradně na grafických prvcích.

V druhé polovině devadesátých let skutečný obsah stránek ustoupil de facto až na poslední místo, nejdůležitějším se stal vzhled stránky. Ve stejném okamžiku nastal neuvěřitelný boom Internetu. A současně s tím se z Internetu stal internet.

Spolu s proměnnou Internetu z média textového na médium vizuální nastává zásadní změna také v rozložení obsahového zaměření. Zatímco v osmdesátých letech a počátku let devadesátých byl Internet plněn převážně jedinci s nějakým společným zájmem, kteří z nadšení novým prostředkem komunikace vytvářeli monotématické web-ziny, polovina devadesátých let přináší zlom - na místo web-zinů nastupují informační servery, které se naoko drží jediného tématu (např. počítačového zpravodajství), ve skutečnosti však téměř doslova kopírují podobu klasických papírových novin, ovšem "vylepšenou" o možnost s minimálním nárůstem nákladů publikovat zprávy v průbehu celého dne.

Zamysleme se nad základními rysy, které vykazuje internetové zpravodajství:

Prvním znakem je trivializace. Projevuje se odklonem od rozebírání skutečné podstaty problému. Místo aby byl komplexní problém uveden do souvislostí, tyto souvisloti hiearchicky vysvětleny a na konci textu se objevila nějaká syntéza, provede se zjednodušení problému ad absurdum. Díky trivializaci získávají čtenáři dojem, že i složité problémy jsou v podstatě velmi jednoduché, a že po přečtení několika odstavců, jejichž autorem je bůhvíkdo, je možné stát se odborníkem na prakticky jakékoliv téma. Díky tomu se můžeme setkat s obrovským množstvím odborníků na cokoliv, od jaderné energetiky až k zahraniční politice státu. O validitě takovýchto názorů by si měl každý udělat odpovídající úsudek, ovšem vzhledem neexistenci podrobnějších zdrojů, jsou podobné jalové texty považovány za samozřejmost, nad kterou se není potřeba pozastavovat. Naopak je potřeba na ně okamžitě reagovat v diskusi pod článkem, a předvést tak, že nejen autor zveřejněného článku je odborníkem.

S trivializací souvisí zkracování, které, po té, co je čtenář osvobozen od starostí se souvislostmi, zajistí, že jeho pozornost a soustředění nebudou příliš namáhány. Nejzářnějším příkladem zkracování jsou krátké "zprávy" na vrcholu prakticky každého informačního serveru. V této souvislosti lze položit otázku: Kolik informace o nějakém, často velmi komplikovaném problému, který má mnoho aktérů a mnoho souvislostí s jinými problémy, lze vydolovat z jediné věty? Přesto patří tyto "noticky" k neoblíběnější součásti každé stránky, a vzhledem k tomu, že je lze téměř bezbolestně obnovovat v průběhu celého dne, jsou rovněž velmi vyhledávaným zdrojem povyražení. Jejich opravdovým cílem ovšem není informovat, ale přitáhnout čtenáře ke stránce během jediného dne co nejvícekrát, a dát mu dojem, že je v centru dění. Vždyť o tom, co se děje, ví téměř bezprostředně po tom, co se to stane. Zda to něco, opravdu stojí za pozornost, je irelevantní.