|
Jakoliv můžeme s některými Postmanovými závěry nesouhlasit, stále zůstávají pravdivá jeho pozorování a dokumetované příklady změn v přístupu k informaci a komunikaci. Současná společnost nejeví mnoho zájmu o dlouhé analytické texty které vyžadují čas a přemýšlení, a mohou vyvolat mnoho znepokojivých otázek, ale spíše touží po instantních novinkách, podávaných nejlépe vizuální formou (tedy doplněné v televizi dokumenárními záběry, v novinách pak celostránkovými barevnými fotografiemi), které jsou psány jednoduchým jazykem, a které v prvé řadě pobaví. Cílem soudobých médií tedy už není informovat o nějakém problému, ale, vulgárně řečeno, prodávat reklamu. Média proto musí být velmi zábavná, protože u nezábavného obsahu hrozí nebezpečí přepnutí na jiný kanál, nebo přechodu k jiným novinám, kde obsah zábavný bude. Roztáčí se tak nesmyslná spirála, ve které televizní hlasatel s úsměvem na tváři mluví o roztomilých zvířátkách jen pár vteřin po té, co informoval o havárii ropného tankeru, nebo hromadném vraždění na základní škole.
Vliv televizního zpravodajství je samozřejmě vstřebán i do kultury psaného slova, protože obyvatelstvo, odchované převážně televizí, přenáší svá očekávání zábavnosti i do jiných oblastí. Noviny se tak mění v mozaiku z kontextu vytržených zpráv z celého světa, které nemají většinou žádnou návaznost jedna na druhou, natož pak na problémy které řeší jejich čtenář. Aby bylo dosaženo obsahové pestrosti, tedy stavu, kdy se novinové zpravodajství dotkne všech zajímavostí, které se ve světě udály v předchozím dni, nemůže být poskytován prostor delším textům, které by mohly i poněkud vzdálený problém uvést do patřičných souvislostí. Různé víkendové přílohy předstírající obsahovou jednotnost pak působí spíše trapně, protože jejich autoři buď nemají o skutečné podstatě problému o němž píší žádnou ucelenou představu (stejní lidé během jednoho měsíce vyprodukují čtyři přílohy o různých věcech), nebo, v případě že autory jsou oslovení odborníci na dané téma, není k dispozici dostatečný prostor k osvětlení problematiky, protože hlavní je zábavnost celé přílohy, a té se dosahuje, když už ne obsahovou pestrostí, různými vizuálními prvky jako jsou fotografie, grafy a tabulky. Celý kruh se pak uzavírá doplněním textu o klimatických změnách a rizicích globalizace týdením přehledem programu televize.
Zcela zásadním problémem je rovněž již zmiňovaná naivní důvěra, že změnou média, kterým předáváme nějakou informaci, se nemění a neztrácí informace jako taková. Každá forma informace vyžaduje vnímání tou cestou, jež jí byla určena autorem, a není dost dobře možné předvádět některé druhy informací některými přenosovými médii. Snad nejnázornějším příkladem jsou televizní dokumentární pořady o umění. Jak je možné formou hodinového (pravděpodobně však ještě kratšího) televizního pořadu sdělit něco například o kubismu v malířství? Obraz je vysoce individuální a intimní záležitost. Vnímáním obrazu je možné strávit desítky minut, je možné na něj pohlížet z různých úhlů, při různém osvětlení. Místo toho televize nabídne několikasekundový záběr na výřez obrazu doplněný komentářem o jeho názvu, podkreslený emočně zabarvenou hudbou, která může zcela změnit vyznění díla.
Celkový dojem který divák získá sledováním takového pořadu sice hovoří o dobře investovaném čase, během kterého se stal odborníkem na dané téma, nicméně skutečné množství informace získané o tématu se blíží nule. Důsledkem principu televizního dokumentu, odtrhávajícího objekt od jeho kontextu a formy ve které existuje, je přenášení televizních vzorů mimo televizní obrazovku. Televizní divák odkojený dokumenty o malířství je schopen proběhnout během několika desítek minut celou galerii obsahující díla různých autorů a stylů a prohlásit takovou zkušenost za velmi přínosnou a poučnou.
Výsledkem celého zpětnovazebního procesu, ve kterém nejprve noviny přesly k principu zábavnosti, ten přejala a k dokonalosti dovedla televize, podle které se pak opět musely zařídit noviny, je tedy téměř absolutní nemožnost zpracovat v klasikých, masově dostupných médiích jakékoliv závažné téma, nebo lépe řečeno prosadit formu odpovídající obsahu.
| 
