A nakonec - autoři lenivějí a už se jim nechce myslet. Autoři jsou omezení pitomci, kteří kdyby se rozkrájeli, nevydupají ze sebe nic originálního a jsou nuceni omílat obehraná schémata. A především jsou autoři vypočítavé bestie a jde jim o prachy, jaké se platí od dílu. Piers Anthony protahuje "Xanth", cyklus, při jehož čtení bolí nudou žaludek i hemeroidy, protože dostane na každý díl vydatnou zálohu. Autoři jsou arogantní bestie, přesvědčené, že čtenář koupí vše, co nadepíšou svým jakž takž proslulým jménem."

'Je to prehistorická skalní malba, vytvořená prvotními lidmi, kteří bydleli před tisíci lety v této jeskyni a živili se hlavně lovem vyhynulých fialových zubrů. [...] Co bych sem ještě přimaloval?'     'Domaluj pralidem veliké, ztopořené penisy'     'To je nápad. Falický kult je charakteristický pro primitivní kultury. Takový obraz může některého vědce inspirovat k teorii, že lidská rasa tělesně degeneruje. Dávní předkové měli pyje jako kyje, chudákům potomkům zbyly jen směšné přívěsky. Díky za radu, zaklínači.'

Esej Andrzeje Sapkovského V šedých horách zlato není, z níž je výše uvedená ukázka, kriticky hodnotí celý žánr fantasy, především tendenci autorů psát sáhodlouhé ságy. Těžko říct, zda Sapkowski v době, kdy tuto esej psal, věděl že jen o dva roky později vydá první díl své vlastní ságy. Pravděpodobně ano, protože celá pentalogie o zaklínači Geraltovi, jejíž poslední díl nedávno vyšel, jeví známky značné promyšlenosti a dlouhodobé práce. V každém případě je ale zajímavé porovnat to, co Sapkowski říká v roce 1992, s výsledkem jeho více než pětiletého spisovatelského usílí.

Překvapující je už samotný fakt, že se Sapkowski rozhodl psát cosi, co je nazýváno ságou. Dá se to vysvětlit snad jen finančními důvody, která ve své eseji zmiňuje, protože celá série nepůsobí jako několik knih spojených do jedné ságy, ale spíše jako jediná kniha nasekaná na více dílů. Nic na tom nemění fakt, že styl, kterým jsou různé díly psány, se mění a vyvíjí: vcelku lineární vyprávění v prvních dílech přechází nakonci do bohatého a často i dost komplikovanému používání retrospektiv a pohledů desítek postav, které se v knize objeví třeba jen jednou (ovšem i u takových postav Sapkowski udržuje jakousi provázanost, a vypráví-li např. část příběhu starý tulák jako stovky let starou pohádku, pak o dva díly dále se dovídáme, že zájem jiné postavy o příběh vznikl právě z vyprávění tohoto tuláka). Navíc celá série jeví známky precizní přípravy, ne pouze do prostoru téměř 2000 stran rozvinutého schématu, napsaného na třech listech papíru.

Díky tomu je ovšem velmi těžké udržet orientaci v celé šíří příbehu, který, narozdíl třeba od Eddingsových cestopisů, nespočívá v tom, že by hrdinové cestovali po světě a plnili nějaké víceméně triviální úkoly ve stylu něco najdi, po cestě zabij pár lidí, pak to někam zanes, po cestě zabij pár lidí, ožeň se a zabij pár lidí. Sapkowski je také nadán naprosto ohromující fantazií, která mu umožňuje popisovat všechny ty desítky míst a osob tak přesvědčivě jak je to jen možné, přitom se ovšem obešel bez oné pověstné, pro fantasy knihy téměř neodmyslitelné mapy. Rovněž se nespokojil se známým schématem, kdy jediným způsobem jak může hlavní hrdina potkat další postavy, je cestování z jednoho konce světa na druhý. Místo toho vypráví několik příběhů, které se prolínají a střetávájí v různých místech a časech. Tím se velmi podobá třeba Gibsonovi nebo Barkerovi. Ovšem ve srovnání se Sapkowskim, se dvě až tři dějové linie zmíněných autorů jeví jako nedostatek fantasie a plánování (navíc podtržené tím, že jejich díla jsou uzavřené celky, zatímco Sapkowski pracoval s pěti postupně vycházejícími díly, a nemohl se tedy vracet a upravovat).