Místo aby se přeživší hrdinové vrátili domů (kde sice možná najdou několik drobných problémů, které však, zoceleni předchozím dobrodružstvím, hravě vyřeší), zdá se, že ztrácí úplně všechno. Místo aby byl svět po Velké vítězné bitvě sjednocen a vše se v dobré obrátilo, stupňuje se politikaření. Místo vzpomínek na hrdinství zůstává jen spálená země, a města, kde nezbyli už žádní psi. Ti kdo vypadali, že usilují vpodstatě o správnou věc, začnou kout pikle, intrikovat a snažit se ovládat svět. Ukáže se, že to co se zdálo být alespoň trochu Dobrem, je jen jinak nalakované Zlo. A beznaděj roste. A když pak při pogromu, kdy stydne krev v žilách už jen při čtení jeho popisu, zahynou i ti, o nichž si čtenář celou dobu myslí, že musí přežít, ponurost příběhu dosáhne vrcholu.

Sapkowski se snaží udržet vše, co o zaklínači napsal konzistentní. A jelikož v povídce Něco končí, něco začíná proběhne svatba Geralta a Yennefer, snaží se depresivnost situace poněkud uklidnit průhlednou reminiscencí na Artušův odchod do Avalanu (či Frodův odjezd s elfy na Západ). Nicméně zatímco "legenda o Artušovi je smutná a melancholická", konec zaklínačské ságy je jen smutný a zbyde po něm podivná pachuť v ústech. A sžíravý pocit, že ve skutečnosti by to tak dobře nedopadlo.

'Pokrok je jako stádo sviní v humně. Z takového stáda, to sa musí uznat, je užitek. Je uzený špek, je ovar, je prejt, sú klobásky, sú nožky v rosolu. Tož sa nesmí ohrnovat nos, že je všecko posrané.'

Uvědomíme-li si, co Sapkowski píše v oné zmiňované eseji, může se zdát, že jeho sága, je napsaná jaksi naprotest proti všeobecnému proudu fantasy literatury. Zdá se, že se snažil porušit tolik pravidel kolik jen bylo možné. Dokonce i v dnešní době oblíbený špatný konec dotáhnul dál, než se většina autorů odváží. Mohlo by se zdát, že kdysi někam napsal jak by fantasy psát nechtěl, a když došlo na věc, snažil se tím řídit za každou cenu, tedy i za tu, že jeho čtenáři budou rozladěni a nespokojeni.

Bylo by snadné obvinit Sapkowského z pouhého psaní natruc, ale... To by nesměl celou pentalogii napsat tak jak to udělal. Kdyby byla jeho sága plytká a nudná, kdyby její postavy vedly banální dialogy a chovaly se jako pětileté děti nebo jakoby jim byla právě provedena lobotomie, a kdyby Sapkowski neuměl zacházet se slovy jako Paganini s houslemi, bylo by možné říct, že napsal něco natruc a navzdory. Jenže nic z toho neplatí. Právě naopak. Protože Sapkowski nejen že věděl jak nechce psát. On především velmi přesně věděl, jak psát chce.

"V Polsku je fantasy doménou autorů mladých jak věkem, tak zkušeností. A to je po čertech vidět. Naše fantasy - to jsou chaotické, špatně slepené obrazy, z nichž dýchá fascinace násilím a sexem, přičemž obě tyto fascinace jsou infantilně chápané a rovněž infantilně popsané. Ale jelikož jsou určeny infantilnímu čtenáři, nalézají potlesk i oblibu. Autor i čtenář si spolu v tomto přirozené prostředí vegetují v dokonalé symbióze," říká Sapkowski. A možná že tady tkví hlavní rozdíl mezi tím, na co jsme ve fantasy zvyklí (družiny, magie, Dobro a Zlo, šťastné konce) a tím co vytvořil tento zralý, a zkušnostmi vybavený muž. Muž narozený v roce 1948, muž který prožil spoustu věcí, které jej poznamenaly, muž který má obrovský rozhled. Ale především muž, který chápe literaturu jako možnost ke sdělení poselství, a ne jako způsob, jak se vyrovnat s neukojeností vlastního libida.

Po dlouhé době se někdo pokusil o "něco objevného, o něco, co by vypálilo rybník kritikům a nepřátelům fantasy, věčným posměváčkům a tlučhubům". A dokázal to. Protože zaklínačská pentalogie je možná to nejlepší, co jsem za posledních pět let četl.

http://www.sapkowski.cz

Citace v rámečcích použity z knih Andrzeje Sapkowského Věž vlaštovky a Paní jezera.

PS: Jen jediná věc trochu kazí dojem z českého vydání pentalogie, a to ilustrace Jany Komárkové. Některé nejsou vyloženě špatné, ale drtivá většina z nich je neuvěřitelně naivní, a zoufale postrádájící jakoukoliv invenci.