Ačkoliv se může na první pohled zdát, že jeho vlastní sága tento archetyp kopíruje stejně, jako všechny ostatní (to, že magický artefakt by byl nahrazen osobou princezny Cirilly by na tom nic neměnil), avšak není to tak úplně pravda. Především se tu nejedná o prospěch nějakého Dobrého království, ale o prospěch samotného magického artefaktu - mladé Ciri. Rovněž ani o jednom království vyskytujícím se v sáze není možné říct, že představuje Dobro, nebo Zlo. Sapkowski je totiž, přesto, že jsme z fantasy zvyklí spíše na pravý opak, neuvěřitelně moderní.

Základem jeho světa, ostatně stejně jako našeho, je politika. A politika je, slovy jedné z postav, "pokračování války jinými prostředky". V Sapkowského světě politikaří všichni proti všem, každý však jen pro svůj vlastní prospěch, a nakonec vždy je k použitým prostředkům nalezen nějaký účel který je posvětí, ať jsou sebeodpornější. Rovněž občané těch několika málo království, které by snad šlo považovat za ta dobrá, nejsou hrdí, smělí a vzpřímení muži a ženy, kteří s písní na rtech kráčejí vstříc jisté smrti pro dobro vlasti. Kteří, i když snad někdy pochybili, ve smrti se napraví a uvědomí si své chyby. Naopak - mnohdy jde o zbabělé, vypočítavé, xenofobní bastardy kteří se v případě potřeby neštítí ničeho. A konečně i chování hlavních hrdinů je sporné. Ciri určitou dobu zabíjí jen pro potěšení ze zabíjení, Geralt se při cestě za svým cílem často uchyluje k dost extrémním prostředkům, čarodějky jsou žárlivé, závistivé a pomstychtivé bestie. Občasné "ostrůvky pozitivní deviace" jsou opravdu pouze ostrůvky a na každého dobrého člověka připadají v knize minimálně dva špatní. Nejde tedy rozhodně o nějakou eskapistickou fantasy, do které je možné se utéct, když okolní svět se zdá býti příliš zkaženým a nespravedlivým.

'Můj drahý barone, tvé obtíže s pochopením císařského rozkazu vznikly, poněvadž se domníváš, že vítězství ve válce je nerozlučně spjato s nesmyslným plýtváním materiálními prostředky a lidskými životy, a dosahuje se tak, že někdo zapíchne do zkrvavené země prapor a křičí >>To všechno jsem dobyl, je to moje!<< Žel bohům je podobný zastaralý názor stále dost rozšířen. Jenže já a lidé, kteří mi projevili důvěru, si to nemyslíme. Vítězství má vypadat tak, že poražení jsou nuceni nakupovat zboží vítězů, ba, činí tak ochotně a s přesvědčením, že kupované produkty jsou lepší a levnější. V důsledku toho se valuta vítězů stává silnější a stabilnější než valuta poražených, kteří k ní proto začnou mít daleko větší důvěru než ke své vlastní. Stačíš mne sledovat, barone? Začínáš již rozlišovat mezi vítězi a poraženými?'

Sapkowski prostě nepíše klasickou fantasy. Témata o kterých mluví jeho postavy, a jazyk, který k tomu používají, by mu mohl závidět nejeden autor hard SF - mluví se tu o ekonomice a volném trhu, o globální ekologické krizi, o genetice, a dokonce i magie připomíná spíše inženýrský problém, než nějaké tajemné mumlání nad hrncem s vařenými netopýry. Jsou tu, pro většinu fantasy netypické (tedy s vyjímkou Pratchettových Zeměploch), citace a fragmenty které známe odjinud (citace z Casablancy, když bývalý šéfšpión, bývalý velitel elfských komandos a stopař mluví o "začátku zajímavého přátelství"; odkazy na Artušovskou legendu; jméno lesa Shaerrawedd atd.), podaných ovšem tak, že nevypadají rušivě, ale naopak provokují úvahy o vazbě vnitřního světa knihy na svět reálný (nebo jsou do textu zařazeny vtipně).