Mnozstvi elektroniky ktera nas obklopuje stale roste. Jsme zaplavovani stale vetsim a vetsim mnozstvim elektronichych hracek, kterym stale mene a mene rozumime. Rovnez nase schopnost tato zarizeni ovladat a ridit se neustale snizuje, takze u mnoha z nich zustal pouze jediny ovladaci prvek, kterym se ma zarizeni vypnout nebo zapnout. Ovsem i to se zda vyrobcum elektroniky prilis, a v posledni dobe prichazime i o tuto posledni instanci v nasem kontaktu s elektronickymi pristroji. Misto opravdoveho vypnuti dojde po stisku vypinaciho tlacitka jen k prepnuti zarizeni do pohotovostniho stavu. Vadi nam to? Stezujeme si? Piseme vyrobcum rozhorcene dopisy? Ne. Zda se, dokonce, ze jsme s timto stavem, kdy zcela ztracime kontrolu nad stroji, ktere nas obklopuji, spokojeni. Cim mene tlacitek, tim jsme stastnejsi.

Pamatuji se, ze pred casem politicka mrtvola Jaroslav Basta rozpoutala proti sobe stvavou medialni kampan, kdyz na verejnosti prohlasila, ze mobilni telefon, byt vypnuty, muze byt sledovan, a ze jediny zpusob jak se opravdu ujistit, ze nas telefon neni zneuzivan proti nam, je vyjmout z nej baterii. Nase politicke denniky se tehdy behem nekolika hodin promenily v lihen technologickych specialistu, odborniku na GSM telefonii a technicky vzdelanych jedincu, a dokonce i jinak vcelku soudni redaktori a sefredaktori odbornych (nebo semi-odbornych) platku se nechali strhnout, a vsichni spolem nestastneho ministra verbalne zlyncovali. Cela tato afera nakonec vysumela do ztracena (tak jako mnoho jinych, mnohem vyznamejsich), a blahodarna katarze se nedostavila. Nicmene prokazalo se jedno: dokonce i ti, kteri se povazuji (a casto jsou i jinymi povazovani) za specialisty pres moderni techniku a elektroniku, ji nakonec vubec nerozumi.

Basta mel tehdy samozrejme pravdu, protoze to, ze podrzime cervene tlacitko (softwarove rizene), nasledkem cehoz (software) zhasne display a telefon prestane vydavat zvuky, nerika vubec nic o tom, zda dochazi nebo nedochazi napr. ke snimani zvuku a vysilani na jiny telefon. Uprava firmwaru telefonu tak, aby se telefon stal plne dalkove riditelnym napr. pomoci SMS zprav, a nasledne prehrati takoveho firmwaru do zarizeni sledovaneho subjektu, je prace, kterou by mela zvladnout dokonce i zpravodajska sluzba.

Tato epizoda, jakkoliv trapna, vsak byla v urcitem smeru prospesna: vnimavym jedincum umoznila ujistit se v presvedceni, ze vetsina populace (a to dokonce i ta jeji cast, ktera se vydava za odbornou verejnost) ma jen velmi mlhavou predstavu o tom, jak funguji moderni zarizeni a ceho jsou doopravdy schopna.

Domnivam se, ze u korenu tohoto smutneho stavu, je zasadni nepochopeni toho, jak moderni technika vznika a jak funguje. Zazita predstava o modernim konstrukcnim procesu je smesici technologicke mytologie a predstav vzniklych v polovine 19. stoleti. Historie "vedy a techniky", tak jak je vetsinou prezentovana ve vseobecnych publikacich a nasledne v mediich, je zaplnena velikany "stojicimi na ramenou jinych velikanu": Edison, Marconi, Shockley, von Neuman, Torvalds. Vseobecne je pokrok techniky predstavovan jako v zasade linearni proces postupujici od mensi slozitosti k vetsi, jako logicky vyvoj, ktery se snad ani nemohl odehrat jinak. A oni velikani jsou prezentovani jako jeho pilire, jako jedinci, kteri velikosti sveho genia obsahli celou siri problemu a umoznili kvalitativni skok kupredu.

Zde ovsem dochazi k nekolika soubeznym dezinterpretacim. Nelze samozrejme poprit, ze v rozvoji vedy a techniky hraji jedinci pomerne vyznamou roli, nicmene jejich vyznam nelze precenovat. Vetsina opravdu dulezitych objevu a vynalezu by dosla ke svemu vzniku i bez lidi, ktere dnes vnimame jako jejich duchovni rodice. Navic casto je cely tym pracovniku, z nichz kazdy prispel ke konecne podobe veci podstatnym prispevkem prezentovan prave skrze ikonu velkeho vynalezce-objevitele, jehoz jmeno je s veci spojeno.

Dalsi chybou je pak predstava, ze vynalezani (resp. objevovani) a aplikace daneho vynalezu (objevu) jsou v zasade podobne procesy, ktere oba nutne predpokladaji uplne pochopeni veci, tedy ze vynalezce a konstrukter jsou na stejne znalostni urovni. Toto neni pravda. Pro vymysleni tranzistoru (nove, zatim nezname konstrukce, s vyjmecnymi parametry) je potreba znat chovani polovodivych materialu a mit predstavu o tom, jake vysledky lze ocekavat od jake konfigurace, znat technologicke linity vyroby takove soucastky atd. K jeho aplikaci v elektrickem obvodu neni (na urcite aplikacni urovni) predstava o jeho vnitrni funkci ani konstrukci podstatna; staci, kdyz vime, ze pri danem zapojeni se tranzistor chova jako zesilovac, pri jinem jako spinac.

Toto je velmi dulezity bod, ktery je signifikantni pro moderni konstrukcni cinnost - zarizeni je sestavovano z cernych skrinek, o jejichz vnitrni strukture nemame nejmensi (nebo jen velmi povsechnou) predstavu, ale jejichz vnejsi chovani zname velmi presne. Tento black-boxing je samozrejme velmi vyhodny z hlediska rychlosti vyvoje a delby prace - dokud se dany integrovany obvod chova stejne, nezajima konstruktera ktery jej vyuziva, ze v jeho vnitrni strukture doslo k vyznamnym zmenam. A ostatne ani nema ani cas ani prostredky, aby takove zmeny zaznamenal - je pro nej nezbytne spolehnout se na technickou dokumentaci dodanou vyrobcem obvodu.

Tento princip je samozrejme nedostatecny, pokud pozadujene vyvoj zarizeni pracujiciho v hranicnich oblastech soucasne technologie - je potreba chapat princip tranzistoru a jeho omezeni nad ramec vyrobnich specifikaci v pripade, ze sestavujeme napr. vysokofrekvencni zesilovac s netradicnimi vlastnostmi - nicmene pro "konzervativni" navrh vyuzivajici dobre dokumentovanych vlastnosti soucasti, je takova znalost celkem dobre postradatelna.

Takovy vyrobni a designersky model ma ovsem nekolik neprijemnych vlastnosti. Prvni z nich, je nutnost spolehat na vysledky prace jinych, a neschopnost tuto praci sam zastat. Jednotlive prerekvizity nezbytne pro vyrobu zarizeni, se tak stavaji jakousi "manou", odnekud shury seslanou samozrejmosti, o jejimz puvodu toho nelze mnoho rict.