Nejzajímavější otázka nyní zní: jsme schopni popsané trendy nějak zvrátit? Existuje způsob, jak přiblížit technologii jejím konzumentům, jak zastavit trend jejího uzamykání, jak opět získat možnost kontrolovat naše artificiální okolí?

V tomto směru lze rozlišit v zásadě dva proudy aktivity: jednak vertikální, tedy od producentů ke konzumentům, jednak horizontální, tedy rozšiřování vědomostí mezi samotnými konzumenty. V prvním případě nelze očekávat žádný významější pokrok, protože producenti v drtivě většině případů nemají zájem na podpoře "domácích kutilů", kteří by se snažili provádět úpravy v zakoupených zařízeních, případně je podomácku replikovat. Právě naopak - čím více lidí bude považovat produkty za jakýsi druh zázraku, který není v jejich silách reprodukovat, tím závislejšími se stávají na producentech a tím vyšší zisky společnostem zajistí.

Ovšem k úplnému svinutí komerčního výzkumu do sebe dojít nemůže. Důvod je prostý - převis poptávky po nových výzkumnících a konstruktérech roste, a jak se šíře lidského vědění rozšiřuje, situace se bude v tomto směru jedině zhoršovat. V současné době lovci mozků komerčních společností vyhledávají talenty pomocí různých výzkumných center a grantů především na vysokých školách. Lze očekávat, že v horizontu deseti let se jejich zájem posune na nižší stupeň vzdělávacího systému, a potenciálně užiteční jedinci budou do speciálních výukových programů vytahováni už ze středních škol. Proto je nutné alespoň část know-how uvolnit a zpřístupnit věřejnosti, protože jinak lze jen těžko budoucím výzkumnickým špičkám zajistit patřičné latentní vzdělání a pocit domáckosti v oboru.

V případě horizontálního rozvoje vědění se jeví velmi nadějným nástrojem pro sdílení vědomostí Internet. Pomocí Internetu se konzumentům nabízí možnost vyměňovat si informace, nabízet zdarma jeden druhému informace o produktech a technologiích v nich použitých. Takové aktivity se v poměrně velkém měřítku také na různých místech objevují, bohužel většinou ve formě již zmiňovaných uzavřených enkláv a domén, ve kterých sdílejí své zkušenosti nadšenci pro různé obory technologie. Existují tak volné zdroje informací, které, uzavřené do zdí vlastní hantýrky a slangu, nabízejí zájemcům od určitého stupně "zasvěcení" možnost dále rozvíjet své znalosti. Internet se potom stává čímsi mezi neuvěřitelně obsáhlou databází a vysoce výkonným expertním systémem, který je ovšem jen velmi těžko přístupný úplným laikům.

Podstatné je tedy toto: snahou kteréhokoliv odborníka by mělo být co nejvíce přispět k této bázi vědomostí, nasát co nejvíce z poznatků ostatních, a souběžně s tím bojovat legální cestou za odstranění všech technických a právních překážek bránících takovému šíření informací. Specializace funguje pouze do okamžiku než se stane absolutní - pak je šance na objev něčeho nového utopena ve stovkách podružných detailů; složitost technologie nás nutí specializovat se, ale nikdy bychom se ve své specializaci neměli zabydlet a cítit spokojeně.

Nicméně už se prokázalo, že Internet není samospasitelný: samotná existence komunikačního kanálu je pro rozvoj všeobecné technologické gramotnosti podmínkou pouze nutnou, nikoliv postačující. Situace je zde značně podobná problému knihoven - ty jsou také naplněny knihami pojednávajícími o naší minulosti, současnosti a často i budoucnosti (a to nejen technologické), přesto nepopulárnějšími tituly nejsou ty, které nám umožňují pochopit naše okolí, ale esakpistické beletrie často dost pochybné kvality. A tak se šíří pocit, že jsme svůj vlastní život s to ovlivňovat stále méně a méně, jehož výrazem je pak zoufalé hledání alternativ. Mezi růstem komplikovanosti technologie a nárustem zájmu o alternativní "vědu", existuje přimá úměra. V současné době je velmi populární prohlašovat se za vyznavače některého z východního náboženských (resp. filozofických) směrů, avšak většinu rychlokvašených východních filozofů jejich kořeny a skutečná podoba vůbec nezajímají. Nicméně s nadšením akceptují interpretace umožňující vnímat sebe sama jako osamělý neměný ostrůvek v proudu více méně nechtěných změn. Výsledkem je pak téměř patologická fokusace na sebe sama a rezignace na okolní svět, případně snaha o znovuvysvětlění již vysvětlených problémů magií (v původním smyslu toho slova), nahrazování vědecké metody "vcíťováním se" a kritické analýzy "intuicí".

V tomto bodě je těžké vyhnout se trapnému moralizování a opakování otřepaných banalit, nicméně: To, že nerozumíme technice kterou sami tvoříme, nevypovídá vůbec nic o povaze této techniky, ani o metodě, s jejíž pomocí jsme získali znalosti, umožňujícící ji vytvořit. Vypovídá to však mnohé o nás samotných. Spolu s tím, jak se dobrovolně vzdáváme schopnosti této technice porozumět a ovládat ji, totiž zbaběle odhazujeme svou zodpovědnost za sebe i za svět v němž žijeme. Bezmocné figurky z nás nedělá jakýsi tajemný spolek iluminátů nebo spiknutí nadnárodních korporací - ty ze sebe děláme sami, svou pohodlností a leností.

Stále totiž platí zákon akce a reakce. A reakcí na nezájem je temnota intelektuální slepoty a úpadek do bahna blažené nevědomosti.

Související texty na amber.zine:
pavel šuchmann: síly soumraku zvítězí, pokud jim to dovolíme
pavel šuchmann, jiří brossmann: opravdu soumrak kouzelníků?

)*Tato část textu byla doplněna až po jeho odeslaní k zhodnocení členům amber.crew. Ve svě recenzi mě BVer velmi správně upozornil, že text nesplňuje základní požadavky které jsem na text uveřejněný na amber.zinu sám položil: byla tu sice určitá analýza, nicméně scházela syntéza. Proto jsem se rozhodl doplnit tuto závěrečnou část textu která se snaží uvedený nedostatek odstranit. To zároveň vysvětluje, proč předchozí odstavce jsou psány bez nabodeníček, zatímco ty následující je již mají: prvních pět částí jsem psal v SRN nevybaven českou klávesnicí, závěr byl dopsán během mého pobytu v ČR.