Pokud se v určitém okamžiku rozhodnete komericializovat rozjetý projekt (nebo budete po zkušenosti z minula akceptovat nabídku nějakého subjektu který vám nabídne peníze), je jisté, že budete muset hodně věcí změnit. Drtivá většina lidí, kteří vás nějakým způsobem podporují z jiných důvodů než čistě nezištných, totiž samozřejmě očekává, že se jejich investice vrátí. Budete-li publikovat nějaký magazín, musíte brát ohledy na inzerenty, vyvíjíte-li software, nebudete už dělat věci tak, aby byly nejlepší, ale tak, aby byly hotové v co nejkratším čase a co nejlépe se prodávaly. V každém případě budete muset hodně slevit ze svých původních představ a naopak velmi intenzivně přemýšlet o představách svého chlebodárce.

Dalším úskalím je fakt, že o vedoucím týmu investor předpokládá, že má o všem přehled. Ovšem mít o všem přehled, znamená nedělat nic jiného než kontrolvat práci jiných. K tomu se přidává nutnost zajišťovat potřebné zázemí (od počítače až po toaletní papír) a dohadovat se s lidmi o peníze. Všechny tyto parciální aktivity zabíjejí jakoukoliv šanci na opravdu tvůrčí práci, snad kromě definování jakýchsi hrubých obrysů. Ovšem kvůli vysoké vytíženosti není možné kontrolovat, jestli podřízení (postrádající motivaci dělat věci nejlépe jak to jde, protože pracují pro peníze a ne pro kurevský dobrý pocit) odvádějí opravdu dobrou práci která je v souladu s vaším konceptem (definovaným kdysi dávno nazačátku, s předpokladem, že jej budete precizovat po dohodě s týmem).

Peníze sebou nesou samozřejmě i výhody. Není potřeba se starat o materiální zajištění jednak své, jednak projektu. Je mnohem jednodušší najímat kvalitní pracovníky, kteří ač nemotivovani kurevským dobrým pocitem, budou pravděpodobně díky své profesionalitě schopní odvádět minimálně stejně dobrou, ve většině případů dokonce lepší práci, než zapálení amatéři.

Ovšem to co bude takto najmutý profesionál postrádat, je právě onen zdánlivě nepodstatný zápal. Je v tom podobný rozdíl jako vést armádu rozzuřených dobrovolníků, nebo placených žoldáků. Žoldáci možná umějí zabíjet lépe než dobrovolníci, ale nikdy nevíte, jestli se příští týden nepostaví proti vám, protože jim váš protivník nabídl lepší žold.

Z uvedeného je zřejmé jedno: nekomerční neziskový projekt, který nedokáže sám sebe živit přísunem čerstvých jedinců rozšiřujících tým, je předem odsouzen k zániku. Možná bude s to fungovat nějaký čas, možná se dokonce rozvine do obrovské košatosti, ale právě toto rozvinutí, pokud není podloženo lidmi, kteří jednotlivé větve udržují zdravé a občas je prořezávají, způsobí, že projekt postupně odumře.

To samé se stane, odejde-li vůdčí osobnost projektu a pokusí se předat vedení někomu jinému, nejčastěji členu týmu. Nástupce nikdy nebude mít stejnou představu o fungování a směřování projektu, a proto, pokud nepříjde s novou koncepcí která zaujme, ztratí zbytek týmu, protože jednotící prvek - původní nositel koncepce - již nebude udržovat tým pohromadě.

Komerční projekty mají v tomto směru výhodu - pokud změna vedoucího týmu nezpůsobí nějaké osobní rozkoly, je vysoce pravděpodobné, že projekt poběží dále. Protože narozdíl od nekomerčních, nejsou komerční projekty živeny lidmi a myšlenkami, ale penězi.

Mám-li aplikovat vše výše uvedené na poměry na českém Internetu (což bylo mým cílem), mohu říct snad jen jediné: po stádiu masivní dobrovolnosti, kdy mnoho lidí pracovalo na mnoha projektech na českém webu zadarmo jen proto, že je to bavilo a proto, že tak měli příležitost se realizovat a něco nového naučit, přišlo období konzumentů. Tato etapa se vyznačuje tím, že nevznikají skoro žádné závažné projekty založené jen na dobrovolnosti, ale zato se rozbujely projekty komerční, které jsou schopny díky příjmům z reklamy uživit, na české poměry poměrně rozsáhlou, suitu žoldáků, jejichž kvalita je ovšem dost pokleslá. Málokde lze najít něco opravdu originálního - spíše jde jen o kopírování zahraničních vzorů (samozřejmě upravených na zakrslé české poměry), omílání téhož stále znova a znova a vydávání reklamních letáků v html za regulérní články.

Ovšem chyba není v poskytovatelích obsahu. Na rozdíl od papírových médií, rádia či televize, lze na Internetu začít s vlastním projektem velmi snadno - stačí mít jen nápad a chuť pracovat. Zdá se ovšem, že potřeba pracovat na něčem, co přináší pouze vnitřní uspokojení je přesně to co v místních podmínkách chybí. Je spíše pravděpodobné, že člověk, který něco dělá zadarmo, bude povážován za neschopného idiota, než že člověk, který dělá všechno za peníze bude považován za zaslepeného pitomce.

Opravdu mi nejde o zavádění jakéhosi pseudosocialismu, ale spíše o to, že pokud se nevymaníme ze současného trendu směřování k čistému konzumenství obsahu, bude Internet velmi brzy téměř k nerozeznání od televize - ztratí veskeré výhody které přináší - tedy především možnost seberealizace a šanci dělat věci po svém.

Pavel Šuchmann: Magazíny na Internetu
Jiří Brossmann: V návaznosti na všechno