Poprvé jsem na Majora - tehdy ještě zaměstnance České armády - narazil v metru. Patřil ke skupině zelených mozků, která se po dopadu rakety jakoby odnikud objevily v přeplněném metru, a snažily se udržet alespoň jakýs takýs pořádek při rozdělování potravin a vody. Některým se to i povedlo. Majorovi tedy zcela určitě.
     Prvním důkazem jeho prozíravosti bylo, že nás ještě první večer připravil o všechny ostré, nebo nabrousitelné předměty, o jakékoliv náznaky šňůr a lanek, prostě o všechno, co by v případě nouze šlo použít jako zbraň.
     Narozdíl od ostatních velitelů nenechával mrtvoly sebevrahů a zkolabovavších kardiaků pálit, ani zakopávat, ale přikázal je porcovat a opékat. Po prvním týdnu jsme měli nejnižší procento sebevražd a docela slušnou zásobu pečeného masa.
     Pak se, ale všechno nějak zvrtlo. Sklady CO, do kterých se před výbuchem pravidelně nakupovaly potraviny a léky, totiž nebyly tak plné jak měly být. Doufám, že člověk, který zajišťoval zásobování, si ty ukradené plechovky s masem a kartóny penicilinu užil. Nám rozhodně chyběly. A stalo se, co se muselo stát: Někdo došel k závěru, že ve vedlejší stanici mají nějak moc jídla na nějak málo lidí. A tak začaly spanilé jízdy.
     Během týdne se metro proměnilo v jedno velké bojiště. Jak ubývalo ze zálohy povolaných vojáků a nepoužitého střeliva, začali jsme ustupovat od hromadných útoků a boje se přesunuly spíše na barikády z převrácených vagónů a ztrhaného obložení stanic. Tehdy jsem se dostal do centra Majorovy pozornosti.
     Mohly za to - jako ostatně za spoustu věcí v mém životě - mé sny. Abyste mi rozuměli - já nevěřím v žádné nadpřirozené ani paranormální síly. Telepaty, telekinetiky a všechny ty ostatní tele-já-nevím-co považuji za podvodníky. Opravdu si nemyslím, že existuje život po životě, a skutečně nikdy jsem se nepovažoval za mesiáše. Bohužel právě já jsem postižen něčím, pro co nemám vhodnější název než jasnovidecké sny.
     Určitě znáte déja vu: uprostřed nějaké události si uvědomíte, že tohle jste už jednou prožili, že se vám to už někdy zdálo. Většinou takové poznání člověka úplně odrovná. Mluvíte, a víte přesně co vám ten druhý odpoví, ale nejste s tím schopni nic udělat. U mě to funguje obráceně. Probudím se celý zpocený s pocitem, že jestli se nezačnu soustředit na změnu, stane se to, co se mi právě zdálo. A většinou se ni zdá o hodně nepříjemných věcech.
     Když Major zjistil, že výpravy za jídlem ze kterých jsem se nějakým způsobem ulil, končily smrtí většiny jejich účastníků, začal vyzvídat. Nejdřív jsem zatloukal, tvrdil jsem, že o ničem nevím a prostě se mi ráno vždycky udělá špatně, ale nakonec jsem mu to řekl. Zjistil jsem při tom zajímavou věc: velmi těžko se mlčí, když vám někdo k oku přibližuje zapálenou cigaretu. A tak mě Major začal zařazovat do všech akcí. Když jsem se ráno začal ošívat a tvrdit, že nemůžu, nebo že je mi špatně, akci odvolal.
     Po pár týdnech mi Profesor, který byl náhodou velmi dobrým střelcem, řekl, že jsem jako ten kanár, co si ho brali horníci do dolů, aby zjistili, jestli někde neuniká plyn. Díky Majorovu přesvědčování jsem se do té doby považoval za velmi důležitou osobu. Říkal mi, že jsem pro něj i pro ostatní nepostradatelný, že bez mého talentu dlouho nevydržíme, a že bych přece neposlal na smrt kamarády, když můžu říct, jestli výprava dopadne dobře, nebo ne. Po tom, co mě Profesor upozornil na tu zajímavou analogii, jsem o své pozici začal pochybovat. Ano, určitě jsem zachránil spoustu lidských životů tím, že jsem řekl kdy je potřeba zůstat za barikádou, a kdy můžeme v klidu vyrazit. Ale na druhou stranu jsem jich měl spoustu na svědomí, protože jsem to byl já, kdo ráno říkal, jestli jdeme zabíjet, nebo zůstaneme sedět na zadku. Trvalo asi čtrnáct dnů, než mi z toho začala třeštit hlava. Viděl jsem před sebou záblesky z hlavní. Slyšel jsem chroptění, když kulky našly svůj cíl. Cítil jsem chuť masa, které jsem pak do sebe hltavě cpal.
     Už jsem to nemohl vydržet. Jediné o čem se mi zdálo byly hromady lidských kostí, které vždycky někdo někam uklidil, aby nebyly tak na očích. Zdálo se mi o ženě, kterou jsme zajali, znásilnili a sežrali jako ta nejhorší hovada, protože nepatřila k nám, k naší smečce. To vše s Majorovým souhlasem. Se souhlasem člověka, který mi říkal, že beze mě nemůže pokračovat. Pokračovat v čem?
     Rád bych si myslel, že za další chybu kterou jsem udělal mohlo to, že jsem nespal a nejedl. Ale nejde to. Řekl jsem Majorovy o svých pochybnostech i tom, kdo za ně může.
     Druhý den jsme měli k obědu maso.
     Profesora jsem už nikdy neviděl.
     Od toho dne až do chvíle, kdy jsme se dostali ven, se mi už žádné sny nezdály. 

     Přes všechny Majorovy vady, bylo jeho vedení to nejlepší, jaké v metru bylo. Major totiž měl absolutní důvěru ve svou úlohu ve vesmíru - v tomhle ohledu přehnanou skromností rozhodně netrpěl. Vždycky přesně věděl co je potřeba udělat, s naprostou samozřejmostí rozděloval úkoly a práci, když někdo začal trpět depresemi nebo klaustrofobií dokázal dotyčného rychle vyléčit - ať už povzbudivým slovem, nebo kulkou z pistole. Dokázal nás udržet při životě celé ty tři měsíce, než jsme si prohrabali cestu ven.
     Když jsme se konečně - zavšivení, špinaví a vyhublí - dostali z těch prokletých kobek, a ruské jednotky se nás pokusily nahnat do lágrů, zorganizoval Major několik partyzánských akcí. Když ztráty na životech dosáhly určité meze, došli Rusáci k názoru, že některé lidi je lepší nechat na pokoji. Kdosi sice přišel s geniální myšlenkou kobercového bombardování s nasazením chemických zbraní, ale nakonec z toho sešlo. Možná že změně ruského postoje pomohly i americké stíhačky, které se nad Městem objevily dřív, než se ruské bombardéry vůbec stačily přiblížit.
     Major pak za vydatné pomoci z Venku vybudoval síť překupníků a pašeráků, a později, když raketami sestřelil několik ruských, z Venku pašujících vrtulníků, ovládl svou část Města úplně. Ruští vojáci, kteří za walkmany, televize a holandské pornofilmy vyměňovali zbraně, střelivo a svou techniku si uvědomili, že asi udělali chybu. To už ale bylo pozdě. Zlikvidovat někoho s Majorovým označením znamenalo tvrdou odvetu. A Majorovi gladiátoři byli pro boj ve Městě vycvičeni mnohem lépe než ruští Specnaz, kteří tu prodělávali část svého výcviku.
     Jak Major rostl, rostly i jeho zakázky. Z drobné elektroniky a porna přešel na technologie a černé kliniky, které zásoboval pokusným materiálem z řad provinilců evidovaných na Černé listině. Jednou dokonce vrtulníky přes Město do Sjednoceného Ruska propašoval pět univerzálních obráběcích strojů Allen-Bradley na opracování součástek do nanostrojů.
     Major se stal téměř neomezeným vládcem snad padesáti tisíců duší, jeho roční zisk byl stejně vysoké jako obrat poloviny ruské ekonomiky, obleky mu šili v nejdražších módních salónech, kouřil to nejkvalitnější kuřivo, které se dalo na světě sehnat, a přesto na něm bylo vidět, že není spokojený. Nebylo to tím, že by měl málo - on toho měl naopak příliš mnoho. Vládl lidem, kteří ho nenáviděli, musel studovat ekonomiku, ke které měl stejný odpor jako nekrofil k živému masu. Trávil hodiny na jednáních, kde se s vyslanci ruských průmyslníků handrkoval o každou korunu, a místo pohodlných maskáčů se musel navlékat do obleků, o kterých říkal, že jsou dobré tak pro buzeranty. Nebyl spokojený, natož šťastný, protože byl stále vojákem a musel si hrát na podělanýho byrokrata.
     Major by se rád vrátil zpátky do tunelů, kde bylo všechno jednoduché a jasné, ale nedokázal to. Musel dělat to co dělal, protože k tomu byl vychován. Přistoupil na nějaké hodnoty a ani sebevětší tlaková vlna je nedokázala odnést. A přesto, že se Major staral jak nejlépe mohl, jediné co jste ve Městě mohli cítit byla beznaděj. Problém byl totiž v tom, že jemu vůbec nezáleželo na lidech. On byl posedlý potřebou udržet systém. 

     Voňavý a hutný kouř doutníku začal plnit místnost. Major ještě jednou bafnul. Pak se na mě podíval - jestli v jeho očích bylo něco jako stud, pak ho hezky rychle potlačil - a šluknul si. Majorovy plíce jsem vždycky obdivoval.
     "Chlapče, chlapče," řekl Major a z úst se mu valila oblaka kouře. "Víš, že pro tebe mám slabost, ale tohle jsi přehnal." O Majorově slabosti k mé osobě jsem věděl své. Z posledního projevu jeho přízně jsem měl půl roku noční můry.
     "Spoustu věcí jsem ti odpustil," pokračoval, "ale co je moc, to je moc," řekl a nasadil utrápený obličej. Oběma nám bylo jasné, že to ve skutečnosti nemyslí vážně. Byl jsem mu naprosto ukradený celých těch šest let co jsme se neviděli. Platil jsem daně a vodu a v levotách, které jsem prováděl, bylo tak málo peněz, že ho prostě nezajímaly.
     "Půl milionu je ale moc," řekl. Chtěl jsem se ohradit, ale gestem mě umlčel. "Je to příliš na podvodníčka tvého kalibru. Kdyby šlo o dvacet tisíc, možná bych nad tím ještě mávnul rukou, ale tohle..." na čele se mu nakrčila kůže, takže vypadalo jako rozmlácená roleta.
     "Pane," řekl jsem tiše, "vždyť víte, že to nebylo půl milionu. Za takovou cenu bych to já nikdy neprodal. Maximum co mně někdo dá je dvě stě tisíc. Víc ani ťuk." Majorův obličej se znovu nebezpečně změnil. Vypadalo to, že dodrží svůj slib a že opravdu brzo začnu srát krev. Možná by to bylo lepší. Pokud z tohohle nějak nevybruslím, čeká mě něco mnohem horšího.
     Naklonil se nad stůl a chvíli na mě hleděl, jako by rozvažoval, jestli si moje střeva pověsí na zeď vedle svého oblíbeného obrazu. Pak se prudce narovnal a znovu potáhnul z doutníku. A znovu kouř vdechnul do plic.
     Jak vyfukoval oblak kouře, naklonil se nad stůl a klepnul do malé klávesnice počítače. Na obrazovce za ním přestaly rozverně vybuchovat supernovy a objevilo se tam pár řádek textu. Po chvíli jsem pochopil, že je to výtah z dokumentu, který jsem - bože, bylo to teprve včera! - prodal. Došlo mi, jak mě vyhmátnul.
     ORACLE, který mi dokument přeložil a zkrátil, je velmi zvláštní program. Ať do něj vložíte stejný text kolikrát chcete, nikdy nedostanete stejný výsledek. Ano, obsahově je to pořád to samé, ale forma se liší. Jde o drobné nuance ve slohu, ve skladbě vět a spoustě dalších věcí, kterým nerozumím. Pokud budete chtít, můžete do ORACLU nacpat dvacet vět, ze kterých vám vytvoří divadelní hru k nepoznání od Shakespeara. Ale text, který visel na zdi za Majorovými zády, byl do posledního slova stejný jako ten, který jsem včera večer četl u sebe doma. Ve své zbrklosti jsem totiž zapomněl na jednu docela podstatnou věc: že totiž ORACLE požaduje opravdu výkoný počítač. Nemyslím, že by Hubert byl nějaký chudinka. Je už sice starší, ale vylepšoval jsem ho pravidelně, takže by se nemusel stydět ani před mnohem novějšími stroji dováženými z Venku. Ale přesto by se mu translační a rešeršní systém ORACLE ani nevešel do paměti. Jediný kdo měl ve Městě dostatečné vybavení byl Major. Když jsem ORACLE spouštěl, Hubert se automaticky připojil k síti a můj dokument odeslal do Hnízda. Když s ním byl systém hotový, poslal jej zpátky ke mně. Druhá kopie šla Majorovi na stůl.
     Už poněkolikáté za posledních čtyřiadvacet hodin jsem se cítil jako idiot. I když jsem si myslel, že to už víc nejde, přece jen jsem se v židli ještě víc schoulil.
     Když Major uviděl jaký účinek na mě jeho představení mělo, uchechtl se. Klepnul prsty o stůl, abych zvednul hlavu. Byl jsem najednou velmi, velmi unavený, ale překonal jsem to a podíval se na něj. Teď už jsem jeho pohled snesl úplně klidně. Největší příležitost svého, už tak dost podělaného života jsem promarnil. Už mi nezáleželo na tom, co se mnou Major udělá.
     Jeho tvář se roztáhla do širokého úsměvu. Ještě neskončil, ještě mi nepředvedl všechny triky, které měl v rukávu. Znovu se lehce dotknul klávesnice. Kus zdi napravo se rozestoupil a do kanceláře vešel obtloustlý vousatý muž. Od pohledu Rus. Major se zatvářil velmi, velmi sarkasticky a řekl: "S Andrejem se, myslím, už znáte, že?"
     Řekl jsem, že jediné co ve Městě je, je beznaděj? To jen proto, že silnější slovo už neznám. 

     Andrej, jestli se tak ten bonzácký hajzl vůbec jmenoval, odnesl svých padesát kilo nadváhy a Majorův úsměv se vypařil. Najednou byl strašně věcný. "Mohl bych tě na místě zabít -" na chvíli se odmlčel, jako by uvažoval, jestli by si před tím sundal to své trapné sako, "- ale to by pro tebe bylo příliš jednoduché," tvářil se, jako by pro mou osobu našel nějaké zvlášť odporné využití. Napadlo mě, jestli by mě dal zaživa hodit do bazénu s piraněmi, ale pak jsem si řekl, že ne. Tak hodný na mě nebude. Spíš udělá to, co se mnou udělal už jednou.
     "Mohl bych - " zarazil se upřeně se na mě zahleděl, aby se ujistil, že vím, co by mohl. Ano, věděl jsem. Až příliš dobře jsem to věděl. " - ale to taky neudělám," řekl. Ztuhnul jsem. Ne? "Dám ti ještě poslední šanci, Ohaři." Opravdu řekl ne? "Neber to tak, že když se ti povede to co pro tebe mám - o čemž silně pochybuji - tak ti všechno smažu a začneš znova. Prostě tě jen nechám na pokoji do příští hovadiny, kterou uděláš."
     Pořád jsem tomu nemohl uvěřit.
     On mi dává šanci! Panebože, kdybych měl dlouhé vlasy a nějaký olej okamžitě bych mu umyl nohy. Dal mi ještě jednu šanci. Kdo ji nikdy nedostal, neví co s člověkem udělá. Skoro zešílíte vděčností k tomu kdo vám ji dal a vůbec vás nezajímá, že je to ten samý parchant, který vám ještě před chvílí chtěl namočit hlavu do kyseliny. Může vypadat jako vousatý blázen a mít na sobě bílou kutnu nebo nosit zlaté brýle a oblek od Bosse. Může být přitlučen na kříž, nebo sedět za stolem a pokuřovat doutníky. Je vám to fuk. Máte poslední šanci.
     V euforii, která mě zaplavila mi skoro utekla další Majorova věta: "A ty ji uděláš, to vím jistě." Nepřemýšlel jsem o tom co řekl a jen nadšeně přikývnul. Major znechuceně zakroutil hlavou a povzdechl si. Jeho rty se trochu pohnuly a skoro bych přísahal na to, že tichounce řekl chudáku. Pak ze stolu zvednul paměťovou kartu, která tam celou dobu ležela a hodil ji Břitvovi. Ten ji zachytil a štítivě mi ji nacpal do kapsy.
     Poslední šance! znělo mi pořád v hlavě.
     Poslední šance!
     Usmíval jsem se jako debil, kterého posadili na nočník, a když Major mávnul rukou, jako by odháněl něco odporného, nechal jsem se Břitvou vyvést z místnosti.