|
|
Šestnáct
"Kdyby samochvála smrděla,
nedalo by se na Zemi dýchat."
Pátek 11:17
Ze všeho nejdřív jsem uslyšel
hlasy. Bylo takové to nesrozumitelné mumlání, které můžete slyšet z ložnice
rodičů, když večer nemůžete usnout. Nerozumíte ani slovo, ale víte, že
ty zvuky by pro vás mohly mít v poměrně blízké budoucnosti velmi vážný
význam.
Pak jsem rozlepil oči. Neviděl
jsem skoro nic. Teprve po chvíli mi došlo, že je to způsobeno tím, že je
v místnosti zhasnuto a jediné světlo přichází z otevřených dveří do kuchyně.
Nakonec se mi podařilo i pohnout
hlavou a podívat se, kdo to vlastně mluví. U kuchyňského stolu seděl na
jedné židli rozvalený Radim, na druhé se choulila Carola. Chtěl jsem na
ně něco zavolat, ale vydal jsem jen takový podivný zvuk, jako když se tuberkulózní
stařec připravuje na svou první ranní cigaretu. Nevím jak je to možné,
ale Radim i Carola mému projevu nějak porozuměli, protože zmlkli, pak se
oba prudce postavili, oba hmátli po sklenici s vodou která stála na stole,
a když ji Carola úspěšně uchvátila jako první, oba se vrhli do ložnice
k posteli na které odpočívala má maličkost. Tolik péče mi dělalo opravdu
dobře.
"Vstávej Lazare," řekl Radim
a hodil po mě pohledem, který vyjadřoval něco jako nesouhlas s tím, že
se povaluju v posteli, když bych se mohl věnovat užitečnějším věcem. Než
jsem stačil odpovědět, vrazila mi Carola mezi rty brčko.
"Mlč a pij," řekla. A tak jsem
mlčel a pil.
Když jsem měl dost, Carola odložila
sklenici na noční stolek a jemně mě pohladila po obličeji. Oba jsem si
je změřil pohledem a řekl něco jako : "Co vy tady, vy dva?"
Jako obvykle, promluvil první
Radim: "Co tím chceš říct, co my tady? Mě ten tvůj trapný počítač vyruší
z odpolední meditace a žene mě přes půl Města. Když to místo konečně najdu,
vidím tam trosky nějakého vozítka, ve sklepě spoustu rozstřílených mozků,
ve kterých si ty spíš jako zimní královna. Tak tě vytáhnu, zamažu si celou
trojkolku, když tě vezu domů, umývám tě, obvazuju, láduju do tebe nějaké
tabletky, aby ses konečně přestal cukat, a když se konečně stane něco zajímavého
a dorazí tady Carola a já mám šanci, že to přece jen nebude úplně ztracený
den, tak se probereš a přerušíš nás zrovna ve chvíli, kdy si domlouváme
rande.
Není ti to trochu trapné ptát
se co tu děláme?" Zašklebil se, vyzývavě chytil Carolu kolem pasu a několikrát
významně zacukal obočím.
Carola ho plácla přes ruku a
řekla: "Taky jsi mu to nemusel hned všechno vyžvanit, divochu!" Chtěl jsem
vydat něco jako cynické uchechtnutí, ale žebra mě zabolela a místo smíchu
ze mě vypadlo zaskučení. Carola se nade mnou starostlivě sklonila. "Jsi
v pořádku, miláčku?"
Teď už jsem to nevydržel, a
ať to bolelo jak chtělo, jsem se rozesmál. Radimovi se obličej roztáhl
do širokého úsměvu a Carola chvíli nechápavě těkala očima ze mě na Radima
a zpátky. Pak jí došlo co řekla a rozesmála se taky.
"Promiň," řekla.
"To nic," řekl jsem velkodušně.
a jak mi to můj bolavý krk dovoloval, kroutil jsem hlavou. Přesto, že moje
tělo bylo v dezolátním stavu, mé mysli bylo fajn.
Pak to odeznělo a mě začala
dobrá nálada pomalu opouštět. "Kolik je hodin?" zeptal jsem se. A rychle
jsem dodal: "Co je dneska vlastně za den?"
"Je pátek," řekl Radim, "něco
po půl dvanácté."
Zavřel jsem oči a uvolnil se.
Chvíli jsem o tom přemýšlel a pak jsem řekl: "Podejte mi telefon a vypadněte.
Oba, hned."
Carola vypadala chvíli zmateně,
ale Radima dobrá nálada neopustila.
"Zklidni se," řekl.
"Říkám vám, abyste vypadli.
Už zhruba dvě hodiny jsem na Černé listině, takže jestli nechcete mít problémy,
tak vypadněte a nechte mě tady. Já zavolám Majorovi a řeknu mu, že jsem
to nezvládl."
Radim se pořád usmíval. "Myslíš,
že bysme tě tu nechali teď, když se mejdan začíná konečně trochu rozjíždět?"
"Radime," začínala mi docházet
trpělivost. "Prosím tě, běžte pryč. Nechci, abyste -"
"Nejsi na žádné listině," řekl
Radim.
"- měli nějaké -" zarazil jsem
se a zmateně se na Radima podíval. "Cože?"
"Nejsi na žádné listině," řekl
Radim znova. "Tedy alespoň do dnešní půlnoci ne." Udělal významnou pauzu.
Výsledný efekt mu ovšem trochu pokazila Carola.
"Radim volal Majorovi a umluvil
ho na posunutí termínu." Obdivně si Radima prohlížela a mnou projelo cosi
jako žárlivost. "Měl jsi to slyšet, jak na sebe řvali!" Zavrtěla hlavou.
Radim byl v sedmém nebi. Usmíval
se od ucha k uchu, oči mu svítily. "No řekni," prohlásil nakonec hlasem
plným obdivu, "nejsem já skvělý?" Tázavě se na mě podíval.
"Odtud, zdola, vypadáš spíš
jako nafoukaný frajer," řekl jsem, i když jsem mu tiše skládal ty nejvyšší
pocty.
"Nevděk světem vládne!" řekl
zklamaně a zoufale se podíval na Carolu. "Pojď, kočko. Necháme ho tady
a vyrazíme si, co ty na to?"
Carola se zatvářila nerozhodně.
"No, já nevím - "
"I ty, Brute?" řekl Radim zhrzeně.
Zakroutil hlavou a deprimovaně dosedl na mou postel. "Vidíš to? No řekni,
vidíš to?" řekl s očima upřenýma někam ke stropu.
* * *
Carola do mě ládovala nějakou
řídkou polévku. Chtěl jsem se nakrmit sám, ale zjistil jsem, že ti dva
mi ruce obalili neuvěřitelně silnou vrstvou obvazu.
"Nepohneš se z postele, dokud
to já neuznám za vhodné," řekla mi Carola, když Radim odešel. Zkusil jsem
zaprotestovat. Chtěl jsem říct něco v tom smyslu, že mám čas jen do půlnoci
a že musím ověřit spoustu věcí, ale byla neoblomná. A tak jsem se rezignovaně
položil na postel a nechal se krmit.
Když měla pocit, že jsem dostatečně
sytý, ačkoliv já osobně jsem na jídlo neměl ani tu nejmenší chuť, což je
po seprotrofinu - velmi účinném prostředku na tlumení bolesti - naprosto
normální. Pak mi uvařila kávu a mezi rty strčila cigaretu. Tím si mě ovšem
získala. Pomalu jsem pokuřoval a přemýšlel jak dál. Než Carolu začaly pálit
prsty, měl jsem jasnou představu. Nechal jsem si k posteli donést jeden
ze záložních terminálů, které jsem měl schované v dílně, obrátil se na
bok a začal dávat Hubertovi instrukce. Carola se svlékla do kalhotek a
položila do postele za mě. Její ňadra mě příjemně tlačila do zad, rukou
mě lehce objímala a upřeně sledovala, co dělám.
Nejprve jsem vyvolal sadu družicových
snímků Města. Vybral jsem sektor pět set krát pět set metrů, v jehož středu
byla Administrativa a nechal ho zvětšit. Pak jsem Hubertovi přikázal, aby
snímky zpracoval a vyrobil trojrozměrný obraz toho místa. Po chvíli se
na displeji objevila hustá síť, kterou jsem očesal několika filtry, aby
se v tom vyznal i normální smrtelník. Když s tím byl Hubert hotový, měl
jsem poměrně věrný třírozměrný model Administrativy, mostu Legií a části
nábřeží. Nastavil jsem správné zvětšení a začal obrazcem pohybovat. Po
desíti minutách přenastavování a vzpomínání na záblesky vize, jsem konečně
dostal pohled který jsem hledal. Znovu jsem mapu přenastavil a podíval
se, kde musí být pozorovatel, aby viděl to, co jsem tak pracně nastavil.
Souřadnice jsem přenesl do své poněkud podrobnější mapy. Byla to výusť
nějakého kanálu.
Odložil jsem terminál a obrátil
se na záda.
"Carol," řekl jsem trochu nepřítomně,
"mohla bys ze mě sundat tohle všechno?" zvedl jsem ovázané ruce a prosebně
se na ni podíval. Klekla si vedle mě a začala mi obvazy odmotávat z rukou.
"Nechápu," povídal jsem si spíš
sám se sebou než, že bych se snažil konverzovat, "jak se tam ta holka může
schovávat." Zavrtěl jsem hlavou a Carola mi sundala poslední zbytek obvazu.
"To místo je naprosto nemožné." Carola někde objevila kus náplasti a začala
mi přelepovat řezné rány, které jsem měl jak na dlaních tak na hřbetech
rukou. "Nevěřím, že by si Major nezajistil ochranu na takovém místě jako
je Administrativa." Carola dokončila svou práci a spokojeně si ji prohlížela.
A zkoušela jestli náplasti drží. "Možná spoléhá na to, že to tělo, vykombinuje
něco opravdu šíleného a říká si, že takovou jednoduchou věc, jako přejít
po Legiích ho ani nemůže napadnout." Zavrtěl jsem hlavou, a Carola zavzdychala.
Zamrkal jsem a teprve teď si
všiml, jak přesně kontroluje kvalitu těch náplastí. Přitiskla si moje ruce
na prsa a jemně si je masírovala. I přes to, že jsem měl hmat seprotrofinem
pořádně otupělý, jsem cítil, jak jí ztuhly bradavky. Nasucho jsem polkl.
Vůbec si toho nevšímala a zatímco mou pravou rukou dál pokračovala v krouživém
pohybu, levou mi vedla po svém pevném plochém břiše níž až -
Taky nemusíte vědět všechno.
|