Neděle 14:50 
     Carola spala u mě. I když možná by to, co se dělo po tom, co jsme přišli od Maxe, lépe vystihovala věta Carola spala se mnou. Opravdu spát jsme šli až někdy kolem čtvrté, takže jsme vstávali těsně před polednem. Popravdě řečeno jsme se před dvanáctou probudili. Z postele jsme vylezli o půl druhé. Pak jsem Carolu taktně, ale rychle odeslal domů s tím, že teď musím zařídit pár věcí, a že jí potom zavolám. Zeptala se, kdy je to potom. Raději jsem to moc nerozebíral, a řekl, že potom je později; vypadalo to, že v nejbližší době budu mít plné ruce práce.
     Když jsem Carolu polibkem vyprovodil, pořádně jsem se oblékl, ze skříně vylovil velkou, zatím prázdnou, krosnu, hodil si ji na záda a vyrazil ven. Chvíli jsem stál venku, nechal studený vítr, aby mi foukal do rozepnuté bundy, sledoval zataženou oblohu, po které se převalovaly tmavé mraky a přemýšlel, co musím udělat nejdřív.
     Přejel jsem si rukou po vlasech. Začínaly být nepříjemně dlouhé.
     Aha, napadlo mě, nejdřív si potřebuji zajít k holiči. 

     Ohmataný holící strojek hrčel a zkracoval mé vlasy na předpisových sedm milimetrů. Naštěstí mám docela kulatou hlavu, takže mi tenhle druh účesu nevadí, ale ostatní návštěvníci Šampónova kadeřnického salónu už takové štěstí mít nemuseli. A protože toto byl jediný střih, který Šampón ovládal, mohli jste na mužích vidět převážně extrémně dlouhé, nebo extrémně krátké vlasy. Ženy, kterým na účesu přece jen záleží, navštěvovaly jiná kadeřnictví, kde jim sice na hlavě nějaké vlasy zůstaly, ale platily za to mnohem víc, než kolik činila obvyklá Šampónova sazba.
     Když jsem k Šampónovi jel, vůbec jsem nepochyboval, že bude otevřeno. Jeho firma poskytuje komplexní služby - tedy oholení a odvšivení - tři sta pětašedesát dnů v roce.
     Když jsem vstoupil do holičství - nepříliš úhledně upravená místnost kousek od Šampónova bytu - zeptal se mě Šampón, posedávající na malé židli v rohu místnosti: "Tak jak to bude, šéfe?"
     Mile jsem se na něj usmál a řekl: "Sjeďte mě až na holý maso, mistře!"
     Šampón tiše písknul, odložil čtečku, na jejímž displeji se pomalu odvíjel text nějaké knihy a odběhnul kamsi dozadu, aby si na tenhle speciální sestřih připravil nástroje. Když byl s přípravami hotov vrátil se a pokynul mi, bych se pohodlně usadil. Kolem krku mi uvázal prostěradlo - původně snad bílé - a začal mě stříhat. I když jsem to nevěděl jistě, dal bych krk za to, že hlavní část výbavy byla v tom kovovém, rzí olezlém, křesle.
     Během celé operace jsem se se Šámpónem nezávazně bavil o počasí a literatuře. Hlavně tedy o literatuře, protože Šampón, kromě holičství, provozoval také prodejnu knih. Nějaký jeho Mecenáš pro něj vykrádal elektronické knihy, které se právě objevily na trhu a posílal mu je cestou podobnou té, kterou jsem používal já. Mám podezření, že hoši od FREE-FOR, byli velmi vytížení.
     Občas jsem si od Šampóna něco koupil; naposledy to byla reedice Stephena Kinga. Tuším, že se ta knížka jmenovala Řbitov zviřátek. Byla to hrozná knížka - dva dny po jejím přečtení jsem měl příšerné sny. Bylo to možná ještě horší, než když jsem jednou, v záchvatu nejvyšší nouze, přečetl celou Knihu Mrtvého muže.
     K Šampónovi jsem od jisté doby chodil poměrně zřídka. Byl - jako skoro všichni lidé ve Městě se kterými jsem se stýkal - veterán. Poznali jsme se v metru a díky tomu, že jsem znal některé z knížek, které Šampón přečetl, zabíjeli jsme čas dlouhými debatami o tom, co chtěl autor vlastně říct. V metru taky Šampón potkal toho chlapce. Byl to kluk, který, jako my všichni, během pár sekund přišel úplně o všechno. Seděl na zemi, netečně hleděl před sebe a vůbec nemluvil. Potřeboval aby ho někdo objal, aby ho někdo políbil, aby se mohl někomu vybrečet na rameni. A když nebyl po ruce nikdo lepší, spokojil se i s malým, mírně obtloustlým a plešatějícím Šampónem, kterému už tehdy bylo přes třicet. Spali spolu v jedné posteli, jedli vedle sebe, smáli se spolu. Pak Major dal klukovi do ruky samopal a poslal ho akce. Když se vrátil byl jiný. Pohrdavě se šklebil a křičel na Šampóna něco o teplouších a srabech.
     Samozřejmě se stalo to, co se muselo stát - když jsme se dostali ven, přidal se kluk k Majorově gardě a myslím, že byl svým způsobem i šťastný. Pár let to docela šlo, pak ale začal být nezvladatelný. Bezdůvodně střílel na každého, kdo se na něj jen trochu škaredě podíval, vyvolával rvačky, znásilňoval svobodné ženy. Major pro něj musel mít slabost, jinak by ho jen nevyhodil, ale dal rovnou popravit. Kluk, který teď přišel i o to málo, co od výbuchu získal, začal dělat opravdové problémy.
     A pak jsem dostal zakázku. Měl jsem najít zboží. A já ho našel. A zvedl telefon. Potřeboval jsem peníze na vodu a na vodík a potřeboval jsem je hned - už si nebylo od koho půjčit. Prásknul jsem člověka, kterého miloval jeden z mých přátel. A Šampón toho kluka opravdu miloval - už nikdy jsem ho neviděl s jiným mužem, nebo ženou.
     Týden jsem se pak za své poctivě vydělané peníze udržoval v lihu, abych o tom nemusel přemýšlet. A když jsem do záchodu vyzvracel úplně poslední kousek svého svědomí už jsem necítil vinu. Jen sebelítost. Brečel jsem tehdy. Ale ne nad tím, co jsem udělal, ale nad tím, jak je ke mně život hnusný. 

     Když byl Šampón s mým účesem hotov, servilně se uklonil a nastavil dlaň. Rozmarně jsem mu do ní plácnul čipovou platební kartu. Šampón zmizel kamsi dozadu, do místnosti oddělené od holičství jen igelitovou plachtou. Když se vrátil, zářil jako vánoční stromeček. Do ruky mi vrátil kartu, pod kterou jsem cítil něco jako malou plastikovou lahvičku.
     Je hodně nepříjemné, když vás někdo může zaměřit, aniž byste o tom věděli, ale ještě mnohem nepříjemnější je, když víte, že procházíte identifikačním rámem a nemůžete nic dělat s tím, že si vás nějaký mizerný počítač poznamená. Aby se mi žádná podobná ošklivá věc nemohla stát, musel jsem navštívit Šampóna.
     Nejprve něco v tom jeho křeslo přečetlo číslo štenice, kterou mi předevčírem nastřelili do podpaží na mostě Legií. Pak se číslo vypálilo do jiné štěnice - tu mi Šampón nenápadně podstrčil i s mou platební kartou - a nakonec několik velmi silných impulzů elektromagnetického pole zničilo ten malý váleček ukrytý někde v mém mase.
     Technický pokrok se nezapře - první štěnici kterou jsem dostal, mi Šampón odstraňoval se skalpelem v ruce. Na druhou stranu mě to tehdy nestálo pět tisíc. 

     Druhá osoba, s níž jsem si potřeboval promluvit byl Čip. Byl jedním z těch lidí, kteří nikdy nedospějí - ještě ve třiceti měl nápady patnáctiletého puberťáka. Měl - nebo spíše okatě simuloval - utkvělou představou o vlastní slabosti. Tři hodiny denně trávil v posilovně, kde své tělo mučil činkami, kliky a zhyby a já nevím čím ještě, aby nebyl pohublý. Svaly po něm vířily jako armáda vylekaných veverek, ale on pořád tvrdil, že je úplný voničomák, a že se takhle nemůže ukázat mezi lidmi, protože by jim bylo špatně z toho, jak je vychrtlý. Fakt je, že většině lidí, kteří ho viděli bez trička bylo opravdu špatně. Ale rozhodně ne z jeho vyhublosti.
     Další, ale mnohem pragmatičtější, Čipovou slabostí byla elektronika. Sháněl všechny možné čipy, které se ve Městě objevily a vyráběl z nich zařízení, která by nejedné tajné službě Venku pěkně zamotala hlavu. Součástky, ke kterým neměl žádný katalog nebo návod, si sám otestoval, aby zjistil co vlastně dělají. A mnohdy tak objevil vlastnosti, které by od svých obvodů nečekal ani sám výrobce. Místo obrazů měl na stěnách struktury nějakých procesorů, relaxoval tak, že si zapnul k počítači připojený logický analyzátor a sledoval šílené hemžení impulzů na obrazovce. Jeho byt, to bylo jediné skladiště součástek a bastlů, které se neoznačené povalovaly úplně všude. Většina udělátek, které jsem měl doma, pocházela z Čipových uklízecích dnů, kdy zjistil, že některá zařízení jsou už zastaralá a je potřeba vyrobit nová. Většinou svým známým oznámil, že dělá úklid a všechno co nepotřeboval vydražil. Některé ceny šly opravdu vysoko. Například nevyčerpatelnou platební kartu - byla neustále nabita na pět stovek - prodal za sedmdesát tisíc.
     Ještě než jsem došel ke vchodu jeho vývojové laboratoře, dveře se otevřely a velmi nepříjemný hlas mi oznámil, že jsem vítán. Nebyl to žádný lidský hlas. Nebyl to dokonce ani normální počítačový hlas. Čip si pro tuhle zrůdu napsal speciální program, který mluvil naprosto bez intonace, pořád stejně monotónně, jako by mu vaše existence byla úplně ukradená. "Říká to stroj, tak ať je to poznat," řekl mi Čip, když jsem ho poprvé upozornil, že má asi pokažený reproduktor. Myslím, že mu ta elektronika už trochu lezla na mozek.
     Vešel jsem do předsíně, a vydal se po schodech dolů. Pak jsem přešel pět metrů dobře osvětlené chodby, minul tři obdélníky šedivé oceli, za kterými byly další místnosti, a počkal až pneumatika otevře dveře přímo přede mnou. Čip, jak jinak, seděl u stolu a něco bastlil. Chvíli jsem fascinovaně hleděl, jak jeho velké, ale přesto neuvěřitelně šikovné ruce, sázejí pinzetou titěrné součástky do kousku plošného spoje a přichycují je laserovou páječkou.
     Pravou půlku těla měl Čip pokrytu tetováním. Byly to černou barvou vyvedené obrazy ochranných plátů, plošných spojů a součástek, umělých kloubů, hadic hydrauliky a miniaturních čerpadel. Takhle nějak musí vypadat ten kyborg, který se podle neověřených správ potuluje někde po Pentagonu.
     Čip věděl, že se rád dívám jak pracuje, takže v klidu pokračoval a čekal, až začnu hovor. Než jsem promluvil, zhruba půl minuty jsem jako očarovaný sledoval jeho precizní práci.
     "Ahoj Čipe," řekl jsem po chvíli tiše.
     "No nazdar," řekl, dokončil spoj a vzhlédl. Jako pokaždé, si mě chvíli zkoumavě prohlížel, pak odložil nástroje a z hromady nepořádku na stole vylovil krabičku cigaret. "Jak se máš, chlape?" zeptal se a strčil si mezi rty cigaretu. Místností to blesklo a konec cigarety zažhnul. Tohle byla názorná ukázka Čipových srandiček - v rohu místnosti byl malý laser a po stěnách byla rozmístěna soustava zrcadel, která dokázala koherentní svazek zaměřit téměř na jakékoliv místo v pokoji. Když jste si v dílně vytáhli cigaretu, počítač si ji našel, a v okamžiku, kdy se cigareta ocitla mezi vašimi rty odpálil laser. Takhle to vypadá jednoduše, ale byla za tím spousta práce. Někdo by dokonce řekl, že zbytečné, ale to by byl omyl. Program a výkresy téhle hračky prodal Čip Ven za docela slušný balík. Stačilo několik úprav a NATO tyhle systémy - mimochodem mnohem levnější než původní konstrukce od Rockwellu - začalo používat na hranicích. Samozřejmě, že laser je mnohem výkonnější než ten Čipův a kamery připojené k počítači nehledají cigarety, ale oči nezákonných imigrantů.
     "Jde to od desíti k mínus pěti," řekl jsem a Čip se usmál. Hromadu papírů, která ležela na něčem, co kdysi dávno bylo židlí, jsem položil na podlahu - vedle jiné, velmi podobné hromady - a posadil se.
     "Se mnou taky. Hele jak jsem pohubl," řekl a zatnul biceps. Chvíli jsem na tu neskutečnou hroudu masa hleděl. Mohl mít tak pětačtyřicet, možná padesát čísel obvod - nevím, v tomhle se moc nevyznám.
     "Jo, máš pravdu," řekl jsem abych mu udělal radost. "Jestli to nebude tím, že stárneš." Čip nakrčil čelo, jak by o tom usilovně přemýšlel.
     "Myslíš?" zeptal se nakonec a nasadil trochu vyplašený obličej. Přikývnul jsem.
     "Možná by ses měl míň povalovat po dílně a víc cvičit. A taky pořádně jíst. Přiznej se, co jsi měl dneska k obědu?" zeptal jsem se hlasem starostlivé babičky. Čip se teď zatvářil omluvně.
     "Jenom hrnek brambor a trochu rychlyb," řekl. Hrnek, jak jsem kdysi zjistil, je jakékoliv množství nad litr, trochu znamená něco málo pod kilogram. Zavrtěl jsem hlavou.
     "Nestydíš se? Takhle zanedbávat jídlo!" podívali jsme se na sebe a vyprskli smíchy. 

     "Potřeboval bych půjčit skafandr," řekl jsem.
     "Kterej?" zeptal se Čip, protože skafandrů vyrobil několik.
     Rozvážně jsem si strčil cigaretu do úst a modlil se, aby se Čipův počítač trefil. Když se koneček cigarety rozsvítil, napětí, které mi svíralo žaludek, se uvolnilo a já se znovu pohodlně rozložil v té hrozné židli. Tři původně dřevěné nohy byly vyspraveny kusy plechu, které držely obrovské bambule izolační pásky. "Mít izolačku, to je základ," deklamoval Čip s oblibou.
     "Laserový," řekl jsem a potáhnul. Čip se na okamžik zamračil.
     "Jo," přikývl po chvíli. "Ten tu někde mám," udělal rukou s cigaretou rozmáchlé gesto po místnosti. Byl jsem rád, že místnost osvětluje jen ta malá zářivka, protože alespoň nebylo vidět ten strašlivý bordel, který tu vládl.
     První věc, kterou si Čip postavil, když na pár měsíců zabrousil do robotiky, byl pavouk. Měl šest nohou, soustavu očí a dvě klepeta, do kterých mohl vzít cokoliv do velikosti krabice banánů. Čip tu věc připojil ke svému počítači a napsal program, který robota řídil. Měl za úkol uspořádávat věci v místnosti tak, aby bylo možné se v nich vyznat. A robot to dokázal. Všechny desky a součástky, nástroje a přístroje přetřídil podle kritérií v programu a přemístil je na jedno místo, kde je uspořádal do krabic. Bylo to nádherné, ale mělo to jednu vadu: v místnosti už nezbylo žádné místo na Čipa. Sedl tedy znovu k počítači a program upravil. Teď robot uklízel věci tak, aby co nejlépe využil místo. A najednou se uprostřed pokoje objevil malý taneční parket. Jediný, téměř nepodstatný detail, kazil celkový dojem. Ty příšerné hromady všeho, které pokrývaly místnost od podlahy do výše pasu. Jediný, kdo se v tom všem vyznal byl pavouk, ale ten, z nějakého záhadného důvodu, přestal Čipovi vyhovovat. Takže se rozhodl, že si udělá nového. Starého prodal a k práci na tom novém se pořád nějak nemohl dostat. A nepořádek se kupil a kupil.
     Při představě, jak prohledáván ty haldy věcí, ve kterých je někde ukryt přístroj který potřebuji, jsem obrátil oči v sloup. Čip, když to viděl se usmál a hvízdnul. Ze tmy se vynořil pavouk, chromově lesklý, téměř k nerozeznání od toho původního a poslušně přiběhl k Čipově noze.
     "Hodnej," poplácal Čip po ploché destičce, která kryla vnitřnosti robota. Tenké kovové nohy se několikrát lehce pohnuly. "Úplně nová verze," řekl Čip. "Minulej tejden jsem ho dodělal. A představ si," řekl Čip a na tváři se mu objevil vítězoslavný výraz, "představ si, je naprogramovanej tak, aby měl emoce - když ho pohladím, tak se z toho skoro udělá, když ho nakopnu, tak žadoní a snaží se jako divej!"
     Uznale jsem pokýval hlavou.
     Čip na mě lišácky mrknul. "Snažím se teď totiž vyrobit ideální ženskou." Znova mrknul a mně zacukaly koutky. Podíval jsem se na pavouka a řekl: "Tak to jsi, myslím, na nejlepší cestě."
     Čip se zakřenil a odkašlal si. Pak se znova obrátil k pavoukovi a řekl: "Najdi skafandr, lejzrovej, poslední verzi, zabal ho a dones." Ještě než domluvil, robot se dal do pohybu. "Bude mu to chvilku trvat," řekl Čip. "Než se k němu prohrabe, musí přešíbovat pár věcí." 

     Vytáhnul jsem velkou krabici se skafandrem z krosny a rozbalil ji. Oblek jsem rozložil na postel v ložnici a chvíli na něj hleděl. Měl takovou nijakou barvu a vzdáleně připomínal ty celotělové neoprénové obleky, které si oblečete, když musíte vlézt do moře a nechcete, aby vám voda vyleptala do kůže nějaký zvlášť nápaditý vzorek. Doufal jsem, že se skafandr nějak nepoškodil, protože kdyby ano, měl bych o několik problémů víc.
     Když jsem se vynadíval, začal jsem po bytě shánět věci, které budu potřebovat. Především jsem vyprázdnil batoh, ve kterém byla ještě pořád ta malá kuše. Chvíli jsem se na ni díval, pak jsem vzdychl a odnesl ji do dílny, kde jsem ji schoval. Pak jsem vyměnil články ve svítilně a vyzkoušel ji. Z šuplíku jsem vytáhnul balíček mikrobaterií a nacpal je do malé černé krabičky s malou anténou a displejem, do větší černé krabičky s větší anténou a malým skleněným okénkem, a do středně velké černé krabičky bez okénka a bez displeje. Všechny krabičky pocházely od Čipa a byly určeny pro záškodnickou činnost.
     Když jsem všechny krabičky vyzkoušel, sednul jsem si k Hubertovi. Displej se rozsvítil a já otevřel několik programů chráněných heslem. Připojil jsem se k jedné debatní skupině, ke které jsem měl přístup a odtud k počítači, ze kterého vysílalo nejpopulárnější rádio ve městě - Ray-D-O. Celé rádio byl vlastně jeden jediný program, který z ohromné databáze muziky vybíral skladby tak, aby na sebe navazovaly a posílal je do sítě. Když jste chtěli poslouchat, stačilo se připojit a zapnout si na terminálu zvuk hodně nahlas. Popularita rádia ovšem spočívala v tom, že pokud jste měli přístup, a ten mohl získat prakticky kdokoliv, mohli jste si chvíli - maximálně padesát minut - sami zamixovat. Já jsem se připojil trochu nestandardním způsobem, takže vystopovat můj počítač přes všechny ty ochrany, které Hubert automaticky nastavil jakmile jsem požádal o přístup, by bylo poněkud obtížné. Řekl bych nemožné, ale co se počítačů týče nemyslím si, že by něco jako nemožné existovalo. Spustil jsem první připravený program, který byl prakticky totožný s tím, který řídil rádio a který se tvářil jako uživatel, který si chce zahrát. Hned potom jsem spustil druhý program, zadal do něj adresu jisté firmy, spadající pod Majorovu správu, a nechal jej pracovat. Než se prokousal všemi ochranami, trvalo to asi deset minut. Samozřejmě bylo možné udělat to i rychleji, ale pak bych neměl zajištěno, že na mě nikdo nepřijde.
     Když se mi tedy na obrazovce konečně objevil seznam databází, kterými disponoval počítač té společnosti, vybral jsem tu jednu, kterou jsem potřeboval a stáhnul ji do Huberta. Přenos trval pár sekund a když skončil, spustil jsem třetí program, který během pár okamžiků smazal všechny stopy po mém vniknutí.
     Otevřel jsem databázi a začal ji prohledávat. Trvalo to jen chvíli, než jsem našel položku kterou jsem potřeboval a k ní náležející sekvencí příkazů pro samonaváděcí vysokozdvižný vozík. Notebook, který jsem od Huberta ještě pořád neodpojil, zavzdychal, když jsem jej zapnul. Než jsem do něj nakopíroval tu sekvenci, překontroloval jsem, v jakém stavu jsou akumulátory. Byly plné.
     Notebook jsem hodil do batohu, přidal k němu ty tři černé krabičky, několik kabelů a redukcí, kapesní sadu nářadí a jedno balení izolační pásky. Chvíli jsem na tu různorodou směs hleděl a přemýšlel, jestli je to všechno. Na nic dalšího jsem si nemohl vzpomenout, takže asi bylo.
     Zašel jsem si do dílny pro laserový dálkoměr a pak do ložnice pro skafandr. Změřil jsem vzdálenost od místa kde jsem stál ke zdi. Pak jsem před dálkoměr strčil zapnutý skafandr a znovu provedl odměr. Usmál jsem se. Skafandr fungoval. Složil jsem ho a nacpal zpátky do krosny. Nahoru jsem hodil batoh s elektronikou a krosnu zavřel.
     Podíval jsem se na hodinky. Za chvíli osm. Takže ještě stihnu kafe a tři cigarety. Pohoda. 

     Seděl jsem a snažil se nebýt nervózní. Žaludek jsem měl stažený a ruce studené jako led. Když jsem si zapaloval, plamínek zapalovače neklidně poskakoval sem a tam. Ale kdo by nebyl nervózní, když se má za pár hodin vloupat do druhého největšího Majorova skladiště ve Městě?