|
|
Šest
"Soulož je tou nejstupidnější
formou masturbace."
Čtvrtek 20:50
Kop, který svalovec vyslal směrem
k mé hlavě, byl poslední ranou, kterou jsem vykryl. Mé tělo opravdu nebylo
ve stavu, kdy by sneslo nějaké další otloukání, takže se rozhodlo zkusit
další variantu - totiž hrát mrtvého brouka a doufat, že mě ten svépomocný
karatista nebude chtít dorazit.
Spoléhat na lidskou dobrotu
a smysl pro čest, jsem považoval vždycky za nesmysl, ale když mě další
kopanec do žeber složil k zemi a chlapík nade mnou si připravil loket,
aby mi ho mohl vrazit co nejhlouběji do krku a ještě jím zakroutit, říkal
jsem si, že život je opravdu svině.
Radim mě upozorňoval hned zkraje,
že se do té hádky nemám plést. Ale co byste dělali vy, kdyby nějaký nechutně
osvalený hnusák obtěžoval tak
nádhernou brunetu u vedlejšího stolu? Já
jsem to nevydržel, a když ji začal za vlasy zvedat ze židle, vyskočil jsem
- při tom rumu co jsem měl v žaludku to s tím výskokem nebylo až tak horké
- a přešel k němu.
"Nech toho, chlapečku," řekl
jsem. Odhadoval jsem ho tak maximálně na dvacet. Aniž by dívku - vypadala
na devatenáct - pustil otočil se aby se podíval, kdo si ho to dovoluje
vyrušovat. Když uviděl zubožený stav ve kterém jsem se nacházel, rozhodl
se, že si před hlavním chodem dá ještě zákusek a dívku pustil. Ještě než
jsem stačil něco mužného poznamenat, zaútočil mi na solar a pak na rozkrok.
Radim, který byl karate přímo
posedlý, mě kdysi naučil pár fint, které se člověku ve rvačce mohou hodit.
Protože jsem založením spíš přítelem pasivní rezistence, nepovažoval jsem
nikdy za nutné je nějak zvlášť procvičovat. Proto byla moje obrana dost
chabá. Na prvních pár sekund to ale stačilo. Maník mezitím vyčerpal zásobu
skvělých útoků a začal používat hlavně nohy. Tři nebo čtyři kopy
jsem vydržel, ale pak to se mnou začalo jít z kopce. Zaprvé mě brzdil ten
rum. Zadruhé mě brzdila bolest, kterou mi způsoboval jakýkoliv prudší pohyb.
Zatřetí mě brzdily mladíkovy ruce a nohy, které se míhaly nějak moc rychle.
A tak jsem skončil na podlaze, bez brunetky, ale za to s vyhlídkou na proražený
krk.
"Nech toho, chlapče,"
ozval se nějaký hlas. Znám jen dva lidi, kteří dokáží slovo chlapče
říct tak, že se vám zježí vlasy a po zádech přeběhne mráz. Jeden sedí sto
metrů pod zemí, a obklopený betonem a bandou pochlebovačů, zhnuseně kouří
Davidoffy. Ten druhý je můj nejlepší přítel.
* * *
Když jsem od Radima dostával
ty kurzy, často jsem se ho ptal, o čem to všechno vlastně je. Odpověděl
mi na to jen jednou, když jsem mu oznámil, že končím.
Dal mi do ruky nůž a řekl, abych
ho bodnul.
"A ty mi zlomíš ruku," řekl
jsem mu tehdy. "To víš že jo."
Jen pokrčil rameny a znovu zopakoval,
abych se ho pokusil bodnout.
Chvíli jsem o tom uvažoval.
Byl jsem v pokušení po něm tím nožem opravdu vyjet, abych se konečně dověděl
co je to karate, ale nakonec jsem si to rozmyslel. Zas tak moc jsem to
vědět nepotřeboval. Vrátil jsem mu nůž a řekl, že se nenechám kvůli blbosti
zmrzačit.
Radim se jen usmál a řekl: "Tohle
je karate."
* * *
Chlapec ztuhnul a zvednul hlavu.
Radim se na něj pokojně díval a znovu zopakoval svůj požadavek. Chlapec,
kterému mé snadné složení asi dodalo hodně sebevědomí, se nervózně zasmál
a postavil do střehu. Radim se ani nehnul, a s kamennou tváří jej sledoval.
Chlapec zaútočil, ale Radim jen o krok ustoupil a úsporným pohybem úder
vykryl.
"Chlapče nech toho," řekl klidně.
"Nechci ti ublížit."
Tohle Chlapce opravdu dopálilo.
Pokusil se o otočku, ale moc ji asi neovládal, protože jeho pohyb byl příliš
pomalý. Radim ho zkušeně chytil za kotník a strhnul na zem. Pak zase ustoupil.
To se už polovina hospody zvedla,
aby mohla to představení sledovat. Radimovi o nic nešlo - věděl,
že o nic nejde a neměl potřebu si něco dokazovat. Pro Chlapce to ale v
té chvíli začala být otázka cti. Byl tady všem na očích, začal rvačku a
teď měl dokázat, jestli na to má. Mezi lidmi to šumělo, jak někdo začal
uzavírat sázky. Pro mě to bylo jasné už v té chvíli, kdy se Radim připletl
do mého pokusu o hrdinství.
Chlapec znovu předvedl všechny
efektní údery které se naučil, a Radim se jim všem klidně vyhnul. "Podívej,"
mluvil mezi tím, co tančil kolem toho zuřivce, "nech toho. Běž domů a vyspi
se z toho." Nechápu, proč toho chudáka takhle provokoval. Možná to měla
být výchovná lekce. Co jsem pochytil hned na první hodině, další z věcí,
které Radim zásadně neschvaloval, bylo jakékoliv útočné použití bojového
umění.
Chlapec, který na sobě měl hluboce
vykrojené tričko, ve kterém vypadaly jeho svaly opravdu efektně, se začínal
potit. Jak jsem sledoval Radima - během toho představení jsem se sebral
z podlahy a ustoupil dozadu, pěkně mezi ostatní - ani se nezadýchal. Pak
se odehrálo několik věcí neuvěřitelně rychle. Chlapec provedl výpad rukou
na Radimovu hlavu. Radim ale neudělal to, co dělal dosud - neustoupil. Naopak
šel ráně naproti. Jeho pravá noha přitom vyletěla do vzduchu a trefila
Chlapce přímo do nekrytého podbřišku - do míst, kde se nachází močový měchýř.
Chlapec odletěl dozadu a složil se na zem.
Kdyby to byla jedna z těch televizních
bitek, ve které se protivníci mlátí do rozkroku ocelovými tyčemi a ani
nehlesnou, musel by se teď Chlapec zvednout na všechny čtyři, otřepat se
a jít si pro další ránu. Tohle ale nebyla televize, takže se stočil do
klubíčka a poslušně si pozvracel kolena. Pak začal hekat, jak nemohl popadnout
dech. Radim si povzdechl a sklonil se k němu.
Věc, která mě na karate dost
překvapila je, že se můžete naučit nejen jak protivníka rozsekat na spoustu
malinkatých kousíčků, ale že se dovíte i to, jak ho pak dát zase co nejrychleji
dohromady. V rámci možností, samozřejmě. Radim Chlapce jemně prohmatal,
aby zjistil rozsah škod, které jeho rána způsobila. Mladík jen hekal a
brečel. Radim se obrátil k zvolna se rozpouštějícímu kolečku lidí a požádal
o Chlapcovu bundu.
"Kdy ty si už dáš konečně pokoj?"
zeptal se a kriticky se na mě díval. "Jsi v pohodě?"
"Jo," odpověděl jsem trochu
provinile. Nakopnutá žebra mě zabolela neuvěřitelným způsobem.
"Odvezu toho chudáka do Kroužku,"
řekl Radim a kývnul hlavou směrem k místu, kde si Chlapec znovu zvracel
do klína. "Dám ho trochu do pořádku a zkusím mu vysvětlit pár věcí."
"Radime díky, já -" omlouval
jsem se s hlavou sklopenou.
"Kašli na to," zavrtěl hlavou.
"Ale dávej si pozor koho popichuješ. Někdy by se ti mohlo stát něco nepříjemného."
"Jo," usmál jsem se. "Povídej
mi ještě o nějakých nepříjemnostech." Radimovi zacukaly koutky a zakroutil
hlavou.
"Ty jsi byl stejně vždycky vůl,"
řekl mi dobromyslně a poplácal mě po rameni. Pak mu někdo podal Chlapcovu
bundu. Pomohl jsem mu toho chudáka obléct a vynést před lokál. Společnými
silami jsme ho vytáhli do tříkolky a připoutali. Radim mi z té výšky zamával
a nezvykle pomalu odjel - nemohl jet ani šedesát.
* * *
Teď přišlo to, proč jsem se do
té hádky vlastně zamíchal: vrátil jsem se dovnitř a přisedl si k brunetce.
Vlasy měla ostříhané jako všechny ty krásné ženy ve francouzských filmech
- ani ne moc krátké, ani ne moc dlouhé. Její obličej byl -
Nevím jak to nejlépe popsat,
ale bylo v ní něco naprosto ženského. Když jste se na ni podívali,
bylo vám jasné, že je to žena, že ví o svém ženství a dovede z něj dostat
co se dá. Že prostě je jaká je - když chce někoho políbit, udělá to, když
si o někom myslí, že je idiot, řekne mu to.
Co je ale na tomhle druhu žen
ze všeho nejfantastičtějšího, je úsměv. Když se na vás taková žena usměje,
cítíte se jako král. Můžete stavět paláce, mezi řečí zuby chroustat křemeny,
jedinou ranou srovnat se zemí město - prostě co chcete. Z toho úsměvu jde
něco, co muže donutí vymýšlet ty nejšílenější věci na světě, a co je ještě
horší - někdy je dokonce začnou i dělat. Znám to z vlastní zkušenosti -
před lety jsem se takovou ženou oženil.
Představil jsem se a zamával
na Maxe, aby mi donesl ještě jeden grog.
"Díky za snahu," řekla a mile
se na mě usmála.
"V pohodě. Pro krásnou ženu
se vždycky rád nechám zmlátit," machroval jsem.
"A já si myslela, že praví muži
už vymřeli," usmála se ještě mileji než předtím.
"No, je nás už jen pár, takže
to dá námahu, na nějakého narazit."
"Narazit?" nasadila ten nejnevinnější
výraz jaký si dovedete představit.
"No to záleží jak se k tomu
postavíš," řekl jsem stejně nevině, ale cítil jsem, že začínám rudnout.
"No to je pravda," přikývla.
"Když se k tomu pořádně nepostavíš, tak to většinou nestojí za moc," pořád
se culila jako neviňátko. V tom okamžiku mě zachránil Max a půllitr grogu.
Schoval jsem svoje rozpaky nad tou konverzací, která se vůbec nevyvíjela
jak jsem plánoval, ve sklenici a pořádně se napil.
"Slyšela jsem," řekla zatímco
jsem pil, "že když muži moc pijí, začínají ztrácet rozhodnost." Na okamžik
se zatvářila, že o něčem přemýšlí. "Myslíš, že to může mít vliv na to,
jak se pak staví k některým věcem?"
Trochu jsem se zakuckal a odložil
půllitr. "To záleží na člověku," řekl jsem nakonec mazaně. "Například jeden
můj známý si dá tři piva, a už se nepostaví vůbec k ničemu."
"A co ty?" strčila si mezi zuby
prst a napjatě na mě hleděla.
"Já si vždycky pevně stojím
za svým," řekl jsem. A v tu chvíli jsem si za svým opravdu už docela pevně
stál.
|