|
|
Sedmnáct
"Nic není takové jaké se to zdá být,
nic se nezdá být takové, jaké to je.
Všechno je totiž ještě mnohem horší."
Pátek 20:11
Carolina ženská prozíravost
se opět projevila a nejen, že nezapomněla přibalit do mého batohu dvě deky,
přidala tam i termosku s kafem a balíček nějakých sušenek, o nichž jsem
ani netušil, že je doma mám.
Seděli jsme na korbě rezavého
náklaďáku. Nastavil jsem svůj druhý dalekohled na infra a namířil ho na
místo kde jsem čekal Alenku. Pak jsme se s Carolou přitiskli k sobě, zabalili
do dek a tiše si povídali.
"Proč nezavoláš Majorovi?" zeptala
se mě po chvíli nevinného erotického klábosení.
Zavrtěl jsem hlavou. "Zaprvé
ho nechci provokovat - děkuju Bohu a Radimovi, že mi protáhnul ten termín
do půlnoci - jsem rád, že mi zatím dává pokoj." I když jsem si byl skoro
jistý, že lov dopadne úspěšně, otřásl jsem se při představě, že se to nepovede.
"Zadruhé by to ti jeho kašpaři se samopaly jen pokazili. Uspořádali by
tu vojenskou přehlídku a ta holka by zdrhla ještě než by stačili zasalutovat."
"Co když se to nepovede?" zeptala
se Carola a z jejího hlasu byl slyšet strach.
"Budu muset zavolat Majora a
říct mu, že mám tip, ale že nevím, jestli je to ono." Pokrčil jsem rameny.
"Pokud se pletu -"
Chvíli jsme mlčeli.
"Miláčku, můžu se tě na něco
zeptat?" řekla Carola tiše.
"Ptej se," řekl jsem a stiskl
jsem ruce, které jsem měl položené na její hrudi.
Usmála se a řekla: "Co se s
tebou stane, když to bude špatně?"
Ztuhnul jsem a Carola se začala
hned omlouvat: "Promiň, já jsem nechtěla," políbila mě na tvář a zoufale
nakrčila obočí. Nevydržel jsem to a usmál se. Vypadala jako malá, zoufale
krásná holčička.
Zavrtěl jsem hlavou a políbil
ji zpátky. Pak se mi úsměv někam vytratil.
"Udělá ze mě zase tělo," řekl
jsem. Carola se na mě nechápavě podívala a já přikývl. "Mám sobě montáž.
Je to nějaký starší typ, ale to je úplně jedno. Je v perfektním stavu -
stačí nabít akumulátory a nahrát software."
Carola se ode mě trochu odtáhla.
"Jak se ti to - Jak jsi k tomu -"
"Kdy mě upravili?" zeptal jsem
se za ni, když jsem viděl, že si s tou otázkou neví rady. Na chvíli jsem
zmlknul a začal vzpomínat. Bylo to jako začít se přehrabovat v hrobě, který
už dávno zarostl travou.
"Bylo to tak tři roky po bombě
- Město už bylo rozdělené na Majorovu a ruskou část. Bylo nás osm a už
se nám nějak nelíbilo tady hnít. Chtěli jsme ven. Tak jsme naplánovali
Velký Útěk.
Honza - byl předtím u letecké
záchranky - uměl pilotovat vrtulník. Marek býval chemik, takže nám dal
dohromady nějaké výbušniny, Ondra byl expert na vymýšlení katastrofických
scénářů - každý jsem uměli něco, co se hodilo. Já jsem třeba uměl trochu
střílet z kuše, což byla v té době jedna z mála zbraní, která ještě nebyla
zakázaná.
Když jsme byli připraveni -
když jsme si mysleli, že jsme připravení - dopravili jsme se k plotu na
západní straně a začali do země nastřelovat malé nálože, abychom probudili
ty čidla, co jsou tam zakopaná. Když jsme odpálili asi tři, nebo čtyři
nálože - byly to spíš takové prskavky, jen se trochu zatřásla země, aby
se ta čidla probrala - zalezli jsme pod maskovací plachty, které jsme si
nachystali.
Za patnáct minut tam byl ruský
transportní vrtulník. Pomalu sednul a vyskákalo z něj tak dvacet kluků,
kterým sotva začaly růst vousy. Začali se opatrně rozhlížet a kontrolovat
okolí, jako by byli v nějaké špatné počítačové hře.
Já a Pavel jsme leželi připravení
kousek od ostatních, takže když Marek vyhodil svůj první granát - byla
to plechovka, která udělala strašný randál a trochu oslepila - vyskočili
jsme a rozběhli se k vrtulníku z opačné strany. V tu chvíli už začali ti
kluci střílet ze samopalů a rozhazovat opravdu ostré granáty, takže jsme
dost spěchali. Já jsem se zastavil asi pět metrů od vrtulníku, Pavel doběhl
až k okénku pilota, přilepil k němu malou nálož a skutálel se pod čenich
té mašiny. Když nálož vybuchla, počkal jsem chviličku, a než se pilot stačil
vzpamatovat a odstartovat, prostřelil jsem to popraskané sklo kuší. Tyhle
sportovní kuše jsou malý zázrak - na padesát metrů prostřelíš deset centimetrů
dubu, nebo půlcentimetrový plech, takže tím popraskaným bočním sklem šíp
proletěl skoro bez nehody. Hlavně ale dokázal projít kevlarovým opletením
pilotovy přilby. Opeření se strhalo, ale pilot měl helmu přišpendlenou
k hlavě a ještě kousek šípu vyčníval.
Na druhé straně vrtulníku se
mezitím už pořádně střílelo. Pár Rusů bylo oslepených, pár popálených,
ale většina už se jich stačila dát dohromady a začínali dělat problémy.
Pavel, který se před tím schoval pod vrtulníkem, se začal dobývat do pilotní
kabiny, aby vyhodil toho mrtvého pilota. Já jsem se, přesně podle plánu,
protáhl pod ocasem a začal jsem kuší tiše kosit vojáky. Než si všimli,
že je někdo zezadu ostřeluje, bylo jich o pět míň.
Ta moje střelba je trochu zmátla,
čehož využili ostatní a z pistolí a jednoho ukradeného samopalu, je pokosili
všechny. Bylo to všechno podle plánu - až na jednu drobnost. Počítali jsme,
že máme tak deset minut, než se někdo objeví. Od začátku našeho útoku uběhlo
tak pět, maximálně sedm minut a od severu se už blížil další vrtulník.
Začali jsme panikařit. Někdo
se na to chtěl vykašlat a utéct zpátky do Města. Honza už ale seděl ve
vrtulníku, připravoval se na start a řval, abychom se rozhoupali a naskákali
dovnitř, že to zvedne. Stáli jsme tam a nevěděli co dělat. Ten vrtulník
letěl nízko a byl pořád ještě hodně daleko, takže na nás s kanónem nemohl
- a jinou výzbroj asi neměl. Ten náš tedy neměl nic. Jenže jakmile bychom
se zvedli do vzduchu, neměli bychom šanci. Honza uměl létat, ale ne vyhrávat
vzdušné souboje.
Pak vyběhl z mašiny Pavel a
měl v ruce jednu z těch malých příručních raket. Měl jsem o těchhle hračkách
něco nastudováno, takže jsem ji hned rozbalil a pokusil se ji zapnout.
Chlapi už byli ve vrtulníku - jediný kdo byl ještě venku, jsem byl já.
Nakonec se mi povedlo uvést tu věc do provozu. Zamířil jsem směrem odkud
se měl objevit ten druhý vrtulník a čekal. Honza začínal být netrpělivý.
Pomalu sa začal zvedat a já pořád stál na zemi a snažil se alespoň přibližně
zamířit na ten druhý stroj. Pak se najednou objevil ve středu zaměřovače,
já odpálil raketu, odhodil prázdný tubus a otočil se, že naskočím. Jenže
vrtulník byl už dobře pět metrů nad zemí. Mával jsem na ně, řval, nadával
jim, aby mě tam nenechávali, ale nikdo mě neslyšel. Vrtulník přeletěl přes
plot a pokračoval dál na západ.
Chvilku jsem tam stál a litoval,
že nemám ještě jednu raketu, abych je mohl sundat. Pak jsem z východu uslyšel
další vrtulníky a začal utíkat směrem do Města.
Ještě ten večer mě vyhmátli
Majorovi hoši. Dovedli mě do Hnízda - tehdy se ten podzemní komplex teprve
začínal stavět - a Major si mě podal. Řekl, že pro mě má nabídku. Když
se mu na dva roky upíšu a budu pro něj dělat, tak mě nevydá Rusům, kteří
na mě tou dobou už pořádali štvanici. Major řekl, že jim někdo prásknul,
že jsem byl v té skupince a že jsem zůstal ve Městě, a že si na mně chtějí
smlsnout za tu sestřelenou helikoptéru. Myslel jsem, že jsem z toho vyváznul
vlastně ještě dobře a aniž bych si ji četl, podepsal jsem mu smlouvu. On
se jen podivil, že souhlasím tak rychle, že většina lidí má k tělům odpor.
V té chvíli mi došlo, co mi
ten hajzl udělal. Podvedl mě. Říkal, že pro něj budu pracovat, ne že ze
mě udělá tělo. Skočil jsem po něm a chtěl jsem ho zabít. Jednou
ranou mě smetl a když mě uklidnil pár kopanci do ledvin a do hlavy, řval
na mě, že jestli si myslím, že jsem dopadl špatně, tak ať si laskavě uvědomím,
že FREE-FOR na naléhání ruské diplomacie vrátily ostatní členy naší skupinky
zpátky Rusům. Řval, že mi vlastně prokazuje laskavost, protože to, co se
stane se mnou je úplná dovolená na Havaji proti tomu, co čeká těch zbylých
sedm."
Odmlčel jsem se a přemýšlel
jsem, jestli jí mám říct i ten zbytek. Jestli jí mám vyprávět, jak jsem
se probouzel jako troska bez vůle a bez myšlenek. Jak jsem začal docházet
do Brázdy, abych něčím vyplnil to strašlivé prázdno, které jsem měl v hlavě,
a které bylo horší než cokoliv co může člověk zažít. Jak jsem si po vypršení
Majorovy smlouvy půl roku ulevoval dvěma tabletami Styxu denně, abych zahnal
ozvěny věcí, které se se mnou děly, když jela montáž. Jak jsem si někdy
nastříkl i něco ostřejšího, když jsem před očima viděl obličeje a místa
a slyšel hlasy a zvuky, které se draly ven a já nevěděl odkud se berou
ani jak se jich zbavit. Jak mě Kyklop s Rozumem dávali tři měsíce dohromady
a jak mi pak pomohli z Majora vymámil licenci na čmuchání.
Pak jsem si ale řekl, že pro
dnešek toho Carola slyšela už dost. Jestli spolu vydržíme, možná jí někdy
řeknu, jak je to hrozné když jede montáž a najednou ji vypnou a mozek tápe,
jak hledá čeho by se zachytil, vytahuje ven ty nejhorší věci, které v něm
jsou uloženy. Možná ta malá holčička v ní někdy bude připravená slyšet
všechny tyhle věci, ale teď ještě ne. Teď se musí vzpamatovat z toho co
jsem. Nemá cenu ji zatěžovat i tím jaké to je.
* * *
Bylo skoro jedenáct, když se
dalekohled rozblikal. Byl jsem rozhodnutý, že jestli se nic nestane do
půl dvanácté, zavolám Majorovi a celou tu věc ukončím, ať už to bude znamenat
cokoliv.
Carola hmátla po dalekohledu
o něco pohotověji než já a začala pomalu prozkoumávat místo, kam byl zaměřen.
Po chvíli mi přístroj vrazila do ruky, seskočila z korby na které jsme
seděli a rychle se rozběhla někam do tmy. Zůstal jsem jako opařený. Vůbec
jsem nechápal co se děje. Teprve po chvíli mi došlo, že bych se mohl taky
podívat, abych zjistil, co přesně ji přimělo k tomu nočnímu joggingu a
začal jsem pátrat po místech, ve kterých jsem očekával nějakou aktivitu.
Carola, o které jsem si do té chvíle myslel, že technice rozumí zhruba
stejně, jako já rozumím vaření, přepnula dalekohled z infra na fotonásobič.
V zorném poli jsem neviděl žádnou aktivitu, takže jsem začal přejíždět
terén kolem místa, kde jsem čekal nějaký pohyb.
Pak jsem zachytil Carolu, jak
se rychle přesouvá směrem k řece. Nemělo cenu běžet za ní, když jsem nevěděl
kam míří. Takže jsem seděl a čekal, až zastaví. Místo aby zůstala stát,
však najednou zmizela a na displeji dalekohledu zbyla jen hromada trosek.
Chvíli jsem na to zíral a snažil se to pochopit. V hlavě se mi objevilo
několik myšlenek, které nebyly nijak zvlášť příjemné, ale rychle jsem si
je zakázal. Na přemýšlení bude dost času potom.
Kdy potom?
Později.
Zvedl jsem se, popadnul svítilnu,
která ležela vedle batohu, neohrabaným skokem jsem překonal ten metr který
mě dělil od země a dal se do klusu. Cítil jsem píchání a svědění, takže
jsem zalovil v kapse, vytáhnul platíčko a vyloupnul další seprotrofin.
Nasucho jsem ho polkl a doufal, že zabere rychle. Běžel jsem k místu kde
jsem Carolu viděl naposledy.
Když jsem se konečně octl před
tím, co jsem do té chvíle považoval jen za hromadu kamení, všiml jsem si
díry, které se vyzývavě otevírala směrem k obloze. Posvítil jsem do ní
svítilnou, ale viděl jsem jen rezavé železné stupačky vedoucí kamsi dolů.
Váhal jsem jen chvíli. Pak jsem lampu vypnul, zasunul do bundy a začal
se cpát do toho neširokého otvoru.
* * *
Dole to vypadalo strašně. Strop
stoky byl polorozpadlý, chodníky, které vedly po obou stranách kanálu byly
rozdrolené, hustá páchnoucí břečka, která zalévala většinu podlahy, stála
stejně nehnutě jako Indián ve frontě na ohnivou vodu. Rozhlížel jsem po
nějakých stopách, po Carole a po tom, kdo do stoky vlezl před ní, ale nic
jsem neviděl.
"Carolo," zachraptěl jsem tiše.
Nevím proč, ale měl jsem pocit, že zakřičet na místě jako je toto se rovná
sebevraždě. Rozhlédl jsem se. Chodba pomalu klesala směrem k řece. Nerozhodně
jsem otáčel hlavu zleva doprava a přemýšlel, kam se mám vydat. Pak jsem
si vzpomněl na svou vizi a dal se doprava - dolů k vodě.
* * *
Došel jsem na další křižovatku.
U první jsem se rozhodl poměrně rychle - chodba, která se připojovala,
byla po pár metrech zasypaná, takže jsem se jí nezabýval a pokračoval směrem
dolů. Teď jsem ale stál na místě, kde se k chodbě kterou jsem přišel, téměř
pravoúhle připojovala druhá - o něco menší. Posvítil jsem do ní. Nic nenasvědčovalo
tomu, že by měla být zavalená.
Kdyby mě neobklopoval ten omračující
smrad, zhluboka bych se nadechl. Místo toho jsem jen sevřel víčka a snažil
se přenést zodpovědnost na své podvědomí. Moc to nepomáhalo, takže jsem
zakroutil hlavou a pokračoval dál v přímém směru.
Po chvíli jsem dorazil k závalu.
Levá strana chodby byla zavalená až po strop, napravo však zůstal úzký
průchod, kterým bych se případně mohl protáhnout.
"Carolo," řekl jsem znovu stejně
tiše jako předtím. A stejně jako předtím, mi odpověděla jen slabá ozvěna
a čvachtání mých goretexových bot v tom slizkém odporném bahně. Zatnul
jsem zuby a začal se tlačit mezi hromadu propadlého zdiva a dosud pevnou
stěnu chodby.
Cítil jsem se jako ve špatném
hororu. Místo abych zavolal Majorovi, vběhnul jsem do stoky, místo abych
se držel dál od úzkých nepřehledných míst, cpu se do té nejužší části,
kterou tu můžu najít.
Protlačil jsem škvírou pravou
ruku. Levá, ve které jsem držel lampu, byla pořád zaseknutá v mezeře. Pravou
nohou jsem šlápnul do nějaké zvlášť odporné kaluže a ucítil, jak se mi
ta nechutná hmota dostává do ponožky. Otřásl jsem se hnusem a začal se
tlačit zpátky. Snažit se dostat na druhou stranu, byla od začátku pěkná
blbost. Kdybych místo máchání si nohou v nějakém sajrajtu zavolal Majorovi
a nechal jeho chlapce, ať to tu vyčistí, mohl jsem teď mít nohy v suchu
a být na cestě domů. To s Carolou by se nějak vysvětlilo. A pokud by Major
dodržel slovo zůstal by mi můj čtvrtmilión -
Protlačil jsem se zpět a v kuželu
světla, kterým se svítilna marně snažila prosvětlit temnotu stoky, se něco
mihnulo.
"Carolo!" zavolal jsem a rozběhl
se tím směrem. Kužel světla se míhal sem a tam, a jako stroboskop v husté
mlze ukazoval na krátké okamžiky části stěn a stropu a podlahy. Doběhl
jsem ke druhé křižovatce. Na okamžik jsem se zastavil a pokusil se popadnout
dech. Znova mě začalo někde něco píchat a bolet. S obličejem zkřiveným
bolestí jsem vytáhnul platíčko a polknul další prášek. Na okamžik mě napadlo,
jaká je u seprotrofinu vlastně povolená denní dávka. Pokrčil jsem rameny,
vyrobil trochu slin, abych se zbavil odporné pachuti, která mi po tabletce
zůstala v puse a znova se rozběhnul - tentokrát bočním tunelem, který jsem
předtím minul. Chodba po chvíli začala zahýbat doprava. Běžel jsem - nebo
spíše se rychle belhal - a snažil se nemyslet na to, co tohle všechno znamená.
A najednou chodba skončila.
Stál jsem pár metrů před výustí a viděl matná světla lamp na mostě Legií.
Zpomalil jsem a opatrně postupoval dopředu. Pak se něco strašně rychle
pohnulo před výustí a já se reflexivně vrhnul dopředu abych to chytil.
Vyskočil jsem ven a -
Dva paprsky bolesti mi proletěly
z holení směrem nahoru k mozku. Nohy se pode mnou podlomily a já se složil
k zemi.
|