Pondělí 11:30 
     Z toho krásného snu, plného vyvinutých poprsí, mě probudil telefon. Ospale jsem zašmátral po sluchátku bytového telefonu, které se povalovalo někde na nočním stolku a připlácnul si ho k uchu.
     "Ano?" řekl jsem hlasem, o kterém by se ani s hodně velkou dávkou dobré vůle nedalo říct, že byl příjemný.
     "Miláčku?" ozvalo se. "Jsi to ty?"
     "Carol," řekl jsem překvapeně, "co se děje?"
     "Já ti jenom volám, jestli jsi nezapomněl, že dneska jdeme na to sezení," řekla a já se znovu složil na postel, ze které jsem se už už zvedal.
     "Samozřejmě, že nezapomněl." Ani jsem se nezastyděl.
     "Tak dobře. Já se pro tebe kolem půl třetí stavím, jo?"
     "Dobře," řekl jsem a přemýšlel co dál. "Co teď vůbec děláš?" vypadlo ze mě nakonec.
     "Já jsem v práci," řekla Carola. "Máme teď pauzu na oběd, tak ti volám."
     "Aha," zasršel jsem vtipem. Pak bylo chvíli něco, čemu se obvykle říká trapné ticho.
     "Tak já pro tebe přijedu," řekla Carola nakonec.
     "Dobře. Ať ti to rychle uběhne," vzpomněl jsem si na jednu klasickou filmovou frázi.
     "Díky," řekla Carola potěšeně. "Tak ahoj."
     "Ahoj," řekl jsem a zavěsil. Zavřel jsem oči a zavrtěl hlavou. "Bože," řekl jsem. Taky se někdy cítíte tak trapně? 

     "Bože, ne! Proč zrovna já?" zamumlal jsem, když jsem uviděl mistra. Byl to dlouhán s vyholenou hlavou, zabalený do nějaké oranžové plachty přepásané kusem provazu. Na nitích, které měl omotané kolem krku, viselo několik kultovních předmětů - byla to směska všeho od komančských amuletů až po kus dřeva, o kterém - jak předpokládám - bude tvrdit, že je to úlomek z Kristova kříže. Když jsme k němu došli, uklonil se - Carola také - a zvědavě se na mě podíval.
     "Přivádíš k nám hosta?" zeptal se Caroly, aniž by ze mě spustil oči. Asi to měl být pronikavý pohled, ale člověk, který prožije setkání s Majorem ví o pronikavých pohledech své. Tenhle barevný kašpárek mě nemohl zdeptat ani omylem.
     Carola ovšem byla jiného názoru. Na tváři se jí objevil ruměnec a jako školačka, která si do školy přinesla své oblíbené zvířátko, řekla směrem k hustému koberci, na kterém odpočívaly naše bosé nohy: "Ano, mistře. Chtěla bych, aby můj přítel sdílel naše štěstí." Na okamžik jsem se cítil jako filozof a Vesmíru jsem položil tu věčnou otázku: Proč lidé nemají alespoň trochu rozumu?
     Tu chvíli, kdy mistr zřejmě četl mou minulost z množství špíny za mými nehty, jsem přemýšlel, proč jsme sem museli tak spěchat. Ani jsem Carole nestačil předvést co všechno se mi zdálo.
     Svatyně, nevím jak to nazvat jinak, nebyla ničím jiným, než dobře vytopeným a vonnými tyčinkami zavoněným bytem. Carola mě táhla přes půl Města proto, aby mi předvedla, že nemá jen krásnou tvář a perfektní tělo, ale že se v ní skrývá opravdu vzdělaný a uvědomělý mozek. Proč, proč, proboha, se lidé musí pořád tak okatě předvádět? Napadlo mě, že bych se na to později mohl zeptat toho papírového mistra.
     Lehce jsem se uklonil a představil se. Mistr-Papírák to zaregistroval a zatvářil se, jako bych ho vyrušil z nějaké hluboké meditace a roztržitě se na mě usmál. Carola z něj byla unešená. Dělal přesně to co chtěla aby dělal - tvářil se, jako by právě zjistil, že jsem vyvolený udělat něco opravdu velikého, ale že se budu muset ještě hodně snažit, aby se ta velká věc uskutečnila. A na mé snažení má dohlédnout Carola. Zapřemýšlel jsem, jestli mě ta holka opravdu miluje, nebo se jen snaží dojít skrze mě ke spasení. K jednoznačnému závěru jsem nedošel.
     "Buď vítán," řekl Papírák a znovu se lehce uklonil. "Snad nalezneš pokoj v našem kruhu," odrecitoval mi tu nejotřepanější frázi, jakou můžete v sektě slyšet. Když jsem Papírákovi vracel jeho úklonu, vzpomněl jsem si na sezení s Radimem, která vždy začínala autosugescí: "Přežijí jen silní. Chci být silný, a jsem silný. Má síla je můj život. Já jsem síla." Nebylo to sice nic originálního, ale alespoň to dávalo nějakou motivaci, touhu po té síle, která způsobí, že přežiju, a možná se budu cítit lépe než ostatní. Hledání pokoje v nějakém kruhu vede pouze ke všeobecné lenivosti. Byl jsem v pokušení to Papírákovi oznámit, ale nakonec jsem se udržel a odpověděl, jak se v takových situacích očekává: "Děkuji za vaši pohostinnost." Pak jsem se ještě jednou uklonil.
     Papírák vypadal spokojeně. Obrátil se k nám zády a šouravými kroky nás vedl z malé místnůstky, ve které jsme doteď stáli, hlouběji do bytu. Prošli jsme krátkou chodbou a vstoupili do velké místnosti. Jako všude, byl i tady na podlaze huňatý koberec, pod kterým bylo pravděpodobně vytápění, protože příjemně hřál do chodidel. Místnost byla osvětlená jen několika olejovými lampičkami, které víc čadily vonným kouřen, než osvětlovaly. Odkudsi se tiše linula ucajdaná meditační hudba. Tlumený hovor tak dvacíti lidí, kteří úplně nazí seděli rozděleni do několika skupinek, jen doplňoval vánoční atmosféru. Opravdu jsem se cítil, jako by za chvíli měl zazvonit zvonek a dovnitř vtrhnout oškubaný vágus s pytlem plným dárků.
     I když jsem se už dopředu rozhodl, že na tomhle setkání budu hodně nepříjemný a skeptický, když jsem uviděl všechna ta nahá těla rozvalená po podlaze, přeci jen jsem trochu zaváhal. Jestli se tu mělo dít to, co jsem čekal, mohla by tu být ještě docela zábava. Od těchhle amatérských tantristů se člověk naučí spoustu zajímavých věcí. Nebo spíš příjemných. 

     Kdyby Papírák všechno nepokazil tou filozoficko-etickou přednáškou na závěr, řekl bych, že to nebylo až tak ztracené odpoledne. Jelikož nás v celé té skupince bylo jen osm mužů, hledělo si nás všech patnáct žen opravdu vzorově. Ani jsem netušil, kolik různých vjemů mi mohou přinést uši nebo prsty na nohou.
     Když i ten poslední hrdina začal křičet, že už nemůže, řekl Papírák, který celou dobu seděl v lotosu a pozoroval to veselé hemžení kolem sebe, že je čas odpočinout si. A tak jsme se půl hodiny povalovali po tom měkkém koberci a objímali se a líbali a tak. Když jsme se všichni cítili dostatečně odpočatí, posadili jsme se do půlkruhu v jehož středu seděl ten oranžový kašpárek a zřejmě jsme měli mlčky a s náležitou úctou naslouchat moudrům, která se nám chystal sděloval.
     "Žijeme zde, v tomto strašlivém světě," začal zeširoka, "a nemůžeme se od něj osvobodit. Jsme drceni ostatními, stíhá nás naše vlastní touha, náš chtíč, který, místo abychom jej využili a přeměnili v blahodárnou energii, v sobě tlumíme a přenášíme jej do jiných oblastí, než ze kterých vzešel." Poslouchal jsem ho tři minuty a už jsem nechápal, jak vydrží mluvit tak hrozným jazykem. To snad ani nebyla čeština. "Tím, že neuváženě převádíme energii určenou pro tělesné potěšení do oblastí jako jsou honba za penězi, nebo za jiným iluzorním štěstím, způsobujeme si nepředstavitelnou škodu. A tím, že naše tělo trpí, trpí i naše duše, neboť tělo a duše jsou svázány tolika pouty, že vlastně splývají v jediné. Přitom stačí, abychom dopřáli svému tělu to, co žádá, to co potřebuje stejně jako vzduch či vodu. Naším cílem tedy není potlačení našich citů, naší touhy. My se snažíme využít je, směrovat tyto emoce do objektů, které jsou ochotny je od nás přijmout. My chceme dosáhnout harmonie." Při slově harmonie pomalu rozpažil ruce s dlaněmi vzhůru, takže na chvíli vypadal jako ta socha nad Rio de Janerem. Odkašlal si a pokračoval.
     "Posledně jsme se učili nalézt lásku tam, kde by ji jiný nehledal," koutkem oka jsem pohlédl na Carolu. Byla úplně mimo. Zbožně hleděla na toho člověka, který sice říkal pravdivá fakta, ale způsob jakým je podával a závěry, které z nich vyvozoval byly jemně řečeno zcestné. Samozřejmě, že lidé přenášejí svou sexuální potřebu jinam. Bylo to tak vždycky a taky to tak zůstane, protože kdyby k tomuto přenosu nedocházelo, lidstvo by místo všech těch báječných vynálezů, které se povalují na smetištích, vymyslelo jen dalších tisíc poloh. "Poučili jsme se, že lásku, kterou v sobě tlumíme, je potřeba vypustit ven, dát jí svobodu aby nalezla uplatnění a nedusila nás." Aha, takže takhle. Teď už mi bylo jasné, jak jsem ke Carole vlastně přišel. Trochu mě to rozhodilo. Pocit, že jste až ten druhý, navíc za nějakým vygumovaným mnichem, vám na duševní pohodě nepřidá. Pořád jsem sledoval Carolu, které pomalu padala brada, jak hltala všechny ty prázdné fráze, které do ní ten šaman hustil.
     Napadlo mě, jestli to má smysl. Může mě milovat jen proto, že jí její duchovní vůdce řekl, že někoho milovat má? Je možné takhle zapnout lásku? Jestli jí ten člověk pere mozek dost dlouho, a v tomhle směru jsem si iluze nedělal, tak zřejmě ano. Prostě jí vysvětlí, že sexuální přitažlivost je láska, že jakmile k někomu pocítí touhu, znamená to, že jej vlastně miluje. Jenže láska není emoce, která by vznikla během těch pár sekund, které stačí na to, abyste zjistili, jestli se s někým chcete vyspat. Láska vzniká. Trvá to dny, týdny, než někoho začnete milovat, a nejméně dvakrát déle trvá, než milovat přestanete. Neexistuje něco jako láska na první pohled, stejně jako neexistuje bezbolestný rozchod - pokud tedy opravdu milujete.
     Problém byl v tom, že se mi v hlavě objevila jedna docela důležitá otázka: až Carola najde někoho, kdo ji bude přitahovat víc než já, opustí mě? Odpověď jsem neznal, ale preventivně jsem si v sobě připravil takovou malou depresi, pro případ, že by se na mě vykašlala. 

     Nevím, jestli to bylo špatnou náladou, nebo něčím jiným, ale když Papírák začal mluvit o tom, jak špatně se máme ve Městě, už jsem se neudržel.
     "Ale prosím tě drž hubu," řekl jsem mu. Všichni na mě pohlédli jako na kacíře. Napadlo mě, jestli tu mají pro takový případ nějaké kanystry s benzínem. "Co ty víš o hrůzách?" zeptal jsem se, a Papírák na okamžik znejistěl. Vzápětí se ale vzpamatoval, a znovu zapnul svůj zářivý úsměv. "Myslíš si, že to, co se děje v Majorově polovině Města je nějaká hrůza? Myslíš si, že to čím jsi prošel v lágru, než jsi zdrhnul sem, bylo strašné?" Zavrtěl jsem hlavou. "Víš úplný hovno."
     Odmlčel jsem se, protože to, co se mi teď promítalo v hlavě se nedalo komentovat jinak než tichem. Myslím, že Wittgenstein měl s tím mlčením o věcech, o kterých se nedá mluvit, docela pravdu.
     "Viděl jsem - " řekl jsem a nevěděl jak to přesně popsat, protože, co jsem viděl bylo tak strašné, že to musela být pravda.
     "Před časem se mi do rukou dostala karta, na které byly záběry z Varšavy." Rozhlédl jsem se kolem, jestli někdo z nich ví o čem je řeč. Nikdo nereagoval. "Chtěl jsem to distribuovat, ale Rusové přitlačili na Majora a ten mi to zakázal dřív, než jsem to stačil někomu prodat. Ale stihl jsem si to přehrát. Jen jednou, ale bylo to -" Slova, chyběla mi slova pro to, co ta karta obsahovala.
     "Varšava je dost daleko od hranic se Západem, takže nikomu nevadí, že tam Rusové po té věci s těmi raketami postavili novou jadernou elektrárnu. Je to ta nejlevnější jaderná elektrárna a největší úložiště radioaktivního odpadu na světě. Kromě míst, kde jsou lidi, kteří to tam řídí, vynechali padesát procent ochranných opatření. Zrušili roboty na rizikových místech, neutráceli za ochranné pomůcky. Nahnali tam odsouzence za jakékoliv jiné delikty než je politická provokace. Jsou tam vrazi, zloději, násilníci. Neříkám, že to není špinavá pakáž, ale to co se nimi děje -" Zavrtěl jsem hlavou a dál říkal všechna ta slova.
     "Nemají žádné ochranné prostředky. Nemají Dvořák-Sheparda. Nemají ani to nejzákladnější zdravotnické vybavení. Mají jen neustalý přísun dalších odsouzených - hlavně Poláků. Ti lidé jsou vyhublí na kost - není na nich nic než kůže. A z té lezou nádory velké jako mužská pěst. Pracují se vším tím svinstvem bez obleků, nemají ani dýchací přístroje. Jí tak málo, že i ti, kteří mají štěstí a neschytají pořádnou dávku záření, jsou do tří měsíců mrtví hladem.
     Padají tam jakou mouchy, oblečení mají jen to, ve kterém je přivezli. V zimě jim v barácích netopí, i když je tam spousta odpadního tepla. Chcípají tam hůř než ta poslední havěť a ty mi tu budeš vykládat něco o utrpení?" podíval jsem se na Papíráka a na okamžik se odmlčel. "Jediné, co dokážeš, je prát lidem mozky a šoustat - a ani to ti nejde moc dobře," Zavrtěl jsem hlavou. "Běž do prdele," řekl jsem znechuceně a Papírákovi ztuhnul úsměv na rtech. Obrátil jsem se k odchodu. Bylo mi fuk, jestli jde Carola za mnou. Došel jsem k hromádce svých věcí - měl jsem co dělat abych se nerozbrečel - a za naprostého ticha se oblékl. Než jsem vypadnul ven, ještě naposledy jsem se otočil a směrem ke strnulému Papírákovi pronesl: "Běž do prdele, chlapče." 

     Venku už byla tma. Byl jsem opřený o sedadlo Suzuki a kouřil třetí cigaretu od chvíle, kdy jsem vyšel ven. Vzpomínky na Varšavu mi vířily hlavou a já se jich nemohl zbavit. Viděl jsem ta vychrtlá těla, která se nějakým zázrakem stále ještě pohybují, viděl jsem detailní záběry housenek, které těm ubožákům žraly dásně, viděl jsem zkrvavené ocelové trubky, kterými si ruští vojáci sjednávali pořádek. Je jedno jak hroznou věc ti lidé provedli - tohle si nezaslouží nikdo.
     Ale nejhorší na celé té věci nebylo to, že se tam děly takové hrůzy. Nejodpornější bylo to, že ti Venku o tom věděli - americké špionážní družice musely pořídit stovky vynikajících snímků všech těch hrůz, které se ve Varšavě děly - a nikdo s tím nic nedělal. Protože ti z Varšavy nebyli lidé. Byli to jen nějací zatracení hajzlové z Východu. Stejně jako všichni ostatní na východ od Německa.
     Nedopalek opsal oblouk a dopadnul kousek od Caroliny Hondy. Carola, jejíhož příchodu jsem si ani nevšiml, cigaretu zašlápla a smutně se na mě podívala.
     "Myslela jsem, že se ti tu bude líbit," řekla smutně. Neměl jsem zrovna nejlepší náladu a věděl jsem, že ať řeknu cokoliv, může to situaci jen zhoršit. Takže jsem raději mlčel. Carola ke mně přistoupila a upřeně se mi zahleděla do očí.
     "Miluju tě," řekla po chvíli tiše a obejmula mě.
     Mlčel jsem. Byl jsem strnulý a křečovitě jsem Carolu svíral kolem pasu. "Já tebe taky," zašeptal jsem jí nakonec do vlasů. A měl jsem opravdu co dělat, abych se nerozbrečel. 

     Tak konečně. Tiskli jsme se k sobě snad sto let, než jsme si znova pohlédli do očí. Jemně jsem ji políbil a pohladil po tváři. Opřela se mi hlavou o hruď, mé ruce vjely do jejích vlasů.
     "Carol," řekl jsem.
     "Pššt!" zaprosila a já zmlknul a znovu se topil ve vůni jejích vlasů.
     Bylo mi krásně, ale věděl jsem, že teď Carolu musím opustit. Nechtěl jsem , aby mě viděla ve stavu v jakém budu, až se vrátím domů. Potřeboval jsem teď být sám, i když jsem nic nechtěl víc, než ležet v posteli vedle ní, cítit její kůži na své, objímat ji, líbat, pronikat do ní.
     Ale to muselo počkat.
     Teď přišel čas zfetovat se.