|
|
Devatenáct
"Sebevražda je jediná přiměřená sebeobrana před životem."
Svítá. Svítá a akumulátory v
Motorole jsou ještě z poloviny plné. Svítá a Hubert mi ještě stále mlčky
naslouchá a zaznamenává všechno co říkám.
Papírák a jeho suita mě nechali
tady, v téhle úhledné stoce a odešli už před pár hodinami. Od té chvíle
tu jen sedím, mluvím a polykám další a další seprotrofinové tablety.
Čas teď běží nějak podivně.
Možná za to může ten seprotrofin, možná je to tím, že jsem mrtvý. Mé tělo
dýchá, udržuje krevní oběh a naplavuje do mého mozku utišující prostředky.
Ale já, já, jsem už hezkých pár hodin
mrtvý. Všechno co mě drželo
na živu je pryč. Všechno, co mělo nějaký smysl zmizelo. Všechno, čemu jsem
věřil, mě zradilo. Zbyly mi už jen tři věci: odporná pachuť seprotrofinu,
bolest a poznání.
Poznal jsem, že celou tu dobu
co jsem si myslel, že jsem svobodný člověk, byl jsem ve skutečnosti jen
nástrojem, který někdo používá k tomu, aby dosáhl svého. Poznal jsem, že
ten někdo je úplně stejná loutka jako já, že je ovládán někým kdo je zase
nad ním. A poznal jsem i to, že na vrcholu celé té pyramidy je strach.
Naprosto všemocný a všeobjímající strach. Strach, který je možné
najít za všemi emocemi. Strach, který nás nutí dělat to co děláme. Strach,
kterému se nemůžeme ubránit, protože je v nás snad ještě hlouběji než smrt.
A po všech těch letech, po všech
těch hrůzách, po vší té bolesti, jsem našel způsob jak se z toho všeho
vymanit. Teď už chápu kudy vede cesta a cítím, že mám i dost síly na to,
abych jí prošel, abych už konečně zvítězil nad svým strachem.
A teď už konečně rozumím tomu,
co Mrtvý Muž napsal jako poslední větu své knihy:
Nic není ztraceno, až
na naději.
|