Neděle 22:10 
     Shodil jsem krosnu ze zad a tiše klel. Celý svět se proti mně spiknul. Když jsem odstavil Suzuki, asi čtyři kilometry od místa, kde jsem byl teď, proměnilo se jemné mrholení v pořádný déšť. Ne že bych snad promokl, na to jsem byl moc dobře oblečený, ale cesty i cestičky, kterými jsem šel, se proměnily v potoky bahna a chůze se stala noční můrou. Byl jsem unavený, zpocený a zadýchaný. Zvedl jsem svítilnu k obloze, a podíval se, jestli si to déšť třeba nerozmyslí, a přece jen se neuklidní. Jak to tak vypadalo, k ničemu podobnému se nechystal.
     Cestou jsem přemýšlel o sobě a o Carole. Pořád jsem nějak nemohl přijít na to, proč tohle všechno vlastně dělá. Unikalo mi, čím jsem pro ni atraktivní. Za krásného jsem se rozhodně nepovažoval, a neměl jsem ani pocit, že bych byl něčím zajímavý, co se týče vzhledu. Další možnost byla, že bych ji oslnil svou pronikavou inteligencí a ostrovtipem, ale k tomu jsem v žádném případě neměl čas. Aby mohl člověk ukázat, že v jeho hlavě jsou i jiné myšlenky než na sex, potřebuje spoustu času - někdo celý život. Ale než se to všechno začalo komplikovat, byl jsem s Carolou sotva tři hodiny v hospodě, a pak jsme si spolu trochu užili. Nechápal jsem, kde se v ní, po tak krátké zkušenosti se mnou, vzala ta jistota, že jsem miláček. Jak řekl někdo s podobnými problémy: Ach ženy, ženy, jak rád bych vám porozuměl.
     Svítilnu jsem položil na nějakou hromadu kamení tak, aby osvětlovala krosnu. Sáhnul jsem kamsi do hlubin svého oblečení a vylovil lahvičku se štěnicí. Rozepnul jsem uzávěr řetízku a lahvičku strčil do jedné malé kapsy bundy. Pak jsem na krosně povolil plastové spony, které ji držely zavřenou a povzdech si. Sundal jsem si bundu, položil ji na jedno méně zablácené místo. Pod ni jsem zasunul batoh s elektronikou, aby nezmoknul. Voda mi tekla po oholené hlavě a stékala za košili, která byla už tak dost propocená. Vytáhnul jsem skafandr a začal se do něj navlékat. Nejprve jsem nohy strčil do širokých nohavic, které byly zakončené něčím, co připomínalo velké boty. Vylovil jsem malý batoh a dal si jej obráceně, než se obvykle nosí, tedy na břicho. Pak jsem na sebe natáhnul horní část obleku, která do té doby bezvládně visela za mými zády, a zapnul soustavu zipů, které celou tu věc držely uzavřenou a téměř vzduchotěsnou. Uvnitř skafandru byla spousta místa. Ruce jsem mohl pohodlně vytáhnout z rukávů a manipulovat s batohem i věcmi uvnitř. Na hlavu jsem si nasadil přilbu. Znovu jsem zapnul několik zipů a vyzkoušel, jak mi to všechno sedí.
     Tu chvíli, než se dovnitř napumpoval vzduch to nebylo nic moc. Když se ale skafandr nafouknul a když se vnitřní teplota díky termostatu ustálila na dvaceti stupních, bylo to mnohem lepší. Stisknul jsem několik tlačítek, která byla na vnitřní straně skafandru zhruba ve výši hrudi - Čipovy hrudi - a displej přilepený ke stěně neprůhledné helmy se rozsvítil. Ukazoval počítačem generovaný model krajiny přede mnou, vedle mě i za mnou. Stačilo jen pohnout očima mimo displej a obraz se automaticky posunul.
     Obrátil jsem se ke krosně ležící na zemi, a zasunul ji pod bundu, která splihle ležela a odevzdaně čekala, až na ni spadnou další proudy vody. Zhasnul jsem svítilnu a vyrazil. 

     Už jsem to viděl. Iglú ne nepodobné tomu, které chránilo vstup do hnízda, bylo už na dohled. Skafandr fungoval skvěle, protože kdyby ne, laser, jehož paprsek kmital stále dokola a snímal tvar okolí, by už dávno někoho upozornil na mou přítomnost. Čipův skafandr byl na povrchu pokryt vrstvou jakési podivné látky, jejíž index lomu, a tedy i rychlost, kterou jí bude pocházet světlo, je možné řídit elektrickým napětím. Pod tím jsou průhledné snímače, které zjišťují, jak vypadá okolí, a kam dopadá laserový paprsek. Úplně dole je vrstvička čehosi lesklého, co dokáže měnit tvar. Celý oblek funguje tak, že snímače zjistí, jak se má nastavit odrazová plocha a jak je potřeba zpozdit paprsek, aby to vypadalo, že urazil celou vzdálenost od zdroje k cíli, který je za vámi, a zpět. Laserový skener pak žije v naivní představě, že všechno je v pořádku, i když stojíte přímo před ním. Čip byl vždycky chytrý chlap.
     Pomalu - ve skafandru nešlo dělat něco jako rychlé pohyby - jsem došel až k vratům kopule. Konstruktéři asi nepředpokládali, že by někdo dokázal projít kruhem ochrany, aniž by nebyl zaregistrován, takže se nezatěžovali nějakou ochranou tady u vrat, kam laserový paprsek nedosáhl. Začal jsem si pomalu rozepínat skafandr. Vrata byla dost široká na to, aby jimi mohlo projet cokoliv do velikosti středně velkého náklaďáku Kamaz. Prostor před nimi byl osvětlen sodíkovou výbojkou visící na trubce vyčuhující z betonu iglú. Vrata se otevírala buď dálkovým ovladačem, který jsem neměl, nebo pomocí osmimístného vstupního kódu, který jsem neznal. Měl jsem ovšem další z Čipových hraček.
     Přilbu, kterou jsem si sundal první, jsem položil na betonovou cestu, která se asi kilometr odtud napojovala na síť těch pár vyčištěných silnic, které tvořily dopravní tepny Města. Rozepnul jsem horní část skafandru a z batohu vylovil malou černou krabičku s anténou a displejem. Zapnul jsem ji a přiložil ke svítící klávesnici zámku. Krabička si z šumu, který vydával počítač uvnitř zámku vylovila typ zámku a na podsvětleném displeji se objevilo Připraven. Na klávesnici zámku jsem stisk nulu. Počítač v zámku přečetl klávesu, kterou jsem zmáčknul a z paměti vylovil správnou hodnotu. Mezitím, co obě hodnoty porovnával, krabička odečetla správný údaj a vypsala jej na displej. Na zámku jsem stiskl tlačítko pro opravu kódu, zmáčkl správné číslo a pak znovu nulu. Během chvilky se dveře s temným hučením pomalu otevřely.
     Rychle jsem vběhl dovnitř, přilbu, kterou jsem držel pod paží, jsem položil na zem a stiskl tlačítko, kterým se dveře zavíraly. Uvnitř bylo teplo, sucho a světlo. I když vlastně o nic nešlo, vydechl jsem a opřel se o betonovou zeď za mnou. 

     Nákladní výtah jel pomalu. Skafandr jsem svlékl a nechal jej ležet kousek ode dveří. Byla neděle, něco po půl jedenácté - teď sem nepřijde ani noha. Výtah ještě víc zvolnil, až docela zastavil. Pak se rám s napnutým pletivem, který odděloval výtah od šachty, zvednul a já vystoupil. Byl jsem ve skladišti.
     Tenhle sklad byl před tím, než se Město tak důkladně vylidnilo, přísně tajný. Byl jedním ze zařízení, do kterých naše vláda investovala miliardy po tom, co Českou Republiku konečně přijali do NATO. Byl dokonale stíněn, takže v něm uložená elektronika nepodlehla elektromagnetickému impulzu, který zlikvidoval veškeré křemíkové součástky. Byl dokonale staticky propočten, takže ani zemětřesení síly 9 na Richterově stupnici by s ním nehnulo a jeho stavba byla utajena tak dokonale, že o něm vědělo jen pár zasvěcených.
     Tohle skladiště je další důvod, proč si myslím, že naše vojenské špičky věděly, že Rusové odpálí rakety. Proč by jinak byli v metru všichni ti vojáci a zbraně? Proč by všichni velitelé věděli, kde hledat tenhle sklad? Proč by jinak všichni členové vlády a prezident museli najednou vycestovat do zahraničí? A proč jsme my - ne, my, proč já jsem musel zůstat v tomhle pekle? 

     Ve skladišti byly původně téměř výhradně vojenské potřeby: samopaly, náboje, granáty, takové ty malé rakety, kterými je možné sestřelit nízkoletící stíhačku nebo vrtulník, plynové masky, zelené mundůry všech velikostí... Kdybyste chtěli postavit malou armádu, neměli byste nejmenší potíže. Právě tady Major vyzbrojil své první diverzní jednotky. Tady, v té železobetonové kobce stíněné od okolí tou nejdokonalejší technologií, která existovala v době, kdy se to tu stavělo, jsme měli základnu, když jsme vyšli na povrch a snažili se vystřílet si na Rusech vlastní teritorium.
     Když se situace trochu uklidnila a Major se cítil silnější v kramflecích, rozhodl se přesunout svou základnu za řeku a skladiště dál používal už jen jako skladiště. Neukládalo se sem nic horkého - věci jako bakteriologické zbraně a kufříkové atomovky měl Major schované v Hnízdě - tohle místo bylo už moc známé. Proto teď nebylo nijak zvlášť chráněné - jen ten laserový skener a kódový zámek. Přesto se tu pořád daly najít velmi zajímavé věci. Dokonce i takové, které ještě stále neseženete na černém trhu. Možná bych si to, pro co jsem přišel, mohl koupit legálně. Nebo kdybych řekl Majorovi, že potřebuji něco k tomu abych našel Alenku, nepochybuji, že by mi to dal. Ale mohl by se pak zeptat, k čemu to potřebuji, a to bych jen velmi nerad. Velmi nerad. 

     Odšrouboval jsem poslední šroub a odložil jej na zem. Vysokozdvižný vozík tiše čekal, až dokončím svou práci a trpělivě snášel všechny ty věci, které jsem mu právě prováděl. Otevřel jsem notebook a než se rozběl systém, zasunul jsem do jednoho z konektorů na zadní straně první redukci. Na ni přišly ještě další dvě, takže výsledek byl, že jsem z padesáti pinové samice CANON udělal obyčejný stereojack. Celý notebook jsem izolačkou pečlivě přilepil k boku vozíku a zkusil, jestli vydrží. Zdálo se, že ano. Ke kaskádě redukcí jsem připojil kabel zakončený třemi krokosvorkami. Z balíčku nářadí jsem vylovil miniaturní plynovou lampu a opatrně opálil kus izolace z jednoho třížilového kabelu, který se objevil, když jsem z vozíku odšrouboval kryt. Na vyčištěná místa jsem přicvakl krokodýly a celé své dílo přeletěl pohledem. Vypadalo to v pořádku, takže jsem mohl spustit program připravený v notebooku a nakopírovat do něj tu sekvenci, která měla vozík dovést k regálu, ze kterého jsem cosi nutně potřeboval. Nechal jsem program připravený a začal operovat s černými krabičkami.
     Nákladní výtah, kterým jsem přijel dolů, byl v rohu obrovské haly, ve které byly na regálech uloženy všechny věci, které sem kdy kdo přinesl. Když jste něco potřebovali, šli jste do kukaně hned vedle výtahu a zeptali se obsluhy počítače, samozřejmě zaheslovaného, a odtud téměř nenabouratelného, jestli je to na skladě. Když bylo, vyslal počítač jeden z vozíků. Místo antény, byla celá hala obehnána smyčkou měděného drátu, do které se vysílaly povely pro vozíky. Vozíky měly příjmač, od kterého vedl jeden třížilový kabel k řídící elektronice. Když jsem malou černou krabičku s anténou položil vedle příjmací antény vozíku, a na dálkovém ovladači zmáčknul tlačítko, byl příjmač vozíku přehlcen signálem tak, že to v něm vyvolalo dojem poruchy a odpojil se. Pak už stačilo jen stisknout tlačítko na klávesnici notebooku a čekat. 

     Nevelkou krabici jsem strčil do batohu a rychle odstranil všechny úpravy, které jsem provedl na vozíku. Notebook, stále olepený izolační páskou, jsem hodil do batohu, ani jsem se nezdržoval vypínáním. Z balíčku nářadí jsem vytáhnul dvě malé lahvičky spreje s mechanickými rozprašovači. Jedním sprejem jsem postříkal místo, kde byl přilepen notebook a než přípravek zabral, natáhnul jsem mezi prsty ten kus odizolovaného kabelu a nastříkal na něj z druhé lahvičky vrstvu rychleschnoucí izolace. Ještě než izolační hmota stačila zgumovatět, rozpustila kousek neporušené izolace a přejala její barvu.
     Rukávem jsem otřel rozleptané stopy po izolační pásce, která na boku vozíku zanechala lepkavé pásy. Pak jsem přišrouboval kryt, všechno vybavení naházel do batohu a rozběhl se k výtahu.
     Z nějakého záhadného důvodu jsem spěchal. Nevěděl jsem proč, ale najednou mi přišlo vrcholně důležité co nejdříve vypadnout. Měl jsem nepříjemný pocit déja vu. 

     Nasoukal jsem se do obleku a popadnul přilbu, abych si ji nasadil. Najednou jsem se zarazil. Byl jsem úplně mimo. V jednu chvíli jsem usilovně pracoval na tom, abych odtud zmizel, v další chvíli jsem byl zcela paralyzován strachem. Ztuhnul jsem a během okamžiku mě polil pot. Svaly se mi napnuly k prasknutí, oči začaly nervózně těkat okolo.
     Uviděl jsem žebřík, po kterém se dalo dostat nahoru, na velké plechové výustě ventilace. Najednou jsem pocítil obrovskou touhu vylézt po tom žebříku a co nejsilněji se přimáčknout k té plechové krabici, visící pár desítek centimetrů pod stropem, nemohl jsem se však pohnout. Přilbu jsem křečovitě svíral v ruce a upřeně pozoroval žebřík. Ne, musím ven, musím se odtud dostat, ozvala se druhá polovina mého mozku. Jenom na chvilku, napadlo mě. Nic za to nedám. Začal jsem zrychleně dýchat. Pak jsem udělal pár nejistých kroků směrem k žebříku. Očima jsem stále sledoval zámek.
     V okamžiku, kdy jsem došel k závěru, že není důvod se vzrušovat, se ze zámku ozvalo pípnutí. Obrátil jsem se a vystartoval k žebříku. Když jsem dorazil k jeho patě, ozvalo se dvojité pípnutí a betonová masa vrat se začala odsouvat stranou. Vyskočil jsem, pravou rukou se zachytil za nejvyšší šprušli na kterou jsem dosáhnul a přitáhnul se. Nohama jsem divoce kopal, aby se zachytily za nějakou příčku, ale hladké podrážky skafandru mi po kovových stupních žebříku klouzaly a sjížděly. Pravá ruka začala povolovat a já zvolna klesal dolů. Konečně našla pravá noha oporu a já se postavil.
     Vrata se pomalu pohybovala do strany.
     Třemi prsty levé ruky jsem držel přilbu, malíčkem a prsteníčkem jsem se přidržoval, abych z žebříku nespadnul. Příčky jsem bral po třech, ale zároveň se snažil nadělat co nejméně hluku. Ještě kousek a budu nahoře. Sakra - noha mi podjela a málem jsem z třímetrové výšky spadl dolů. Ke koňské dávce adrenalinu, kterou jsem už měl v žilách, se přidala další. Překonal jsem poslední úsek a snažil se ovládnout, abych na plechovou konstrukci ventilace neskočil.
     Vrata byla otevřená téměř dokořán.
     Celý roztřesený jsem udělal opatrný krok na potrubí, které vypadalo, že se každou chvíli rozhoupe, a všemi silami krotil svůj splašený dech. Opatrně jsem vyhlédnul ven. V pološeru před rozevřenými vraty stála nějaká postava zachumlaná do bundy. Její pravá ruka se posunula směrem k hlavě kryté kapucí a konec cigarety zažhnul. Pak ruka nedopalek poslala někam pryč, trychtýř hutného kouře obarvil kapky deště do šeda a postava vstoupila do kopule.
     Tisknul jsem se k chladnému plechu ventilační šachtice a snažil se neexistovat. Sakra! S tímhle výletem jsem čekal do neděle proto, že v neděli přece žádný rozumný člověk nepůjde kontrolovat nějaký pokažený vozík! Jak je možné, že se tu objevil ten chlapík v modrožluté šusťákové bundě?
     Přilbu jsem svíral v levé ruce, a pravou se přidržoval spoje kolena, zahýbajícího v pravém úhlu nahoru a dlouhé vodorovné části ventilace. Dýchal jsem krátce a tiše a vůbec se snažil vydávat co nejméně hluku. Muž dole si shodil kapuci z hlavy a udělal pár kroků směrem k výtahu.
     Najednou se kopulí rozlehlo zapípání jeho telefonu. Zastavil se a zalovil v kapse bundy. Zřetelně jsem slyšel jak to cvaklo, když se vyklopil mikrofon.
     "Jo, co je zase?" řekl chlapík otráveně. Chvíli poslouchal a pak nevrle řekl: "No jo, sakra," zaklapl telefon a schoval ho zpátky do kapsy. Obrátil se k východu a ještě než za ním betonová vrata zapadla, zaslechl jsem jak říká: "Podělaná práce!"
     Uvolnil jsem se a vydechl. Čelo jsem měl orosené jak dobře vychlazený půllitr. Pomalu jsem se přesunul na žebřík a slezl dolů. Trochu hystericky jsem se zasmál. Pak jsem zakroutil hlavou a polohlasně řekl: "Podělaná práce!" 

     Otevřel jsem otřesuvzdornou přepravní krabici a zkontroloval obsah. Ampule byly neporušené a plné čiré tekutiny. Jednu jsem vytáhnul a podíval se přes ni do světla zářivky. Zakroutil jsem hlavou a strčil ji zpátky. Pak jsem zašel do dílny, ze stolu vzal dvě přísavky a připlácnul je k jedné dlaždici. Palci jsem stiskl odsávací tlačítka a zabral. Dlaždice - tak devadesát na devadesát - pomalu vyjela ven, a pod ní se objevila betonová deska s úchyty. Pod betonem byla šachta dobře metr hluboká. Postavil jsem kuši nastojato a položil vedle ní krabici. Když jsem tajnou schránku zase zakryl, zkusil jsem na dlaždici zaklepat prstem. Zněla úplně normálně.
     Postavil jsem se a otřásl se zimou. Opary, které se mi sotva začaly hojit, zase pálily, jako by se chystaly znovu vyrazit na vítězné tažení po mých rtech. Projíždět se na motorce v dešti, zpocený, v promoklé bundě a bez přilby, opravdu není nejzdravější. Domů jsem dorazil úplně promočený, s plným nosem a vyčerpaný adrenalinovým šokem, který mi připravil ten údržbář.
     Přešel jsem do kuchyně abych se ujistil, že čaj už má tu správnou teplotu, která je potřeba, aby se dokonale promísil s rumem. Zjistil jsem, že ji má - jakákoliv teplota je správná, pokud jde o přidávání rumu - a s hrnkem, který mě příjemně pálil do dlaní, jsem se odebral do koupelny, kde jsem se naložil do vany plné horké vody. Dlouho jsem tam přemýšlel o tom, co by se stalo, kdybych si ve skladišti nepospíšil.