Čtvrtek 18:22
     Z euforie mě vytáhnul až studený vítr a pohled na zšeřelé Město. Čekal bych, že za ta léta si už trochu zvyknu, ale ten výhled na mě působil stále stejně silně. Pokaždé, když jsem uviděl, jak důkladná a naprostá je zkáza Města, cítil jsem se zbytečný, marný, opuštěný a zatracený. Proč já? Proč zrovna já musím žít v něčem takovém? Proč musím hnít ve městě, kde místo domů a paláců zbyly jen tuny kamení a cihel?
     Co bylo ovšem nejhorší - zdálo se, že takhle to skončí s celým světem. Ještě než jsem přestal číst zprávy CNN, které mi pravidelně posílal Mecenáš, byla situace otřesná. Stav ozónu se přestal hlásit dobře před šesti lety, kdy jeho množství kleslo pod osmdesát procent jakéhosi pochybného dlouhodobého normálu. Na východě pokračovala válka Ruska s Čínou o poslední zbytky ropy. Indie vyhlásila válku kde komu v den, kdy ten psychopat, který se vydával za novou Buddhovu inkarnaci, řekl hladomorem a nemocemi zdecimované miliardě lidí, že čas utrpení právě skončil, a že nyní je možné brát z jeho plodů. Irák vydíral USA, EU i celý zbytek světa ukrajinskými jadernými zbraněmi, které stačil koupit ještě než Rusové Ukrajinu pohltili. Jejich požadavky byly poměrně skromné: chtěli zrušit Izrael a všechny jeho občany nahnat do koncentračních táborů, kde by nucenými pracemi odčinili svou vinu. Jaká vina to přesně byla, to nikdy neřekli, ale jejich argumenty byly dost pádné na to, aby s nimi Američané začali o jejich návrhu jednat. Sahara se sice rozvalovala přes tři čtvrtiny afrického kontinentu, ale přesto Afričané stále stačili zásobovat zbytek světa kvalitními virovými chorobami. Předposlední prezident Spojených států, jehož volební kampaň platil mediální gigant Microsoft, byl Japonec a homosexuál. Jediné, v čem hoši ze CNN neměli okolo jeho osoby dlouho jasno bylo, co z toho je na něm vidět víc. Nakonec se shodli, že to druhé.
     V tomhle světě, kde Greenpeace kladla bomby na nádražích a z Brazílie pašovala vysoce kvalitní drogy se samolepkami Nature Product, ve světě, kde černí a žlutí s chutí vraceli bílým dlouhá léta rasismu, ve světě, kde Evropský úřad pro kontrolu porodnosti prováděl povinná umělá oplodnění, aby pokles populace udržel na nějaké přijatelné úrovni, v tomhle světě nebylo kam utéct. Jediné co můžete dělat, když jste obklopeni šílenci, kteří se ženou přímou cestou do horoucích pekel, je přidat se k nim. Jinak vás převálcují. 
     Možná nakonec přece jen někdo svět zastaví, abychom mohli vystoupit, ale bojím se, že to bude pro tuhle planetu konečná. Možná, že kdybychom všichni jen nežvanili, a občas taky někdo něco udělal, mohl svět vypadat jinak.
     Možná. 

     Z rozjímání, které bych od sebe nečekal, mě vytrhlo zabzučení vodíkového motoru a melodický ženský hlas, který mi oznamoval, že dveře jsou otevřeny a že pokud do minuty nenastoupím, bude zahájena palba. Trochu zmateně jsem se rozhlédl kolem sebe. Přímo přede mnou stál malý samonavigační automobil. Nemínil jsem zjišťovat, jestli to ten krám s tou střelbou myslí vážně a raději nasedl. Dveře se s tichým klapnutím zavřely a samohyb se rozjel.
     Uvnitř auta bylo místo tak pro čtyři lidi a dva samopaly. Úzkými průzory jsem ještě chvíli sledoval zhroucenou konstrukci Žižkovského vysílače, který se jako ochablý pyj impotentního starce marně vzpínal k temné obloze. Pak se za okny objevil pomalovaný beton obranných zdí a já chtě nechtě, musel začít přemýšlet o tom, co se mi to vlastně stalo v Majorově kanceláři.
     Nadšení nad tím, že mé tělo přece jen ještě chvíli nebudou žrát červi pomalu vyprchávalo a já začal uvažovat nad tím, co může být na té kartě, kterou mi Břitva zasunul do bundy. Zamyšleně jsem ji vylovil z kapsy a chvíli na ni zíral. Moc to nepomohlo - pořád jsem věděl stejně málo, ale něco jsem si přece jen mohl domyslet. Kartu jsem dostal já, některými lidmi považovaný ze nejlepšího čmuchala ve Městě, takže muselo jít o pátračku. Ten člověk, kterého Major hledal musel být hodně důležitý - rozhodně důležitější než já. Musel být taky hodně schopný, jestli ho Majorovi hoši nenašli sami. Když to dáme dohromady - měl jsem najít někoho, kdo má něco po čem Major touží tak, že udělal vyjímku a já se nestal exemplárním případem pro ostatní kšeftmany. A dál - musí to být odborník na skrývání, což znamená, že to bude taky odborník na spoustu jiných věcí, jako například na to, jak vyrobit bombu ze zubní pasty a kousku mýdla. Tyhle případy opravdu miluju.
     Než jsem došel k závěru, že možná nemám až takové štěstí jak jsem si původně myslel, vozítko zastavilo. Dveře zašuměly a já vystoupil. Stál jsem na konci mostu a díval se do tváře jednomu z těch ostrostřelců, co hlídali Administrativu a vstup do Hnízda. Hlaveň samopalu mi pokynula, a já pomalu vyrazil přes most.
     Když jsem, i se svým garde, dorazil k početné skupině ozbrojenců, byli jsme zhruba v polovině mostu. Jeden z vojáků vytáhnul nastřelovací pistoli a kývnul hlavou. Pochopil jsem a začal se svlékat. Oblečení jsem měl mokré, ale stejně mi bez něj byla ještě větší zima než před tím. Na to, abych se na sebe podíval jsem ještě neměl dost odvahy, takže když jsem zvedal ruce nad hlavu, hleděl jsem přímo před sebe. Voják mi chladný kov pistole přitlačil do podpaží a stiskl spoušť. Štíplo to a identifikační štěnice se ze zásobníku přesunula do mé ochablé svaloviny. Zasyčel jsem a začal si svědící místo škrábat. Vojáci na mě upřeli pohled tak-už-konečně-vypadni a já už konečně vypadnul. Stejně jsem nikdy nepochopil, proč všichni Majorovi vojáci museli mít vyoperované hlasivky.
     Než jsem dorazil na druhý konec mostu, byl jsem už zase oblečený. Věděl jsem, že teď musím udělat dvě věci. Zaprvé jsem prohmatal kapsy a vytáhnul rozmočenou krabičku cigaret a zapalovač. Otevřel jsem krabičku a chvíli se v ní zklamaně přehraboval. Nakonec jsem však přece jen našel něco, co tvarem alespoň připomínalo cigaretu. Trochu jsem ji narovnal a zkusil vysušit plamenem zapalovače. Moc to nepomáhalo, ale po pár pokusech se mi podařilo ji přece jen zapálit. Potáhnul jsem, a přesto, že jsem zvyklý kouřit kde co, jsem se malém udusil. Nakonec jsem se ale ovládnul a dokonce si tu odpornost vychutnával.
     Když jsem měl cigaretu bezpečně umístěnu mezi rty, začal jsem se znovu šacovat. Telefon jsem sice našel rychle, ale zato byl obalený něčím, co před tím, než to zvlhlo, mohl být posmrkaný papírový kapesník. Štítivě jsem malou černou krabičku, ze které vyčníval krátký prst antény, otřel o kalhoty a otevřel ji. Displej zeleně zamrkal a na chvíli se na něm objevilo logo Motoroly. Potáhnul jsem z cigarety a okamžik zvažoval, komu zavolám. Nakonec jsem došel k závěru, že jen jediný člověk, který mi může pomoct, a tak jsem z paměti telefonu vylovil jeho číslo.
     Jak jsem předpokládal, ozval se mi záznamník. 

     Šel jsem tak rychle, jak mi to mé domlácené tělo dovolilo. V botách mi čvachtalo, klepal jsem se zimou a cigareta, která mi pomohla přestát těch prvních pár minut, byla nenávratně pryč. Sakra. A Radim nikde.
     Nechal jsem mu na záznamníku vzkaz, že potřebuji někam dopravit, protože jsem momentálně bez motorky a doufal, že si ho poslechne co nejdřív. Jestli budu muset pěšky ujít celých těch patnáct kilometrů, které mě dělily od bavoráka, tak se pominu. Motorku jsem si koupil abych na ní jezdil, ne abych ji někde hledal. Šel jsem a nadával a přemýšlel, která místa budu muset při svém pátrání prohledat nejdřív.
     Možná to vypadá, že v troskách dvoumilionového města není možné někoho najít, ale to je omyl. Zaprvé jsem mohl počítat s tím, že dotyčný bude v Majorově polovině Města. Dostat se dovnitř je totiž mnohem jednodušší než dostat se ven. Když chcete dovnitř, máte dvě možnosti: buď vás Major koupí za pár šupů jako otroka, pár let vás bude využívat a pak vám dá něco jako svobodu, aby ve Městě udržel kupní sílu. Druhá možnost je o něco riskantnější, ale ne o moc. Jediné co musíte udělat je utéct z ruského sektoru - to znamená dostat se přes plot z ostnatého drátu a pár vojáků se psy - a u brány do Města si nechat nastřelit štěnici. Na druhou stranu to jde už hůř: jednak je Majorův plot mnohem kvalitnější, a jednak mají Rusové hledače štěnic, takže když vejdete na jejich území okamžitě se na vás sesype spousta olova.
     Zadruhé můžete vyloučit všechna místa, kde není voda, nebo jednoduchý přístup k ní. Je hezké, že ve Městě existuje miliarda míst, kde se schováte tak, že vás nikdo nemůže najít, ale bez vody je vám taková schovka celkem k ničemu.
     Další pravdou je, že spousta lidí se schová na místech, kde je zkušenější člověk vyhmátne skoro okamžitě. Tyhle místa jsem sice mohl vyloučit - ta už Major určitě nechal prohledat, ale nevěřili byste, kolik zakázek jsem vyřídil skoro bez práce tím, že jsem sám připravil několik geniálních skrýší. Pak stačilo jen jít a vybrat kořist z pasti.
     Další pomocí jsou gangy. Je jich po městě několik a jsou vždy připravené přijmout mezi sebe někoho nového. Tahle možnost ovšem taky padala, protože gangy držela při životě jen Majorova blahosklonnost, nebo spíš to, že mu nemohly nijak uškodit.
     Suma sumárum by šlo na mapu Města nakreslit několik červených oblastí, ve kterých se schovává každý, kdo se schovat potřebuje. Pokud tedy s tím, že se jednou bude schovávat nepočítal, a neudělal si zásoby jídla a vody někde dost daleko. Jako jsem to udělal třeba já.
     Zastavil jsem se a zaposlouchal. Po pár vteřinách jsem poznal typický ryk Radimova přetáčeného motoru. Pak jsem v houstnoucím šeru uviděl záblesky dvou reflektorů a oddechl si. Konečně. 

     Radimova tříkolka se přiřítila neuvěřitelnou rychlostí osmdesáti kilometrů za hodinu a skoro na fleku zastavila. Mohutná péra zaskřípěla se celé monstrum pohybující se na mohutných balónových pneumatikách zastavilo. Mohutný motor ještě chvíli brblal, než s mohutným zaduněním utichl. Pak nastalo mohutné ticho. Radim si z hlavy shodil přilbu a s jemným úsměvem, na mě zakřičel: "Zdravíčko!"
     Ta tříkolka se k Radimovi prostě nehodila. Nikdy jsem se nedověděl proč si ji pořídil a nikdy mě nenapadala žádná Radimova vlastnost, která by nasvědčovala megalomanii.
     První debatu s Radimem jsem podstoupil týden po malém třesku. Seděl obklopen několika lidmi a vysvětloval jim zbytečnost vzteku a důležitost sebeovládání. Takových kazatelů se dalo najít víc, ale na Radimovi mě zaujalo, že ve společnosti, kde lidé pohřbívají svá jména spolu se svou minulostí, si nechal říkat křestním jménem. Radim nikdy neměl žádnou přezdívku a nikdy nikomu přezdívkou neřekl. Trval na tom, že každý máme své jméno, a že je projevem neúcty k lidem, kteří nám dali život, říkat si jinak. Radim se také stále usmíval, a i když se náhodou neusmíval, měl vždy dobrou náladu. Bylo to jako by se mu všechny problémy vyhýbaly obloukem. Stačilo s ním mluvit pár minut a získali jste dojem, že váš pesimismus je něco naprosto stupidního. Zdálo se vám, že přes to všechno, co se na světě děje, je to vlastně báječné místo k životu. Nejdřív jsem myslel, že takhle působí jenom na mě, ale postupně jsem zjistil, že tenhle dojem z něj mají úplně všichni. Několikrát jsem ho viděl debatovat i s Majorem, který pak pokaždé působil uvolněně a přirozeně. Řekl bych, že se v takových chvílích choval skoro lidsky.
     Pár týdnů po tom, co jsme vylezli z metra, se kolem Radima utvořila společnost, pro kterou nemám lepší slovo než sekta, i když on sám by to tak nikdy nenazval. Slovo sekta důsledně odmítal a razil označení Kroužek. Pod jeho vedením nebožáci bez vůle k životu a bez špetky naděje, upravili během pár měsíců podzemní komplex, ve kterém pak zhruba tři tisíce lidí mohlo žít způsobem, který jim dával alespoň nějaký smysl. Živili se pěstováním rychlyb - geneticky vyšlechtěných ryb, živících se úplně vším a neuvěřitelně rychle nabývajících na váze. Jejich maso bylo sice drahé, ale bylo to to nejlepší jídlo, jaké jste ve Městě mohli sehnat.
     Nevím jak je možné, že ze všech lidí jsem Radimovi padnul do oka zrovna já. Možná to bylo tím, že jako jeden z mála lidí, kteří s ním někdy seděli v Kroužku jsem si dovolil odporovat mu - i když je pravda, že jsem většinou prohrával. Radimův mozek měl totiž zvláštní schopnost dávat dohromady zlomky obrovských znalostí které obsahoval, poněkud zvláštním způsobem, takže to vypadalo, že to co říkáte je blbost, a že byste si měli uvědomit, že jediný, kdo má, a může mít, pravdu je on. To vše beze stopy arogance.
     Proti jeho sebevědomí a osobnímu kouzlu vypadalo to Majorovo poněkud nedomrle. Dokonce jsem někoho slyšel říkat, že hned po porodu ho někdo vymáchal v celém kýblu charisma. Když jsem se na to Radima ptal, popřel to, ale kdo ví.
     Velmi zvláštní na Radimovi byla kombinace jeho přirozené schopnosti strnout lidi a naprostý nedostatek zájmu toho nějak výrazněji využít. Říkal, že zneužívání podobných schopností k vlastnímu prospěchu, je pod úroveň jakékoliv bytosti se stupněm morálky, který by očekával od člověka. Možná, že byl ještě stále naživu jen proto, že nikdy neprojevil ani náznak ambicí nahradit Majora na jeho pozici.
     Co se týče jeho života před tím, než se architektonický ráz Města tak zásadně změnil, nevím o něm skoro nic. Nikdo vlastně nevěděl, co dělal před tím, než začal dělat to, co dělal po tom. Jestli měl nahoře nějakou rodinu, nikdy se o ní nezmínil. Co jsem o něm z jeho vyprávění vyposlouchal bylo, že když přišel třesk, měl těsně před státnicemi na psychologii a sociologii. Jediná další věc kterou vím o jeho minulosti je, že předtím udělal ještě jednu vysokou školu; nejspíš masivně paralelní systémy a umělou inteligenci.
     "Zdravíčko," řekl Radim ještě jednou, když seskočil ze svého stroje. Podal mi ruku a vřele jí potřásl. Pak se na mě trochu kriticky podíval a řekl: "Průser?" Přikývnul jsem. Povzdychl si a zakroutil hlavou. "Velký?"
     "Jo," řekl jsem.
     Radim na mě chvíli zkoumavě hleděl, jako by zvažoval, co bude nejlepší udělat. Pak se usmál a řekl: "Tak nejdřív zajedem, pro tu motorku." 

     Pásy, které jsem měl zkřížené na prsou, mě sice nepříjemně řezaly, ale tu chybu, že bych jel s Radimem nepřipoutaný, jsem udělal jen jednou. Když jsem tehdy, po dvaceti vteřinách jízdy, vyletěl ze sedadla, pochopil jsem, že při Radimově stylu jízdy, je být nepřipoutaný přímá sebevražda. Motor rachotil tak, že jsem neslyšel ani vlastní myšlenky, tříkolka sebou házela, jak její podhuštěná, metr a půl vysoká kola přeskakovala po kusech zdiva. Při Radimově rychlosti jízdy, kterou to, že už je tma, nemohlo nijak ovlivnit, jsme byli na místě během dvaceti minut. Radim zpomalil a projel kolem lanka, které bylo po Břitvově nárazu hodně prověšené.
     Bavorák stál na stejném místě, kde jsem ho nechal. Než jsme přijeli blíž, vypadala motorka docela zachovale. Pak ale světla tříkolky ukázala celý rozsah jejího neštěstí, a mně se chtělo brečet. Hodiny práce byly fuč. Kapotáž byla zprohýbaná a odřená, nádrž svým tvarem připomínala přerostlý brambor, kůže na sedadle byla roztrhaná. Celý stroj byl odřený a vypadal uboze. Nechápal jsem, jak je možné, že vodíkem nasáklá uhlíková voština v nádrži, ještě neexplodovala. Slezl jsem z tříkolky a přistoupil k motorce. Chvíli jsem prohlížel tu hrůzu, kterou jsem jí provedl. Pak jsem zkušebně zmáčkl startér a do palubního počítače naťukal pár příkazů k autodiagnostice. Motor naskočil a začal tiše příst. Pak počítač párkrát přidal plyn a motor se rozeřval. Senzory připojené k počítači se snažily najít v tom zvuku nějakou nepatřičnost, ale bohudík byl motor vpořádku. Po chvíli marných pokusů o rozsvícení zadních světel se na displeji objevil seznam zjištěných závad a motor zhasnul.
     Radim se opřel o přední kolo tříkolky a chvíli mlčky sledoval, jak se marně snažím vyrovnat zprohýbané plechy. Pak řekl: "Tak povídej." Zvedl jsem oči od motorky a podíval se mu do očí. Bylo mi jasné, že začala mentální ždímačka. Bude mě teď trápit tak dlouho, dokud ze mě nedostane úplně všechno - dokonce i to, o čem ani nevím, že to vím. Když jsem tímhle procesem prošel poprvé netušil jsem, jak očistné účinky bude mít. To, jakým způsobem ze mě Radim doloval věty, jak mě nechal abych mu vysvětlil jak jsem to myslel, jak mi řekl, že mé vysvětlení je hloupost, a znova mě nutil vysvětlovat a opakovat co jsem už jednou říkal, mě osvobozovalo. Vlastně jsem se na to těšil.
     Ale ne tady. Potřeboval jsem klid, teplo, cigaretu a něco teplého do žaludku.
     Takže jsem se usmál, přehodil nohu přes sedlo a řekl: "Čekám tě u Maxe, opate." Radim se zašklebil a zatím co po žebříku z ocelových trubek šplhal do sedadla tříkolky, sebevědomě prohodil: "Když myslíš..."
     Jestli říkal ještě něco dalšího nevím, protože jsme oba téměř současně nastartovali. 

     U Maxe to bylo přesně takové, jak jsem o tom snil celou dobu, co jsem se tam maximální rychlostí kodrcal na své potlučené motorce. Bylo tam teplo a útulně zakouřeno. Dobelhal jsem se ke stolu u kterého na mě už čekal Radim a unaveně se posadil.
     "Ty vole, to byl den," začal jsem rozhovor.
     "Co si dáš?" ozvalo se za mnou. Otočil jsem se a pozdravil Maxe, který mi postával za zády. "Dones mi půl litru grogu a dvoje cigarety," řekl jsem. Max přikývl a odešel mou objednávku vyřídit.
     "Tak jaký to byl den?" zeptal se Radim pro případ, že bych si to s tím povídáním rozmyslel. A tak jsem začal povídat. Dělal přesně to, co jsem potřeboval, aby pro mě někdo udělal: seděl a pozorně poslouchal. Když jsem skončil, zeptal se mě na pár věcí, které jsem tak nějak zapomněl říct. Například jak jsem to celou tu dobu co jsem byl u Majora vydržel bez záchodu. Už jsem se zmiňoval o mentální ždímačce?
     Grog, který mi Max přinesl někdy v polovině mého povídání, jsem měl už skoro celý v sobě. Jak tepelné panely za mými zády vysušovaly mé oblečení, nebylo mi teplo už jen uvnitř, ale i na povrchu a tak jsem se nádherně uvolnil. Rozvalil jsem se pohodlně na židli, a snažil si uvolnit zmožené svaly. Kdybych nebyl v takovém maléru řekl bych, že to byla idylka. Bohužel, nebo bohudík - tímhle jsem si nikdy nebyl jistý - mě Radim nenechal na pokoji.
     "Co teď budeš dělat?" položil mi už po čtvrté stejnou otázku. Rezignovaně jsem se v židli narovnal a na okamžik se čelem opřel o sepnuté ruce. "Zkusím najít toho chlápka, co ho Major hledá," řekl jsem po chvíli přemýšlení. "Pokud to zvládnu, bude to v pohodě. Pokud ne," pokrčil jsem rameny. "Zkusím se někam zašít. Možná to pár týdnů vydržím, i když mi není jasné, proč bych se měl schovávat, když budu na Černé listině." Upřeně jsem se na Radima podíval. Měl sevřené rty a vypadalo to, že usilovně přemýšlí. Bylo mi jasné, že by riskoval porušení Majorových zákonů a schoval mě u sebe. Ale kdyby to došlo tak daleko, že by se mé jméno objevilo v tom diáři Smrti, byl Radim jediným člověkem, kterého bych o pomoc nepožádal. Právě proto, že by mi ji neodmítl.
     "Možná bys mohl přejít na ruskou stranu," řekl. Zakroutil jsem hlavou.
     "I kdybych si vypálil štěnici, tak mě Rusáci sejmou. Pořád u nich mám škraloup." Radim pomalu přikývnul.
     "Ven se asi dostat nemůžeš, že," spíš konstatoval, než se zeptal.
     Usmál jsem se.
     "Ne, to opravdu ne," řekl jsem a Radimovi se obličej roztáhl do úsměvu.
     "Tak ne," řekl. "Jenom jsem to zkoušel," culil se na mě.
     "Ty jsi pako," řekl jsem mu a kroutil hlavou. "Normální pako." A přesto, že na tom nebylo nic směšného, musel jsem začít pochechtávat. "Ven. Ty jsi dneska samá sranda," řekl jsem a přemýšlel, jak to dělá, že mě pokaždé dostane. "Ty vole," řekl jsem a zatvářil se smrtelně vážně, "jestli to přežiju tak vstupuju do Kroužku. Těš se, během týdne ti tu tvou sektu zevnitř rozložím."
     "Pche," odfrknul si Radim. "Na to nemáš. Ani náhodou." Podíval se na mě a oba jsme se rozesmáli.
     "Když jsem seděl v té díře," řekl jsem, když jsme se uklidnili, "hodně jsem přemýšlel."
     "Už zase?" zvednul Radim obočí. Zakroutil hlavou a povzdechnul si. "Víš co si myslím? Ty to ve skutečnosti vůbec nechceš udělat. Člověka, který to myslí vážně, poznám. Do Kroužku jich už pár přišlo, a všichni vypadali stejně. Mlčeli, nic neříkali, jen se rozhlíželi kolem sebe. Ráno byli na posteli tuzí. Člověk, který chce spáchat sebevraždu o tom nemluví. Prostě to udělá."