Úterý 2:40 
     Domů jsem odrazil někdy po půl druhé. V kapse jsem měl plastovou lahvičku se dvěmi tabletami Styxu a v hlavě mizernou náladu. Než jsem začal cokoliv dělat, pořádně jsem se vysprchoval studenou vodou, abych se trochu vzpamatoval a zahnal spánek. Než jsem koupelnu opustil, letmo jsem se prohlédl v zrcadle. Modřiny začínaly pomalu ustupovat, ale pořád jsem vypadal příšerně. Rozhodl jsem se, že oblékat se mi nechce a začal nahý pobíhat po bytě.
     Lahvičku s tabletami jsem postavil na kuchyňský stůl a z ledničky vytáhnul láhev s něčím, co člověk, který mi to prodal, vydával za pomerančový džus. Hodil jsem do sebe tablety a zapil je pořádným lokem džusu. Kdyby nechutnal po mýdle, možná bych řekl, že nebyl hnusný.
     Zkontroloval jsem čas. Bylo za deset minut tři. Měl jsem dvacet minut, než Styx pořádně zabere. Opustil jsem kuchyň a poručil Hubertovi aby otevřel malou místnůstku, kterou jsem skoro nepoužíval. Nebyl v ní žádný nábytek, žádné ostré hrany, nic, co by se dalo sebevětší silou uvolnit. Jen betonové stěny a na nich vteřinovým lepidlem připevněných dvacet centimetrů molitanové matrace. A dveře bez kliky. Uvnitř to páchlo potem a močí. Při představě, co se tu bude dnes dít, jsem se otřásl. Nastavil jsem Huberta aby mě po tom, co si v místnosti lehnu, zavřel, a ven mě pustil nejdříve za dvanáct hodin.
     Pak jsem se přemístil do dílny. Otevřel jsem skrýš a z přepravní krabice vyndal jednu ampuli. Položil jsem ji na stůl, zakryl skrýš a začal hledat injekční stříkačku. Styx začínal pomalu zabírat.
     Když jsem konečně objevil jednu nepoužitou jehlu, ulomil jsem skleněný vršek ampule a polovinu jejího obsahu natáhl do stříkačky. Vyfouknul jsem bublinky a znova překontroloval čas. Nebylo důležité píchnout si tu věc v nějaký určitý čas. Stačilo, abych byl už rozjetý a podle toho co jsem cítil, jsem v tom už docela jel. V hlavě mi uháněla zářící světla a stálo mě to spoustu námahy udržet si orientaci. Ruce i nohy jsem měl najednou plné energie - kdybych chtěl, mohl bych zaběhnout světový rekord, nebo ohnout ocelovou trubku - nebo mi to tak alespoň připadalo. Předměty měnily tvar, zvuky se ozývaly jako z jiného světa.
     Vrátil jsem se do molitanem vystlané místnosti a kleknul si. Podržel jsem stříkačku v zubech, pravou rukou si obejmul levý biceps a zapumpoval. Žíly na předloktí mi krásně vyskákaly - viděl jsem je jako oslnivě zelené zářící linky, kterými se ženou milióny tun vody - a já zapíchnul jehlu. Pokud jste si nikdy nedělali nástřik, nemůžete vědět co to s člověkem udělá. Nejdřív tlak v ruce, pak zahoří celé tělo - SSSSMMMMAAAAHHHH!!!! - a už to frčí.
     V posledním záchvěvu vůle jsem vyhodil stříkačku otevřenými dveřmi ven a složil se na záda. Dveře zapadly a někde nahoře v rohu se rozebzučel malý ventilátor. 

     Ležel jsem a nechal myšlenky plynout. Viděl jsem obrazy, tváře a události. Slyšel jsem emoce a dech a tlukot srdce. Když jsem se uklidnil, když jsem si zvyknul na ten příliv ostrých a naprosto srozumitelných vjemů, pokusil jsem se soustředit.
     alenka
     místo
     alenka
     Myšlenky mi odbíhaly, ale přesto jsem cítil, že se začínám soustředit. V mé hlavě se začal rýsovat nějaký obraz. Překrýval ostatní, prolínal jimi a měnil jejich proporce. A pak jsme uviděl budovu a most. Byla tma, ale lampy dávaly dostatek světla na to, abych viděl vojáky. Uvědomil jsem si co to vidím. Byla to Administrativa a most Legií. Sakra! Na okamžik mě zachvátila panika. Tohle mě nezajímá! Chtěl jsem místo, kde skrývá ta holka, ne nějakou podřadnou asociaci. Pokud ji nenajdu takhle -
     Najednou se všechno změnilo. Byl jsem někde jinde. Hromady trosek, pokroucené břízy a nějaké další křoví. Něco jako cesta kousek napravo.
     cesta
     cesta
     cesta
     A pak jsem věděl jak se tam dostat. Bylo to tak prosté - tohle místo bylo úplně perfektní. Blízko všeho, ale přesto zcela anonymní. Strach a napětí povolilo a já se mohl dál oddávat svištícím vlnám pocitů. 

     Deprese se vynořila jako ledovec před Titanicem a se stejně zničujícími účinky se zabořila hluboko do mých myšlenek. Převalil jsem se ze zad na bok a uvědomil si, jak mě to bolí. Uvědomil jsem si, že mě bolí úplně všechno. Nejen tělo, ale i myšlenky. Bolely jako když vám nešikovný zubař vrtá do zubu. Bolely a pálily. Znovu jsem se převalil, ale pohodlnou polohu se mi najít nepodařilo.
     Posadil jsem se a najednou jsem přemýšlel o Carole. Cítil jsem strach, zděšení a nejistotu. A cítil jsem i hnus, znechucení a odpor. Pak jsem si vzpomněl na Majorovo pohrdavé chování, na hodiny strávené v jeho vězení, na Břitvův výlev vzteku. A dál se mi vybavil Kyklopův obličej, když mi předával lahvičku s tabletami a jeho zvláštní pohled, když mi podával ruku na rozloučenou. A uvědomil jsem si paniku, která mě zalila, když jsem si uvědomil, že Rozum, kterého objímám, má erekci.
     Všechny ty věci se na mě valily a já najednou věděl, že jediný způsob jak se zbavit těch neodbytných myšlenek je rozříznout si žíly a tepny a nechat krev aby je vyplavila. Poručil jsem Hubertovi aby mi otevřel. Odpověděl, že podle instrukcí, které dostal mi nemůže otevřít. Začal jsem na něj křičet, řval jsem, mlátil jsem do molitanem pokrytých stěn. Když jsem se vyčerpal, svezl jsem se k zemi a jen tak ležel. Ležel jsem a nehýbal se. Už nebyl důvod se hýbat, nebyl důvod žít. Všechno a všichni se proti mně spikli. Byli tu jen proto aby mě trápili, aby mě mučili a ponižovali. Aby mě využívali a uráželi. Dech se mi zpomalil - hrudník se téměř nehýbal.
     Pak jsem prudce zalapal po dechu. A další a další hromady bahna, které se mi sypaly na hlavu. Slabost. Je to slabost, nedokázat se zabít. Jsem slaboch a nicka. Nezvládnu ani svou vlastní smrt.
     A pak jsem se vrátil na začátek.
     Deprese se vynořila jako ledovec před Titanicem a se stejně zničujícími účinky se zabořila hluboko do mých myšlenek. 

     Když jsem do molitanu vymočil poslední zbytky chemikálií, které mi měly pomoct najít Alenku, byl jsem na smrt vyčerpaný. Hlasivky jsem měl ochraptělé, nehty zlámané, jak jsem se snažil servat molitan a rozbít si hlavu o beton. Nepovedlo se mi to, tak jsem hlavou tloukl alespoň o vlastní kolena. Rozdrásal jsem si kůži, pokousal ruce i nohy. Jak se maniakální fáze střídaly s depresivními, přicházel jsem o poslední zbytky fyzických sil a měl jsem čím dál tím silnější pocit, že jsem zešílel.
     Teď, když jsem ležel a nebyl schopen pohybu ne proto, že bych neviděl žádný důvod proto se pohnout, ale proto, že jsem byl fyzicky úplně na dně, věděl jsem, že už nemohu být šílenější než jsem. Byl jsem - stejně jako všichni ostatní ve Městě - už dávno za hranicí toho čemu by se dalo říct zdravý rozum.
     Ale na to jsem nemyslel. Nemyslel jsem vůbec na nic. Chtělo se mi jen strašlivě spát. 

     Probral jsem se kolem desáté večer a zmateně se rozhlížel kolem sebe. Přesto, že jsem spal skoro jedenáct hodin, byl jsem úplně vyčerpaný. Posadil jsem se a podíval se na nažloutlé fleky, které po mně zůstaly na molitanu. Poručil jsem Hubertovi, aby poslal vysavač dát to do pořádku a odvlekl se do koupelny.
     Podíval jsem se na vanu a přemýšlel, že bych se vykoupal. Pak jsem ale zavrtěl hlavou a postavil se do sprchy. Nejprve jsem na sebe pustil proud horké vody a opláchl ze sebe pot a špínu. Chvíli jsem jen tak stál a nechal vodu, aby mi dopadala na záda. Pak jsem pustil studenou a než jsem vylezl ven, cvakaly mi zuby jako bych se právě vrátil z polární výpravy.
     Osušený a oblečený do čistých trenýrek a trička jsem si uvařil kávu a připravil něco k jídlu. Když jsem konečně dojedl, dopil a zapálil si cigaretu, bylo mi docela dobře. Přesunul jsem se k terminálu a zobrazil si mapu. Na dipleji jsem si všiml obdélníčku, který odměřoval můj čas. Čárce chyběla k dosažení dolní hranice necelá třetina - zbývaly mi dva dny. Chvíli jsem operoval s mapou, až jsem v té záplavě bílé barvy, která značila neevidovaná území, konečně našel místo, které jsem hledal. Označil jsem ho a nechal si mapku vytisknout. Papír jsem nadvakrát přeložil a začal si shánět oblečení. Nemělo cenu čekat - času jsem měl beztak málo a povalování jsem měl pro tento den dost.