Pátek 12:05
     Ještě chvíli jsem zíral na obdélníček se třemi čísly a čárkou. Čára vašeho života je neuvěřitelně dlouhá, napadlo mě. Cynicky jsem se zasmál a postavil se. Než se do něčeho pustím, je potřeba, abych udělal pár věcí. Navíc si při tom pročistím hlavu.
      Předně jsem měl už pořádný hlad. Došel jsem do kuchyně a zvědavě nakouknul do ledničky. Byla prázdná. Chvíli jsem přemýšlel nad tím, co si dám. Nakonec jsem někde vyštrachal nudle a tubu koření s nápisem "Strava kosmonautů" a nechal linku aby z toho uvařila polévku. Nakonec to nebylo zase tak hrozné. Polévka sice měla takovou tu zvláštní pachuť, kterou mají všechny potraviny ve Městě, ale bylo to jídlo. S plným žaludkem vypadá svět hned o něco méně špatně. Když jsem dojedl a talíř strčil do myčky, trochu jsem se oblékl a šel se podívat na bavoráka.
     Motorka stála na stejném místě, na kterém jsem ji nechal včera v noci, když jsem vedl Carolu. Její malá, červená Honda byla samozřejmě pryč. Teď, v denním světle, byť rozptýleném hustými mraky, které Město zakrývaly, vypadal bavorák ještě o trochu hůř, než když jsem ho prohlížel včera ve světle Radimovy tříkolky.
     Povzdechl jsem si a pomalu jej odtlačil do garáže. Uvnitř byla stejná zima jako venku, ale nefoukal tam vítr. Po pravé straně byly regály zamazané od šmíru, obložené náhradními díly do bavoráka a nástroji potřebnými k jeho opravě. Samozřejmě se tu našly i nějaké diagnostické jednotky, ale nic z toho jsem teď nepotřeboval.
     Bavoráka jsem postavil vedle nablýskané zeleně Suzuki, která stála na stojanu nalevo. Byl to obyčejný terénní motocykl, který sice měl o něco víc ovládacích prvků a vypadal mnohem efektněji než BMW, ale ani zdaleka se mu nemohl rovnat co se týče motoru. Suzuki jsem používal jen v případech nouze, jako byl třeba tenhle. Na opravování bavoráka jsem neměl ani čas ani náladu a v příštích dnech budu stejně muset hodně chodit pěšky - místa na která se budu muset vypravit budou docela určitě na motorce nepřístupná.
     Postavil jsem se k Suzuki, odšrouboval víčko nádrže a začal hledat plný kanystr. Když jsem jeden objevil, zasunul jsem do tlakového uzávěru přečerpávací hadici a její druhý konec zatlačil do Suzuki. Bezpečnostní kroužky a gumičky zapadly na své místo a ozval se při tom zvuk, pro který nemám jiné označení než obscénní mlasknutí. Stiskl jsem tlačítko na ovládacím panelu oprostřed hadice a počkal, než se vodík přečerpá z kanystru do nádrže. Když Suzuki konečně oznámila, že má dost, odpojil jsem ji a kanystr a hadici vrátil na původní místo.
     Identifikační karta byla ve slotu, takže stačilo jemně pohladit startér a garáž zaplnil řev motoru. Hned jsem ho vypnul, ale přesto mi trochu zalehlo v uších. Párkrát jsem naprázdno polknul, ale šumění, které se mi ozývalo v uších nepřešlo. Unaveně jsem se odšoural zpátky do útulného depresivna mého prázdného bytu.

     Abychom v tom měli jasno:
     Ano, každé tělo bylo člověkem, ale ne, po tom, co se do něj nahraje software a spustí se, už jím není.
     Znám spoustu lidí, kteří by se se mnou o tomhle do krve pohádali, ale vím, že tělo není člověkem. Člověk je tvor, který je nadán něčím, čemu se obecně říká svobodná vůle. Nemyslím teď něco ve stylu toho zastydlého puberťáka Kanta, ale normální míru svobodné vůle, jako že si sami rozhodnete, co si dáte k večeři, nebo jestli si říhnete, nebo se poškrábete na zadku. Jestli si dobře vzpomínám, tak někde v Knize Mrtvého Muže je to vysvětleno mnohem vznešeněji: svobodná vůle znamená svobodu myšlení. Možná to tak opravdu je.
     Tělo ale nerozhoduje o tom co bude mít k večeři, ani o tom, kdy si krkne; dokonce se ani nemůže poškrábat na zadku. A co je nejhorší, tělo nemá ani vlastní myšlenky.
     Za tělo myslí software.
     Můžete říct, že člověk je vlastně tělo, na kterém běží software Duše. Jenže Duše je soft, který je jednak velmi pevně svázaný s tělem na kterém běží, a jednak vzniknul tak nějak živelně, za přispění spousty věcí jako je velký nos, despotická matka, nebo holka, která ve správné chvíli neměla nohy v té správné poloze. A Duše dodržuje určitá pravidla - podléhá zvykům, svědomí, komplexům méněcennosti a všem ostatním vymoženostem moderní psychiatrie.
     Software, který se nahraje do neuromontáže před akcí, je vytvořen plánovitě. Může být napsán tak, aby tělo bylo v jednu chvíli největším dobrákem jakého kdy tahle planeta nosila, a v příští sekundě se změní v krutého zákeřného hajzla, který vás donutí sežrat vaši vlastní ruku s octem a cibulí.
     Tělo, na kterém běží software, nemá žádná práva, žádnou svobodu. Klidně skočí do kyseliny, aby zachránilo kartu s ukradenými daty, nahé přeleze přes roli ostnatého drátu, prorazí hlavou zeď, i kdyby si tím mělo přivodit vlastní zkázu. Tělo plní příkazy softwaru stejně slepě jako robot.
     Pořád to může vypadat, že je to vlastně to samé, že mezi tělem a člověkem není rozdíl, ale to není to samé. Samozřejmě, že si uvědomuji všechny ty podobnosti mezi bio a technoevolucí, ale mezi člověkem a strojem - člověkem a tělem - je rozdíl, a to podstatný. Pokud někdo neuznává tohle, může se klidně oženit kuchyňskou linkou. Z jeho hlediska bude mít každá linka lepší software než většina lidí.
     Další věc, kterou ví každý, kdo někdy přišel s těly do styku je, že tělo se nemůže utrhnout. Pokud byste někdy dokázali porazit tělo - což je asi tak pravděpodobné, jako že se lidi někdy přestanou navzájem zabíjet - nevěřte mu, když začne blekotat něco o tom, že se nějakým šokem probralo původní vědomí a že prosí o milost. Programátoři, kteří dělají software pro těla jsou napůl psychologové a dobře vědí, že většina cílů podlehne dojemné scéně se slzami a vzlyky. Vědí, že většina lidí nedovede napálit kulku do ležící trosky, do něčeho co je ještě níž než ty nejhorší děvky z ulice. Do něčeho, co si podvědomě přejeme litovat. Oni to vědí a počítají s tím.
     To, že Major tvrdí, že se to jeho tělo utrhlo znamená jen jediné - někdo udělal chybu a tělo přešlo z direktivního režimu, kdy jej řídí software, na režim sdílení. Bloky, které držely původní řídící centra mozku pěkně v klidu, ve stavu hodně podobném hlubokému bezvědomí, jsou odstaveny a Duše může volně používat software, který je v montáži.
     Ale tohle není ta nejhorší situace která může nastat. Je totiž ještě možné, že před tím, než bylo tělo přepnuto, někdo zapomněl vymazat paměťové banky, ve kterých je uloženo všechno, co tělo dělalo, když bylo na softwaru.
     A právě to se stalo tomu Majorovu tělu - vzpomnělo si.

     Možná to teď vypadá, jako bych si hledal omluvy pro to, co jsem měl udělat. Jako bych chtěl, aby bylo všem jasné, že vlastně o nic nešlo, že jsem jen měl najít nějaký kus hardwaru, ve kterém byl příšerně nebezpečný software, ale takhle to není.
     Nepotřeboval jsem výmluvy, když jsem hledal lidi - stačilo, když zákazník včas a dobře zaplatil. Proč bych si měl tedy dělat hlavu, když šlo o můj život? Je tu přece nějaký pud sebezáchovy, který má silnější slovo než společenské konvence. Jiný život než můj není podstatný - jestli někdo není dost silný na to, aby přežil, tak ho prostě nahradí někdo jiný. Až se lidi konečně úplně vyvraždí, třeba se na Zemi objeví inteligentní komáři, co já vím. Mně osobně je úplně ukradené co se stane se světem až já na něm nebudu - to ať si řeší ti, kteří přijdou po mně. Mě se taky nikdo neptal jestli si přeji narodit se.

     Vůně kávy a cigareta mi udělaly dobře. Na Carolu jsem už skoro nemyslel a byl jsem zvědavý, koho to mám vlastně hledat. Když jsem otevřel soubor s informacemi o tom uprchlém tělu, byl jsem dost překvapený.
     Nějak jsem předpokládal, že půjde o muže. O silného svalovce, s blonďatými vlasy a dvoudenním strništěm na bradě. Místo toho se na displeji objevil obrázek dívenky ještě mladší než byla Carola. Mohlo jí být tak sedmnáct, měla řídké černé vlasy a vyplašený pohled. Vypadala jako by ji přistihli při něčem, co jí maminka důrazně zakázala, a ona se teď strašlivě bojí, že jí někdo naplácá na zadek.
     Je to jen tělo, řekl jsem si.
     Pod fotkou byly nějaké osobní údaje: Byla ještě mladší, než na kolik jsem ji odhadoval - narodila se před šestnácti lety v nějaké zapadlé díře v Maďarsku. Její původní jméno tu nebylo, jen docela příhodná přezdívka - Alenka. Opravdu vypadala, jako by ji hodili přímo do říše divů. Základní školu dokončila jako premiantka, ale dál se v maďarském vzdělávacím systému nedostala - její rodina neměla dost dobrou pověst. Z odkazu na její rodiče jsem zjistil, že byli deportováni za podvratné přednášky na vysoké škole. Prásknul je jejich nejlepší student - jeho matku měli zavřít za defraudaci a on jí sháněl polehčující okolnosti. Ve Městě Alenčin otec po třech měsících umřel na zápal plic, když ho Rusové vyhnali na skládku toxického odpadu uprostřed sněhové vánice. Matka propadla Mořské pěně, jejíž degenerovaná verze se v lágru běžně pěstovala. Když pak jednou nafetovaná poslala nějakého ruského důstojníčka tam, kam patřil, skupinově ji znásilnili tak, že roztrženou vagínou a konečníkem vykrvácela. Byly tu dokonce i fotky, které si ta ruská prasata udělala na památku. Pak se Alenka nějak dokázala půl roku protloukat sama, až ji Major koupil za pár šupů od kapitána, který potřeboval splatit dluhy z dostihů. To si vyberete vězně, na záda jim naložíte padesátikilové pytle s cihlami a necháte je běhat dokola. Jako povzbuzující prostředek je dovoleno cokoliv, mimo palných zbraní a plamenometu. Životopis uzavíraly fotky, na kterých byla Alenka zachycená tak jak ji přivezli od brány do Hnízda. Nebyl to hezký pohled.
     Je to jen tělo, řekl jsem si znova.
     Byla to taková normální holka, která prošla vším, čím jí podobné v lágru projdou. Měla bohužel tu smůlu, že nestačila umřít dost brzo, takže ji Major dal trochu do pořádku a odvezl ji na černou kliniku Philips Neurologic, o jejíž přítomnosti ve Městě nikdo nic neví, jejíchž služeb však všichni využívají. Alence tam nainstalovali špičkovou vojenskou montáž, která potřebovala vyzkoušet: obvody rozhozené po celém těle, aby nebylo možné je zachytit na žádném standardním ani speciálním detektoru, konektory pro dobíjení akumulátorů a zavádění softwaru připevněné k děložní stěně, možnost rádiového a akustického povelování. Všechno z těch nejlepších součástek, instalace provedena mladými doktory, kteří si potřebovali v realitě procvičit znalosti získané v kyberprostoru na univerzitě. Až vám někdo bude něco vykládat o Hippokratově přísaze, vzpomeňte si.
     A pak už byla jen tělem.
     Psychologický profil byl krátký a výstižný: Nereaguje na podměty, reflexy žádné, zřejmě hluboká deprese, pravděpodobnost zlepšení téměř nulová. Prostě sen každého, kdo potřebuje tělo - nejsou s ní vůbec žádné starosti. I když zrovna není na softwaru, můžete se spolehnout, že se ani nehne. Musíte ji sice krmit a přebalovat, ale to není nic proti tomu, kolik dostanete za zakázku, ve které potřebujete holčičku pro nějakého vypaseného pedofila se sadistickými sklony. Udělá, co mu na očích uvidí. A když prvního zákazníka někdo přeplatí, může ho děvčátko nakonec zabít. Z konečníku vytáhne kus plastické trhaviny a celý dům - BUM! - vyhodí do povětří. Protože zákazník si to tak přál. Dodržíte všechny smlouvy a berete dvakrát - platí se samozřejmě předem. Jestli někdo není dost silný na to, aby přežil, nahradí ho někdo jiný, silnější.
     A abych nezapomněl - je to jen tělo.

     Přemýšlel jsem, co asi musela prožít, že se dostala do stavu ve kterém byla. Nepochyboval jsem, že před tím, než ji dostal Major, zažila spoustu hrozných věcí. Jak jsem už řekl cvičili se ve východní části Města speciální jednotky ruské armády. Do výcviku se dostali jen ti nejlepší a měli také ty nejlepší možné cíle: živé. Nebo skoro živé - chudáci, kteří už nebyli schopni pracovat, se belhali ode zdi ke zdi a vymazané mozky v zeleném po nich střílely z pušek. Jako na střelnici.
     Alenka navíc byla typ děvčete, které si nepodávají jen vojáci, kteří mají rádi čerstvé maso, ale také kápové vězeňských gangů. Přesto, že se do Města dostávali lidé především za přestupky proti propagandě, nebo státní úředníci, které někdo přichytil při defraudaci, chovali se tihle takzvaní intelektuálové ještě hůř než vyvrhelové, kterými oni pohrdali a které vlaky odvážely do Varšavy. Podle vzdělání byly baráky rozkastovány na manažery, inženýry a póvl. Manažeři, z větší části právníci a ekonomové, byli tou nejvyšší a nejužší vrstvou, která se paklovala s ruským velením. Většina jich byla deportována za podvody a daňové úniky, takže ani nemuseli přijít o nějaké krásné ideály. Stačilo, aby dostali trochu moci a tichou podporu vojska. Inženýři byli většinou ovládáni strachem a manažery. Je v systému udržovalo to, co inženýry udržuje v klidu kdekoliv jinde - spokojenost se stavem věcí. Neměli se špatně, dělali práci, která nebyla zase až tak hrozná a většinou se o ně nikdo příliš nestaral. Póvl pracoval na skládkách a v ocelárně, která stála na místě Zahradního města. Než se stali póvlem byli ti lidé filozofy, lékaři případně jen nespokojenými lidmi, kteří nevěděli před kým zůstat zticha.
     Přísun čerstvých pracovních sil do lágru, byl víceméně plynulý, protože i když někdo zrovna neměl protistátní řeči, mohl za ně být zatčen, vyslýchán, mučen a odsouzen k doživotním nuceným pracem. Princip gulagu, který v Rusku prozíravě zavedl už Lenin, se vesele využíval dál. Rusové byli vždycky spíš vojáci než cokoliv jiného. A vojáci přece nepracují, vojáci využívají otroky.
     Jediné do drželo ruskou ekonomiku nad vodou byla právě ta otrocká práce. Nejdříve byla východní Evropa levnou pracovní silou pro Američany, pak se stala neplacenou pracovní silou pro Rusy. Potraty byly zakázány, umělé oplodnění co tři roky bylo povinné pro dívky nad sedmnáct let. Vysoké školy nabíraly studenty jednou za pět let a většinu času se na nich vyučovala ideologie a historie Sjednoceného Ruska. Televize už zase informovala o stodvacetiprocentním plnění plánu a voleb se zúčastňovali i lidé, kteří už tři roky hnili v hrobě. A celému tomuhle cirkusu se říkalo ruský model demokracie. Vzpomínám si na jeden citát: Demokracie je to nejhorší státní zřízení které známe. Tečka.

     Když uvážím, jak hluboko byla zapadlá do své deprese, musela Alenka při přechodu do režimu sdílení projít pořádným šokem; museli s ní dělat něco obzvlášť odporného. Když nevymažete tělu paměťové banky v montáži, zaplaví ho při přechodu vlna strašlivých emocí. Do mozku se nahrnou všechny ty strojové vzpomínky, postupy algoritmů, bleskové analýzy montáže a prázdnota, kterou byl mozek naplněn během doby, co běžel program. Je to jako by se ve vaší hlavě objevilo něco cizího, odporně nelidského.
     Některé civilní montáže jsou upraveny tak, aby se data převáděla do nějaké stravitelnější podoby, ale vojenské montáže nic takového nemají. Voják je tvrdý muž s výcvikem a pevnou morálkou. Je cvičen k tomu aby ho ty přívaly vzpomínek nemohly zničit. Když se během vojenské operace vojín přepíná z režimu do režimu, aby mohl jednou sám posoudit situaci a jindy nechal montáž aby třeba rozluštila složitý kód, musí být na takové věci připravený. Navíc těch vzpomínek není mnoho - tak maximálně den.
     Ale Alenka mohla být na softwaru klidně měsíc. Pak ji náhodou přepnuli a celý měsíc jejího života vyrazil na spanilou jízdu její myslí a do nejmenších detailů jí ukazoval všechna zvěrstva kterými její tělo prošlo.
     Musel jsem trochu poopravit co mě napadlo, když jsem poprvé poslouchal Majorův vzkaz. Kdybych já byl Alenkou, chtěl bych po takovém procitnutí, jen jednu věc. Myslím, že Major věděl stejně dobře jako já, jako každý, kdo by si přečetl ten soubor, že to, co chce Alenka udělat, není útěk z Města. Chce se pomstít. A myslím, že Major se bál, že se jí to povede.