Poslední skrýš byla už skoro na dohled. Byl jsem unavený a každou chvíli se mělo setmít, takže jsem to chtěl mít rychle za sebou. Vytáhnul jsem dalekohled a přeletěl místo kde měla být další díra do země. Neviděl jsem nic.
     Únava ze mě okamžitě sletěla. Takže tu někdo je, napadlo mě a přikrčil jsem se. Sakra, už mě určitě viděli - byl jsem stejně opatrný jako nadržený panic při prvním milování. Krčil jsem se za kusem zdi, a přemýšlel. Můžu buď ustoupit, nebo to zkontrolovat. Alenka to určitě nebude, takové štěstí bych mít nemohl, navíc nebude tak naivní aby se schovala na tak stupidním místě. I když - kdo by ji hledal tady?
     Ale ne, zavrtěl jsem hlavou, spíš se tu schovává někdo z Černé listiny, nebo někdo, na koho je vypsána odměna. O tyhle ptáčky teď nemám zájem - peníze nepotřebuji a Černá listina mi může být ukradená. Nikdo neví, že o nich vím, tak co.
     Obrátil jsem, se, že se pomalu odsunu, ale dopadlo to úplně jinak.
     Uviděl jsem dívčí tvář a černou plechovku spreje.
     Uslyšel jsem zasyčení a ucítil něco štiplavého v nose.
     A pak přišla tma. 

     Byli tři. Mladí, v kožených bundách s řetězy, krátké vlasy obarvené hned několika zcela protichůdnými barvami a nos na každé straně proděravělý trojicí nastřelených pecek. Jedna dívka a dva chlapci. Tak osmnáct, devatenáct - nejspíš sourozenci deportovaní i s rodiči, kterým se nějakým způsobem povedlo utéct z lágru.
     "...říkam ti, že ho sejmem," zaslechl jsem. Opile jsem pokyvoval hlavou ze strany na stranu, abych získal trochu času. "Ten hajzl nás vyčmuchal a práskne nás," pokračoval nervózní chlapecký hlas. "Musíme ho oddělat," ujišťoval své společníky, a nejspíš i sám sebe.
     Takže pan Nervózní přesto, že je o půl hlavy menší než druzí dva, je šéf. Čekal jsem, že dívka mu bude oponovat, ale ozval se druhý mladík. Pan Nerozhodný: "Já nevím. Soňa říká, že to vypadalo, jako by věděl kam se má dívat. Možná si tohle místo připravoval pro sebe."
     "Hovno," odsekl Nervózní. "Je to normální čmuchal. Když ho pustíme, tak nás práskne." Sevřel rty a zavrtěl hlavou. "Já jsem vám říkal, že toho dealera máme zabít, ale vy jste ho museli nechat běžet. Prásknul nás a teď po nás jdou."
     Nerozhodný vypadal, že přemýšlí. "Ale on nebyl registrovaný, to jsem ověřoval. Nemohl nás nahlásit, protože by mu přišli na tu černotu." Teď zavrtěl hlavou zase on. "Zbytečně děláš vlny. Klidně jsme mohli zůstat doma a tu pěničku si užít."
     "Hovno nenahlásí," rozčílil se Nervózní. "Najmul si tady toho parchanta aby nás našel a sejmul a donesl mu co zbylo z tý podělaný pěny." Nepřátelsky si Nerozhodného změřil pohledem. "Kdybys mě nechal, abych ho oddělal, tak jsme se do těchle sraček nikdy nemuseli dostat."
     Nerozhodný nasupeně zacukal nosem. "A kvůli vraždě by nás určitě nikdo nehledal, co?" řekl a otočil se k Nervóznímu zády. Čelem ke mně. Nepřátelsky na mě hleděl. "Taky ses do tohodle nemusel přimíchat, pitomče," řekl mi a já se stupidním výrazem přikývl. Byl jsem už docela střízlivý, ale potřeboval jsem ještě trochu času. Zatím to vypadalo tak, že Nervózní nakonec prosadí svou, pak se s Nerozhodným pohádají o to kdo mě zabije a nakonec mě opravdu sejmou. Soňu, jestli se tak opravdu jmenovala, jsem mohl ze hry vyřadit. Ta byla jasně sjetá.
     Nervózní hleděl střídavě Nerozhodnému na záda a na mě. "Strč ho zatím dozadu," řekl po chvíli unaveně Nerozhodnému a přešel ke stolu, u kterého už seděla Soňa a pozorně sledovala film, který její oči viděly na jeho plastikové desce. Pan Nerozhodný na mě rezignovaně pohlédl, pak mě obešel, zezadu mě chytil pod pažemi a odtáhnul do druhé místnosti. 

     Takže feťáci. Pokud se Nerozhodný zfetuje stejně jako jeho sestra, tak než si Nervózní dá svou dávku, docela určitě mě zabije. Obrali černého dealera a myslí si, že po nich někdo jde. A ona je to určitě pravda, jenže mé ceny jsou trochu vysoké na to, aby si mě někdo najmul kvůli nějaké Mořské pěně. Dá se na ní sice trhnout balík, ale je to dost rizikové podnikání, protože licenci na distribuci drog udělil Major pouze jednu - všichni ostatní distributoři byli jeho vlastní - a drogy byla jedna z velmi hlídaných oblastí černého trhu. Kdyby ti tři toho člověka, kterého okradli, práskli, docela určitě by se dostal na Černou listinu a měl by úplně jiné starosti než je hledání nějakého ztraceného sáčku pěny. Jenže oni od toho dealera už určitě něco brali, a moc dobře při tom věděli, že je to levota. Takže vlastně byli spoluviníci, protože ho měli prásknout hned jak jim tu drogu nabídnul. Jenže oficiální cena pěny je dvakrát vyšší, než za kolik ji nabízejí černí dealeři.
     Co z toho plynulo pro mě bylo, že musím pěkně rychle něco vymyslet. Tenhle úkryt měl dvě místnosti. V první, kterou se lezlo dovnitř, stál stůl, v nádrži pod podlahou bylo pár desítek litrů vody, ve skříňce nějaké plechovky s jídlem. Akumulátory a solární nabíječka připravené. Všechno nachystané k zabydlení. Druhá místnost byla prázdná. Byly tu jen krysy a nějaké harampádí.
     Tahle skrýš byla poměrně luxusní. Když jsem občas seděl na číhané v téhle části Města a potřeboval přespat venku, někdy jsem ji používal. Měl jsem v tu přichystaný i balíček poslední záchrany. V první místnosti byla jedna cihla ve zdi vyndavací a za ní byl nůž, baterka a karta s trochou peněz.
     Takže jsem byl prakticky volný. Jediný detail, který jsem ještě musel vyřešit bylo, jak se svázaný několika pruhy látky dostanu nepozorovaně do první místnosti, doplazím se k protější zdi, vytáhnu tu jednu cihlu, která je metr a půl nad zemí a až si rozřežu ty pouta, jak nepozorován uprchnu.
     Povzdechl jsem si a snažil se zjistit něco o věcech, které byly v komoře. Pode dveřmi procházelo trochu světla, takže úplná tma nebyla, ale na to, abych něco opravdu viděl to nestačilo. Zkusil jsem se pohnout, ale k ničemu to nevedlo. Svázali mě opravdu dobře.
     Uvolnil jsem se a zavřel oči. 

     Probudilo mě rámusení ve vedlejší místnosti. Chtěl jsem si protřít oči, ale zjistil jsem, že mám svázané ruce. Vzpomněl jsem si co se mi stalo. "Kurva," ulevil jsem si. Historie se opakuje, napadlo mě, protože se mi už zase chtělo močit. Nemělo cenu dál hrát omámeného. Ten uspávací plyn, který mi Soňa fouknula do obličeje účinkuje maximálně dvě hodiny - záleží kolik a komu toho natlačíte do nosu - takže jim muselo být jasné, že už jsem vzhůru.
     "Hej," zakřičel jsem a čekal co se bude dít. Chvíli bylo ticho, pak se ozvaly kroky a dveře se otevřely. V bílém světle zářivky se objevila silueta. Odhadoval jsem, že je to Soňa. "Potřebuju se vychcat," oznámil jsem jí zdvořile svůj požadavek. Ticho. Zamžoural jsem do světla, které mě trochu oslepovalo a řekl: "Přece mě nenecháš nadělat si do kalhot," řekl jsem dobrácky a doufal, že nenechá. Jednou mi to stačilo ažaž.
     Postava přistoupila ke mně. Opravdu to byla Soňa. Kdyby neměla na hlavě osm různých barevných odstínů, byla by docela přitažlivá. Pecky v nose se zaleskly, stejně jako její oči. Poznal jsem, že je pořád ještě trochu pod parou.
     Něco mě pošimralo v mozku. Byla to vzpomínka na nějakou věc, kteoru jsem kdysi věděl, a která by se mi teď mohla hodit. Pořád mi to unikalo. Nemohl jsem si vzpomenout, ať jsem přemýšlel jakkoliv. Chvíli jsem se tím trápil, ale nic jsem ze své děravé paměti nedostal. Zavrtěl jsem hlavou a nechal to být. Později si vzpomenu.
     Tu chvíli, kterou mi zabralo uvažování, na mě Soňa upřeně hleděla. Podíval jsem se jí do očí a promluvil: "Holka, prosím tě, pomoz mi vymočit se."
     Žádná reakce.
     Ona je snad úplně vypatlaná, napadlo mě. "Hej," řekl jsem. Nic. Ani se nepohnula - jen stála a dívala se na mě. Asi se mi na obličeji odehrávalo něco hodně zajímavého. Přemýšlel jsem co dál. Je nafetovaná jak zákon káže a její bráchové nejspíš dvakrát tolik - jinak by tu už dávno byli.
     Zkusil jsem něco naprosto zoufalého - zavrčel jsem.
     Soňa sebou trhla a podle toho, co jsem viděl z její tváře, nasadila vyděšený výraz. Skvělé. Takže už vím, že nějak se s ní dorozumět dá. Trochu jsem si odkašlal a nejtemnějším a nejchraplavějším hlasem jakého jsem schopen jsem řekl: "Pojď sem!" Kupodivu ke mně přistoupila.
     "Postav mě!" přikázal jsem stejným hlasem. Nic se nedělo. Zkusil jsem svůj příkaz zopakovat, ale opět nereagovala. Znovu jsem zapřemýšlel. Možná není důležité abych jen nějak mluvil, ale abych se i nějak tvářil - po pěně je člověk citlivý hlavně vizuálně.
     Zašklebil jsem se, takže jsem musel vypadat jako Satan, nebo někdo podobně ošklivý. Pak jsem řekl: "Tvůj Pán přišel, pokloň se!" Na Soňu to zapůsobilo. Trhla sebou, roztřásla se a s vytřeštěnýma očima si pomalu klekla.
     "Uvolni mě!" kul jsem železo, dokud bylo žhavé, ale Soňa jen zavrtěla hlavou. Zamyslel jsem se. Asi jsem to přehnal. Bála se tak, že mě nechtěla rozvázat. Kdybych se potkal, sám bych se polekal. Kdyby tak bylo něco -
     Vzpomněl jsem si. Měl jsem co dělat, abych se nezačal křenit, ale ovládl jsem se a řekl: "Jsem tu, abych splnil tvá nejtajnější přání, dcero." Vyděšeně na mě hleděla a já pokračoval: "Ukojím všechny tvé touhy, naplním všechna tvá očekávání!" vychloubal jsem se. "Přistup a okus zakázaného ovoce," začaly se u mě projevovat básnické sklony. A Soňa opravdu přistoupila a začala je okoušet. 

     Nedělal jsem to rád, ale musel jsem tu ubožačku uzemnit ranou do obličeje. Rozvázala mi sice ruce, ale potom ze mě začala rvát i šaty a na nějaké laškování jsem opravdu neměl čas. Pamatujte si: až budete někdy chtít dostat nějakou ženskou do postele, přisypte jí do pití trošičku Mořské pěny. Na ženy má tenhle preparát velmi specifické účinky - jsou po něm nadržené jako stepní kozy.
     Soňa se složila k zemi, ani nevzdechla. Rozvázal jsem si nohy a trochu se protáhl. Pohledem jsem zkontroloval ty dva ve vedlejší místnosti. Byli oba těžce v limbu. Mohl bych před nimi vystřelit z pistole a ani by se nehli. Překročil jsem Soňu, abych se dostal do rohu místnosti. Pak jsem rozepnul kalhoty a uvolnil se. 

     Přemýšlel jsem co s nimi. Mohl jsem je svázat a obvolat ostatní lovce, jestli na ně někdo z nich nedostal zakázku. Nebo jsem je mohl svázat a zapomenout na ně, což by si zasloužili, za to co mi udělali. A nebo jsem je mohl nechat být. Nakonec jsem se rozhodl být velkodušný a nechal je být. Posbíral jsem svých pár věcí a vyrazil ven.
     Byla tma. Podíval jsem se na hodinky. Ručičky ukazovaly půl deváté. Když jsem kontroloval skrýše, obešel jsem vlastně velký kruh, po jehož obvodě ležely skrýše a v jehož výchozím bodě stála má motorka, takže by mi to k ní nemělo trvat víc jak dvacet minut rychlé chůze. Dobrá - je tma, takže pětačtyřicet minut. Vyrazil jsem a přemýšlel co dál. Je pátek. U Maxe bude živo minimálně do dvou do tří hodin. Když tam zajdu a trochu se namažu...
     Možná bych tam mohl potkat Carolu, uvědomil jsem si. Znovu jsem musel přemýšlet co jí vlastně řeknu. Než jsem se došel ke konečnému řešení téhle otázky, objevila se ve světle baterky Suzuki. Chvíli jsem na ni zíral a přemýšlel o tom, jak ještě předevčírem vypadal život hezky.
     Ach jo. 

     Carola seděla naproti mně a brčkem usrkávala nějaký tříbarevný koktejl. Bar byl plný hluku. Jak jsem čekal, praskal ve švech, protože i když to ani zdaleka nebyla jediná občerstvovací stanice ve Městě, byla rozhodně nejoblíbenější. Možná to bylo i díky tomu, jak Max pokaždé neodolatelně cukal víčkem pravého oka, když jste si něco objednávali.
     Carola se nedívala na mě, ale pozorovala zvolna se mísící vrstvy svého koktejlu. Už nějakou chvíli jsme oba mlčeli. Jediné, co jsme si řekli před tím, než jsme začali mlčet, bylo Ahoj. Dost ubohá konverzace.
     Lidé kolem se procházeli, mávali na sebe, křičeli na celé kolo a poplácávali se po různých částech těla. Z velkého sálu k nám doléhala nějaká kytarová hudba - nic moc, ale muzika měla říz a byla podepřená opravdu jadrným textem.
     Carola začala brčkem kroužit ve sklenici, takže se ty tři různé barvy mísily a v neuvěřitelně krásných spirálách a jazycích se prolínaly do sebe. "Paráda," řekl jsem tiše. Carola zmateně vzhlédla, protože přes ten hluk nemohla slyšet co přesně jsem řekl. Ukázal jsem prstem na sklenici a řekl: "To pití vypadá fakt dobře." Carola přikývla a se strnulým výrazem ve tváři řekla: "Já vím."
     "Piješ to často?" zeptal jsem se. Zavrtěla hlavou. "Je to dost drahý a já nemám zas tak vysoký plat." No co, lepší stupidní konverzace než žádná. "Jak se to vlastně jmenuje?" zeptal jsem se a zvědavost ze mě jen sršela.
     "Podívej," řekla Carola, "musíme v tomhle pokračovat?" Vypadala unaveně.
     "Ne," řekl jsem tiše a zavrtěl hlavou. Teď jsem se svému pití věnoval pro změnu já.
     "Jestli mi něco chceš říct, řekni to teď." Její ruce nervózně žmoulaly brčko. "Já to nevydržím tady jen tak sedět." Mé ruce byly zalité tím zvláštním studeným potem, který člověku vyrazí pokaždé, když je v nějaké hodně trapné situaci.
     "Carol," začal jsem v prstech obracet krabičku cigaret, "hodně jsem o tom - o nás - přemýšlel. Já pořád nevím, jestli si můžu věřit, ale -" zoufale jsem se na ni podíval, ale neulehčila mi to ani trošku. "Prostě ano," řekl jsem. "Chci s tebou být." A bylo venku. Upřel jsem oči do své sklenice Medvědího mlíka a nosem se snažil zachytit vůni rumu. Carola mě jemně chytila za bradu a zvedla mi hlavu. Usmívala se. "Já jsem věděla, že to řekneš," řekla tiše. Pak se naklonila přes stůl a políbila mě. 

     "Já opravdu nevím, jak to dopadne," zakončil jsem svůj desetiminutový monolog. Carola se mračila, jako by usilovně přemýšlela.
     "A ty nemáš vůbec žádnou představu, kde by mohla být?" zeptala se.
     Zavrtěl jsem hlavou. "Dneska jsem procházel pár míst, která Major vynechal, ale našel jsem jen nějaké feťáky, kteří mě svázali." Carola se zatvářila zvědavě.
     "Byli sjetí, takže jsem se z toho dostal," řekl jsem. Chápavě přikývla.
     "Takže co teď budeš dělat?" zeptala se a já měl takový podivný pocit, že v čím větším průšvihu člověk je, tím častěji tuhle otázku slyší.
     "Mám jeden plán - nechci o tom teď mluvit - ale jestli se mi to povede, mohl bych mít alespoň přibližnou představu, kde to tělo je. Jestli se to nepovede -" pokrčil jsem rameny a pokusil se zatvářit se optimisticky. "V každém případě na tom budu moct začít dělat nejdřív zítra v noci. Je to tak trochu nelegální, takže tě do toho nechci zatáhnout," řekl jsem a vzápětí toho litoval. Proč já jen vždycky musím všechno vyžvanit? Nemůžu jednou taky, pro změnu, být zticha? Sakra.
     "Nelegální?" zamračila se Carola samozřejmě.
     "No, ne tak úplně," začal jsem se vymlouvat a přemýšlel, na co bych svedl řeč. "A co ty děláš takhle večer, když si tady nedáváš tenhle parádně vypadající koktejl?" zeptal jsem se, a snažil se aby to vyznělo jednak žoviálně a jednat tak, že o legálnosti svých plánu se dál nemíním bavit. Carola to asi pochopila, protože se usmála, jako bych začal o jejím oblíbeném tématu.
     "Chodím do jednoho kroužku," řekla a já přemýšlel, jestli je to kroužek, nebo Kroužek. "Učíme se tam harmonii a lásce," řekla. Aha, takže s malým k. Radim v kroužku učil převážně úctě a vzájemnému respektu. Za slovem harmonie se může skrývat úplně cokoliv a lásku nepovažoval za nejvhodnější artikl. Od lásky je totiž hodně blízko k nenávisti, a když se náhodou objeví někdo s lehce destruktivními sklony, dokáže kroužek založený na lásce poměrně rychle rozložit.
     "Je to úplně perfektní," zářila Carola, "mistr nás učí jak poznávat jeden druhého, jak najít krásu v ostatních, jak pomáhat lidem a tak." Další poznatek: Carolin mistr neví co přesně dělá. Můj názor - přiznám se, že jsem ho přijal po jedné hodně ostré debatě s Radimem - je, že kdyby se každý staral hlavně sám o sebe, a o své problémy, bylo by na světě mnohem lépe.
     "Nechceš se přijít podívat na sezení?" řekla Carola a tvářila se jako by to byl opravdu výborný nápad.
     "Ale jo, proč ne," pokrčil jsem trochu ztuhle rameny a věděl, že jestli opravdu půjdu na nějakou seanci, nedopadne to dobře.
     "Skvělý," rozsvítily se Carole oči. "Nejbližší sezení máme v pondělí," řekla opravdu nadšeně. Musel jsem se hodně ovládat, abych nezavřel oči a neřekl něco jako Bože, ne! Proč zrovna já?