Pátek 23:40 
     Probralo mě pár facek. Omámeně jsem otevřel oči a zjistil jsem, že to všechno nebyl jen nějaký hrozný sen. Opravdu jsem seděl na okraji té hnusné, odporné stoky a opravdu jsem cítil, že mi někdo jedinou ranou přerazil obě holeně. Kdybych v sobě neměl tolik seprotrofinu, byl bych teď mrtvý. Přerážení holení ocelovou trubkou se v některé z válek, kterou rozpoutala delikátní americká diplomacie, používalo jako způsob vykonávání trestu smrti. Teď si jen nemůžu vzpomenout, která strana tuhle techniku používala - jestli krásní, urostlí a za spravedlivé ideály bojující američani, nebo ti šikmoocí komunističtí bastardi, kteří měli tu drzost bránit své vlastní území.
     Rozmazaně jsem před sebou uviděl nějaký obličej. Byl kulatý a vypadalo to, že jeho majitel nemá na hlavě žádné vlasy. Kdybych nevěděl, že je to nesmysl, řekl bych, že je to -
     Papírový mistr z Carolina dýchánku pro sexuálně náruživé mi vlepil další facku.
     "No tak už se prober," řekl a decentně přidal nezbytné sráči. Pak mě znova udeřil do tváře. Zaostřil jsem a přemýšlel jaké jsou mé šance, že ho skolím. Pak jsem se rozhlédl kolem sebe a nějakých nadějí se vzdal.
     Na podlaze stálo několik svítilen, které chodbu vydatně osvětlovaly. Avšak místo aby rozbíjely hrůzný dojem, který jsem z ní získal, jen ho posilovaly. V té téměř rouhačské záplavě světla pobíhalo několik vojáků, všichni se tvářili důležitě a navzájem si kynuli hlavněmi svých samopalů. Když jsem hlavu otočil doprava, viděl jsem ven. Postávala tam malá skupinka mužů v šedivých kombinézách. Cosi kutili u nějakého přístroje na zemi.
     "Jsem rád, že tě znova vidím," řekl Papírák a cynicky se na mě ušklíbl.
     "Polib mi prdel," řekl jsem, abych mu udělal radost.
     "Jestli ji dokážeš zvednout, tak klidně," odpověděl a zachechtal se, jako by řekl nějaký výborný vtip. "Copak tu děláš, chlapče?" zeptal se mě jízlivě.
     "Čumím na debilní ksicht," odpověděl jsem popravdě.
     Papírák se na okamžik zatvářil zmateně - jako člověk, který neví co má říct. "Ááá, pán je opět vtipný," řekl nakonec. Pak se znova odmlčel a zkoumavě si mě prohlížel. "Mám pro tebe dobrou zprávu," řekl nakonec - opět zřejmě v dobrém rozmaru. "Major tě nechá."
     Věděl jsem co tohle všechno znamená. Nějak jsem to věděl už v okamžiku, kdy jsem běžel směrem ke vchodu do téhle pekelné díry, ale nechtěl jsem si to přiznat. A Papírák mi to teď přišel vysvětlit pro případ, že by mi to snad nedošlo.
     "Všechno to na tebe bylo nachystaný, pitomče," oznámil mi se škodolibým šklebem na tváři. "Major to na tebe narafičil s tím souborem, aby ti, jak on tomu říká, dodal motivaci." Uchechtl se a pokračoval: "Pak jsme na tebe nasadili Carolu, aby dávala pozor co děláš." Rozhlédl se kolem sebe, pokýval hlavou a řekl: "Jak je vidět, dobře jsme udělali, protože sám bys to úplně podělal."
     Možná bych ho nechal mluvit dál, ale když jsem viděl jak se těší, že mě touhle informací dorazí, nemohl jsem si to odpustit: "Chystáš se mi říct něco nového, nebo tu budeš jen tak planě žvanit?"
     Ztuhnul, jako by dostal facku. Oči se mu pohybovaly za strany na stranu, jak se střídavě díval do mého pravého a levého oka. Pak se nějak uklidnil a řekl: "Co říkáš Carole?"
     A najednou se mi udělalo zle. Chtělo se mi strašně zvracet. A nebylo to z toho smradu - ten jsem už ani nevnímal. A nebylo to ani ze všech těch chemikálií co do mě pumpovalo mé vlastní tělo a které zatím tlumil seprotrofin. Bylo mi zle z toho, co mi Major provedl.
     "Musím říct," pokračoval škodolibě Papírák, "že to byl můj zatím nejlepší software." Zavrtěl hlavou, jako by se chtěl rychle opravit. "Ne že by bylo nějak těžké přechcat pitomce jako si ty - na to stačily záznamy v Majorově archívu - ani jsem nemusel v softwaru dělat změny, když jsem tě přivedl na ten sexuální dýchánek a viděl jsem jak moc mi to žereš." Odmlčel se a zakroutil hlavou. "Vůbec se mi nechtělo věřit, že by někdo naletěl na tak banální kopii své vlastní manželky." Znovu se zašklebil a já měl najednou strašlivou chuť ho zabít. Chtěl jsem, aby za to, co řekl, trpěl. Aby prosil o milost a škemral, aby si nadělal do kalhot, aby -
     Nic z toho ale nebylo možné, protože já jsem byl ten, kdo měl prosit a škemrat a nadělat si do kalhot. A v tom okamžiku jsem se rozhodl, že tohle už nikdy dělat nebudu. Že už toho bylo dost, nebo spíš příliš. Už to překročilo tu hranici, kdy to ještě mělo smysl.
      A Papírák, mezitím co jsem svíral ruce v pěst a krotil se, abych mu jednu nenatáhnul, pokračoval: "Musím ale říct, že ta část, kterou jsem psal speciálně pro Carolu a díky které se jí povedlo srovnat to utržené tělo, byla opravdu mistrovský kousek." Zasněně zakroutil hlavou, jak obdivoval svou vlastní dokonalost. "Nevěděl jsem, jak to udělá, aby se vyhnula přímému kontaktu s tím druhým tělem, ale když jsem viděl, že tě prostě vtáhla do týhle díry, pak si počkala až si to druhé tělo bude s tebou hrát, a pak mu do hlavy vpálila akustický kód - byl jsem vážně nadšený." Na chvíli se odmlčel. "Věřil bys tomu, že to druhé tělo nad tebou klečelo a brečelo a pořád žvanilo něco o tom, že tě nechtělo zabít?" řekl nevěřícně.
     Všiml jsem si, že Papírák mluví o Carole jako o Carole a o Alence, jako o tom druhém tělu. Jako by Carola byla něco jiného než stroj, který slepě plnil jeho příkazy, stroj který -
     Který byl vlastně úplně stejný jako já.
     A pak jsem si uvědomil absurdnost celé té věci. Tvrdím, že každá kuchyňská linka má lepší software než je většina lidských Duší, ale když jde o tělo, nejsem schopný přiznat, že software, který v něm běží je mnohem lepší než jakýkoliv program kuchyňské linky. Vždyť tělo je vlastně přirozeným nástupcem člověka. Až dovolíme tělům, aby programovala sebe sama, dojde k dalšímu evolučnímu skoku. Pak teprve bude člověk dokonalý. Podle potřeby bude buď hodný strýček, nebo zuřivá svině. Uviděl jsem před sebou tu zářnou perspektivu která se lidstvu otevře jen co se objeví první reklama propagující výhody nových, levných a zaručeně bezpečných montáží. Budeme lepší a lepší, až nakonec zapomeneme jací jsme byli tam na začátku. Už nebudeme lidmi. Budeme stroji, které budou programovat sebe sama podle toho, co zrovna bude v módě. Budeme vytvářet nové a nové verze vlastní identity, až někde cestou ztratíme to co z nás dělalo lidi. Bude tu nová rasa nadlidí s dokonalou pamětí, s bleskovými reflexy a s emocemi na heslo. Už nebude láska a nenávist, bude podprogram láska a podprogram nenávist. Budeme měnit sami sebe tak, abychom byli jednou skvělými milovníky, podruhé geniálními počtáři. Budeme se měnit tak dlouho, až budeme všichni stejní. Až nebudou rozdíly mezi povahami. Budou jen rozdíly mezi programy.
     Podíval jsem se do tváře Papíráka, který se asi chtěl popást na mém zoufalství, ale já nebyl zoufalý. Byl jsem mrtvý. Napadlo mě, že takhle nějak se musel cítit Mrtvý Muž, když dopsal poslední z tisíce stránek své knihy a v přímém přenosu vypil litr kyseliny. Byl jsem vyčerpaný a prázdný. Bylo to podobné jako post-styxová deprese, ale bylo to nějak opravdovější, protože jsem věděl, že tohle není důsledek nějaké drogy. Tohle byl život.
     Chlapíci venku se zvedli od své práce a když se po chvíli rozestoupili, uviděl jsem, jak mezi nimi vedle sebe sedí Carola a Alenka.
     "Chm," řekl jsem a zavrtěl hlavou. Podíval jsem se na Papíráka, ze kterého přímo vyzařovala nadřazenost, a řekl mu: "Běž do prdele, chlapče".