|
|
 |
 |
 |
|
Armabeton 2
[17/25]
[1] [2] [3] [4] [5] [6] [7] [8] [9] [10] [11] [12] [13] [14] [15] [16] [17] [18] [19] [20] [21] [22] [23] [24] [25] [tisk]
Doctor H & Zikfryd
|
"Božka, jedině božská Božka, tu musím mít."
Sykora sice měl nejasnou představu, po čem Korsičan pátrá, ale ani to mu nepomohlo v jeho lokalizaci, ani on sám nevěděl, kde by se mohla mytická bohyně nacházet. Ostatní členy sice našel, ale jen málokterému z nich se chtělo znovu podstoupit velké nebezpečí. Odmítl dokonce i Pygmejec U-Mej Hu-Bu. Jeho tiskový mluvčí vysvětlil, že jeho nadřízený a spolu s ním i spřátelený náčelník Gufero právě provádí složité zaříkávání, při kterém nesmí být rušen. Zaklínání obou šamanů bylo neuvěřitelně komplikované a značně časově náročné.
Ať se pátralo, jak se pátralo, výsledek snažení byl neveselý. Nakonec se Sykorovi podařilo dát do kupy jen tři členy původní komise, ale i to postačovalo k uskutečnění průzkumné expedice. Vyhledat legendárního brusiče měli tito nám už známí pánové - Holanďan Rose Tulip, Francouz Blaise de Mijón a Ukrajinec Ivan Smirnov. Sykora chtěl nejprve Ukrajince z týmu vyškrtnout za předchozí kolaboraci s Presnym, ale pak si uvědomil, že ho bude potřeba při dorozumívání s domorodci, a tak mu jeho zločin odpustil. Již sama cesta do staré továrny byla dostatečným trestem. Všichni tři dobrodruzi hořeli touhou po cestě, neboť je rozpalovala naděje na setkání s největší postavou lidských dějin. Také Sykora se chtěl s nimi vydat na cestu, ale ukázalo se, že je při řešení neustále vznikajících problémů v ústavu nenahraditelný. Byl tak donucen zůstat na místě a věnovat se řízení projektu.
Velitelem výpravy se stal Holanďan, neboť od té doby, co se nemohl vrátit domů, procestoval skoro celý svět a byl největším odborníkem na cestování po upadající planetě. Původně chtěla jet skupina na sněhovém tahači, nikdo však nedokázal zaručit, že po cestě budou schopni doplňovat potřebné palivo. Zdálo se, že budou muset jít pěšky, ale Oswald Sykora si s problémem dopravy hravě poradil. Neznámo odkud přivedl šest psů nejrůznějších ras a zapřáhl je do polárních saní z místního muzea. Výprava nasedla do saní a vyrazila východním směrem do Čech. Brzy jim zmizela budova ústavu z dohledu.
Jízda po neudržovaných, sněhem zavátých cestách byla velice obtížná. Putování, které by za starých dob fungující civilizace trvalo několik hodin, se protáhlo na několik dní. Mnohokrát museli objíždět zapadlé vozy, které nebyly schopny další jízdy. Několikrát byli donuceni hledat jinou cestu, neboť ta původní byla zcela zatarasena. Jednou se dokonce museli prohrabávat spadlou lavinou. Nakonec však šťastně dorazili do Čech, ale ani zde jejich útrapy neskončily. Tři mohykáni museli ostřížím zrakem sledovat své spřežení, neboť místní národnostní menšina toužila po jejich masu. Ač pečlivě hlídali, přesto neuhlídali. Kdoví jakým kouzlem se to loupežníkům podařilo, ale nejoblíbenější pes skupiny Azor zmizel během cesty. Prostě jednu chvíli tu byl a sekundu poté se na oji houpal jen zapnutý prázdný postroj. Komisaři Azora oplakali, ale přesto pokračovali dál v cestě. Úkol je úkol. Po několika dnech dorazili do jim dobře známého městečka s polorozpadlou továrnou. Delegáti si již tradičně připravili dárky pro spasitele a vydali se k místu posledního setkání.
Továrna vypadala ještě zchátraleji, než minule. Největší překvapení čekalo průzkumníky u vrátnice. Brána do závodu byla uzavřena. Zámek byl na první pohled zarezlý a bylo vidět, že nebyl nějakou dobu používán. Budovy, které se nacházely v dohledu, byly zasypány sněhem, z pod kterého nesměle vykukovala zelená místečka obrostlá mechem. Také vyražená okna a několik poškozených střech potvrzovaly neradostnou skutečnost, že továrna byla opuštěna. Komise byla zdrcena, tohle nikdo z nich nečekal. Po třech marných pokusech přelézt plot, se vydali do blízkého městečka pro nějaké informace. Získat je ale nebylo vůbec snadné, neboť obec byla téměř liduprázdná. Ve chvíli, kdy už chtěli pátrání vzdát, narazili na opuštěného občana, který cosi hledal v popelnici. Při dorozumívání se Slovanem opět pomohl Ukrajinec Smirnov. V celku rychle se jim podařilo zjistit, že dotyčný je bývalým zaměstnancem opuštěné továrny. Cestovatelé se zaradovali, konečně se něco dozví o brusiči.
"O místní továrně bych vám toho mohl navyprávět, až hanba," začal své povídání neznámý. Pustil se do vyprávění s takovou vervou, že ho nebylo možné zastavit, a tak delegáti chtě nechtě vyslechli celou historii podniku.
"Už jako malý chlapec jsem se do továrny chodil dívat. To zde pracoval můj otec s mým dědečkem a já jsem je pravidelně navštěvoval. Dědeček byl prvním zaměstnancem tohoto závodu a byl na to náležitě hrdý. Nikdy, když vypravoval historky z mládí, se o tom nezapomněl zmínit. V době mých návštěv byl podnik velice moderní a perspektivní. Moc toho nevyráběl ani neprodával, ale přesto byl velmi dobře ceněn na burze. Všech pětadvacet zaměstnanců zde bylo plně spokojeno. Moje návštěvy na mne tak zapůsobily, že jsem vystudoval strojnickou průmyslovku a poté i vysokou školu se zaměřením na strojařinu. Studentská léta rychle uběhla, a zatímco moje vrstevníky po vojně lákaly cizí kraje, já jsem dobře věděl, kde je moje místo. Vrátil jsem se do své milované továrničky a nastoupil jsem jako konstruktér. Je pravdou, že se podnik stále rozšiřoval, ale s produktivitou to bylo slabší a slabší. Vedení se rozhodlo s tím něco udělat a vsadilo na pokrok. Obětovali všechny peníze, co měli, a koupili robota."
"Toho my známe. Potkali jsme ho při naší poslední návštěvě," vykřikl nadšeně de Mijón.
"Ale houby znáte. Vy jste možná viděli jeho poslední verzi, ale to nevíte, co to bylo za příšeru, když nám ho sem poprvé přivezli. Byla to neforemná hora železa, která se trhavě bezcílně potulovala po továrně. O nějaké inteligenci se vůbec nedalo mluvit. Naštěstí uměl alespoň poslouchat. Udělal všechno, co jste mu řekli. Byl to svědomitý pracant. Moc jste si s ním sice nepokecali, ale mohli jste se na něj spolehnout. Samozřejmě, že to vývojáři nenechali jen tak. Stále ho vylepšovali a zdokonalovali, až ho vypracovali do té dnešní podoby. Těch peněz, co ta potvora spolykala, ale nakonec to stálo za to. Ten kovový chlapec nám přímo zrál před očima. Z obyčejného šponaře se z něj postupem času stal opravdový odborník. Přestože jsme se našemu vedení zpočátku za nákup robota posmívali, brzy jsme museli přiznat, že to bylo správné rozhodnutí. Podnik se dostal z krize a začal znovu prosperovat. Výroba se začala opět rozšiřovat. Dokonce bylo přijato několik nových lidí. A proč ne, robot je všechny uživil.
|
|
|
|
 |
|
 |
|
