|
|
 |
 |
 |
|
Armabeton 2
[19/25]
[1] [2] [3] [4] [5] [6] [7] [8] [9] [10] [11] [12] [13] [14] [15] [16] [17] [18] [19] [20] [21] [22] [23] [24] [25] [tisk]
Doctor H & Zikfryd
|
"Ahoj Filuto, mám tu pro tebe skvělou pochoutku," řekl Krueger a sáhl do kapsy. V jeho ruce se objevila topinka.
"Doufám, že si pochutnáš. A ať ti ani kousek nezbude. To bys mě urazil," pokračoval a podal dozorci opečený chléb. Filuta si odevzdaně vzal topinku a uvažoval, zda by se jí nešlo nějak zbavit. Z výrazu tváře bývalého vězně pochopil, že není vyhnutí. Bude ji muset zkonzumovat. Již jednou prožitá scéna se opakovala, ale tentokrát se role obrátily. Musí sníst, co si navařil. Upřeně pozoroval topinku a pokoušel se odhadnout její tvrdost. Vzhledem k analogii s předchozí situací tipoval, že bude tvrdší než kámen. Po chvilce váhání se do ní zakousl. Očekával, že si vylomí zuby, byl však překvapen. Topinka byla měkkoučká. Filuta se zaradoval ze záchrany chrupu. Vtom byla jeho počínající radost přebita nečekaným zjištěním. Ostrá příchuť česneku zkroutila jeho tvář. Leckterý křivák by mu mohl závidět. Topinka byla nasycena česnekem tak silně, že to vehnalo Filutovi slzy do očí. Bylo to poprvé v životě, co plakal. On drsňák, který se slzám jen vysmíval, teď ronil krokodýlí slzy. Chtěl štiplavé sousto vyplivnout, ale zaslzený pohled na brusiče mu napověděl, že by to nebylo vhodné. Pomalu žvýkal svůj trest a přemýšlel, za jak dlouho přijde jeho smrt. Jeho chuťové buňky byly v agónii. Dokonale ztratil přehled o čase. Trvalo to snad věky. Dožvýkal poslední sousto a upadl na postel. Téměř okamžitě usnul vyčerpáním. Ráno se probudil s vědomím hrozného zážitku. V ústech měl jak v polepšovně, ale přesto se radoval. Willy byl pryč a on navíc přežil jeho pomstu. O tom se mu v okamžiku jeho příchodu ani nesnilo. Teď už ho nic horšího nemůže nepotkat. Tyto myšlenky mu vířily hlavou, když zamířil do koupelny.
"Vždyť ten Willy není tak hrozný. On je to v podstatě docela dobrák," vysmíval se brusičově laskavosti.
"Jiný vězeň by mě za ten můj žertík zmlátil nebo i zabil."
"Musím něco udělat s tou pachutí v ústech," řekl si a začal si proplachovat pusu ústní vodou. Když se mu podařilo zmírnit utrpení chuťových buněk, pustil se s vervou do čištění zubů. Kartáček běhal po jeho sklovině jak šílený. Po čtvrthodině čištění se rozhodl zkontrolovat výsledek. Vycenil chrup a podíval se do zrcadla. V tu chvíli pochopil, že včerejší výstup s topinkou byl jen brusičův nevinný vtípek. Skutečná Willyho pomsta spočívala v něčem jiném. Jeho zubní pasta totiž byla nahrazena brusnou pastou. Rozezlený Filuta sice Willymu pohrozil: "Á ti ukávu, ty umpe," ale jeho výhružka působila poněkud bezzubě.
Zatímco Sykora a jeho tým pátral po brusiči, nevydržely některé státy čekání na záchranu a pustily se do vlastních řešení. Moc se jim do toho nechtělo, neboť věděly, že jejich pozice je v této těžké době velice vratká, stačí sebemenší neúspěch a dojde k jejich pádu. Proto se snažily vlastním řešením pokud možno vyhnout, nebo je alespoň co nejvíc oddálit. Vyčkávalo se na řešení Sykorova vědeckého týmu. Mocnosti otálely zejména proto, aby mohly případný neúspěch svalit na Rakušana. Řešení však nepřicházelo a situace v jednotlivých zemích byla stále napjatější. Lidé hladověli a byli stále nervóznější. Dožadovali se rychlého zásahu. Politikové si zpočátku nespokojených rýpalů nevšímali, ale poté co na jejich vozy začali protestanti střílet, byli donuceni k horečné aktivitě. Jako první přišli s vlastním řešením Rusové. Chtěli světu dokázat, že jen oni mohou Zemi zachránit. Tak jako při všech předchozích krizích, i nyní se při řešení východní velmoc spolehla na sílu. Problém prachem znečištěného ovzduší dostala za úkol vyřešit armáda. Armádní generál Septikov okamžitě ukázal, že je muž činu a poslal proti prachu kozáckou jízdu. Byl to famózní pohled na kozáky, kteří v jedné ruce drželi šavli, v druhé ruce svírali láhev vodky a v plné rychlosti se řítili na nepřítele. Chrabří jezdci nemilosrdně sekali šavlí proti prachu. Být to jiný nepřítel, jistě by ho rozsekali na prach. V tomto případě bohužel jejich úsilí nepřinášelo požadovaný efekt. Výsledkem bylo jen to, že několik kozáků padlo vysílením. Generál Septikov byl zaskočen. Ještě se mu nikdy nestalo, aby kozáci selhali. Pomalu začínal mít pocit, že zde jeho oblíbená strategie neuspěje.
"Kdyby tu byl pořádný nepřítel z masa a kostí, to bych vám ukázal zač je toho metr," mručel si pod vousy. Přesto se nevzdal a povolal pěchotu. Po celé Rusi chodili vojáci a stříleli do vzduchu. Zem se stala pro obyčejné občany velmi nebezpečnou, protože vzduchem létaly kulky na všechny strany. Kdo nemusel, nevylézal ze své nory. Po několika dnech se začaly projevovat obrovské ztráty, ale prachu v ovzduší neubývalo ba spíše naopak. Ale Septikov byl tvrdý muž a před nepřítelem se nesklonil. Navíc dal své slovo, pravé komsomolské, že matičku Rus zachrání před zlým kapitalistickým prachem. Poslal proto pěšákům na pomoc těžké dělostřelectvo. A to už šlo do tuhého. Po mohutné dělostřelecké ofenzívě se mnoho ruských měst a vesniček ocitlo v troskách. Navíc každý dělostřelecký granát zdvihal mračna prachu a tím situaci jen zhoršoval. Když to Septikov viděl, přišel o veškerou soudnost. Za žádnou cenu si nechtěl přiznat porážku. Pološílený se chystal nasadit atomové zbraně. Naštěstí pro lidstvo k tomu nedošlo. Nejvyšší sovět, zděšen jeho pomateným počínáním, Septikova odvolal. Ve vší tajnosti byl převezen do psychiatrické léčebny a tam popraven. Po této smutné epizodě přestalo Rusko v podstatě existovat. Celá země ležela v troskách a lidé byli rádi, když zachránili holý život. Rozhodně se nedalo hovořit o nějaké velmoci. Ale ani ostatní státy na tom nebyly o moc lépe.
Nutno na tomto místě přiznat, že existovala jedna země, která s prachem a zimou neměla problémy. Jak jste jistě sami uhodli, jednalo se o Švýcarsko. Po celé republice byly rozmístěny ventilátory a tepelné ohřívače. Prach a zima byly zahnány. Inu, když jsou prachy, tak vám prach nevadí. Toto počínání vzbuzovalo u okolních států, které si něco takového nemohly dovolit, obrovskou závist. Vztahy okolních států velice ochladly. Rtuť mezistátních vztahů se blížila k absolutní nule. Švýcaři se však ze svých výhod neradovali dlouho. Spotřeba energie byla obrovská a účty za elektřinu byly ještě vyšší. To způsobilo, že brzy byly vyčerpány všechny finační zásoby státu. Jedna banka za druhou krachovala. Nakonec se tedy ze Švýcarska stal chudý a zadlužený státeček. Okolní státy to přijaly s obrovským zadostiučiněním a někteří optimisté dokonce začali věřit ve spravedlnost.
|
|
|
|
 |
|
 |
|
