|
|
 |
 |
 |
|
Armabeton 2
[4/25]
[1] [2] [3] [4] [5] [6] [7] [8] [9] [10] [11] [12] [13] [14] [15] [16] [17] [18] [19] [20] [21] [22] [23] [24] [25] [tisk]
Doctor H & Zikfryd
|
"Máte štěstí, že se mi podařilo z Karla vymámit Heřmánkovu adresu. Víte, co to bylo za makačku? Stálo mě to tři hodiny přemlouvání. Nakonec mě donutil k partii piškvorků. Musel jsem si dávat moc velký pozor, abych nevyhrál," lhal Henry jako politik před televizní kamerou. Karel mu totiž adresu vydal bez většího přemlouvání.
"Ani si nesedejte, hned vyrážíme," pokračoval dále. Tento příkaz přijali komisaři s radostí, neboť se jim po důkladné masáži nechtělo sedět.
"Raději půjdu s vámi, abyste to zase nezpackali. Musíme lidem ukázat Heřmánka co nejdříve. Lidi chtějí svého hrdinu. Chtějí mu poděkovat za záchranu. Bylo by dost trapné vysvětlovat jim, že ho teprve hledáme."
Postavil se do čela delegace a vyrazili. Tentokrát, když znali přesný cíl, netrvala cesta příliš dlouho. Zakrátko se objevili v malebném českém městečku.
"Měli bychom se nejprve trochu posilnit," byla první Presnyho slova po vystoupení z auta. Převážná část delegace, vlastně kromě Presnyho všichni, vykročila k posilovně na protější straně ulice.
"Já myslel jídlo," upřesnil Henry a v duchu zalitoval, že členy komise nevyměnil za nějaká schopnější individua. Za několik okamžiků již zasedali všichni v nedaleké restauraci U Sokola. Vyhladovělá komise se pustila do jídla. Jídlo bylo chutné, jen vegetarián Presny nebyl spokojen. Kuchař odmítl jeho objednávku na tofu s jáhlami, Henry se tedy rozhodl spokojit jen s několika vejci natvrdo. Obsluhující číšník se zatvářil, jako by byl z této Presnyho velkorysosti poněkud naměkko. Po chvíli však vyšlo najevo, že je jen natvrdlý, a přání mu muselo být několikrát zopakováno. Ale ani zde Presnyho smůla neskončila. Během okamžiku, kdy si odskočil, přišel do jídelny neznámý muž a sháněl se po jídle. Když uviděl opuštěná vajíčka, zaradoval se a zamířil přímo k nim. Jeden z delegátů se chtěl nepřítomného předsedy zastat a tak cizinci řekl:
"To jsou Henryho vejce."
"To máš jedno, Henryho vejce nebo vajíčkový salát, hlavně že je co jíst," odvětil neznámý a v mžiku pokrm pohltil. Když se Presny vrátil, nebyla zde ani vajíčka ani neznámý cizinec. Sytí komisaři překvapivě věřili hladovému veliteli, že jej tato příhoda příliš nepotěšila. Proto se sami nabídli, že zatímco si Henry objedná nové jídlo, pokusí se najít Heřmánka sami.
S mapou v ruce vyrazilo pátrací komando do akce. Bohužel opačným směrem. Ač se to zdá téměř neuvěřitelné, i tak po slabých třech hodinách skutečně nalezli Heřmánkův rodinný domek. Byl to šestý dům od posilovny. Plni nadšení stiskli zvonek. Po chvilce se dveře otevřely. Za nimi se objevilo hrůzné stvoření. Tak ošklivou ženu vesmír ještě neviděl. Není divu, že se jí s přehledem podařilo vyhrát miss Šereda. Tenkrát byla ještě svobodná a jmenovala se příhodně Alena Šeredová. Hravě porazila i její kolegyni z práce, známou Židovku, Moniku Žídkovou. Té k výhře nepomohl ani opravdu odporný nežídek na čele, ba ani vřídek na nose. Heřmánek si ji vzal hlavně proto, že to s ním uměla pěkně skoulet.
"Co mě budíte, nevíte, že slušní lidé po obědě spí?" obořila se na nezvané hosty.
Členové komise nerozuměli ani slovo a s nevalnou nadějí se jejich zraky upřely na Ukrajince. Ten však nějakou chvilku nemohl najít slova. Ukrajinec se totiž do kreatury na první pohled zamiloval. Neustále hltal pohledem svůj vysněný ženský idol. Strašně se mu líbila, neboť mu její tvář připomínala jeho oblíbený portrét Brežněva od nepříliš známého kubistického malíře pokojů Ignáce Kaňkovského. Již hrozilo, že žena znechuceně odejde, když se Ukrajinec Smirnov trochu vzpamatoval. Stačil mu k tomu políček od Američana, úder tyčí do hlavy a výstřel z pistole přímo u ucha. Podařilo se mu vyblekotat následující otázku: "Továřišč manželníca, my gledajem váševo továrišče. Móžetě skazát, gde my jevo najíti?"
"Co to meleš?" nechápala dotázaná. Pak ale její mozek našel v dlouho nepoužívaném sektoru některé výrazy, které pochytila při občasných návštěvách školy při výuce cizích jazyků. Z toho pak vydedukovala podstatu otázky.
"Tak se mi zdá, že asi hledáte mého manžela. Tak ten je v posilovně. Ten trouba je tam skoro pořád."
Komisaři pochopili, že audience je u konce a tak se raději vzdálili. Naštěstí si Francouz celý rozhovor nahrál, a tak po půl hodině, kdy Ukrajinec ženina slova rozluštil, vyrazili směrem k posilovně, kterou znali již od příjezdu.
S trochou obav vstoupili do fitnesu. V obrovské tělocvičně se nacházel jediný člověk. Visel zavěšen v kruzích hlavou dolů jako netopýr a četl si sportovní ročenku. Vypadal opravdu spokojeně.
"Potřebovali bychom mluvit s panem Heřmánkem. Je tu někde?" řekl téměř plynule Ukrajinec, neboť se již vzpamatoval z utrpěného šoku. Prožitý otřes, nebyl k zahození, neboť díky němu si téměř dokonale vzpomněl na řeč, kterou používal během studentských let.
"To jsem já, osobně. Chcete si zacvičit?" řekl čipera, udělal veletoč a s ukázkovým saltem přistál na zemi.
"Ne, potřebujeme s vámi probrat jednu delikátní záležitost. Máte tu nějakou kancelář?"
"Tu já nepotřebuji. Všechno vyřizuji tady u koně na šíř. To je moje kancelář."
"Tady to nejde, je tu moc lidí," šeptl komisař tajuplně. Kamil svraštil čelo. Rozhlédl se po liduprázdné tělocvičně a usilovně přemýšlel. Když se mu zdálo, že pochopil smysl pronesených slov, zachmuřil se ještě více.
"Ale pánové, tak na to já nejsem. To si běžte vedle do erotického salonu."
"Ale to jste špatně pochopil," blekotal delegát a otřel si orosené čelo. "Já s vámi chci jen mluvit."
|
|
|
|
 |
|
 |
|
