|
|
 |
 |
 |
|
Armabeton 2
[7/25]
[1] [2] [3] [4] [5] [6] [7] [8] [9] [10] [11] [12] [13] [14] [15] [16] [17] [18] [19] [20] [21] [22] [23] [24] [25] [tisk]
Doctor H & Zikfryd
|
Ferário vstoupil do cely a chtěl hned zpočátku dokázat, že je pánem situace. Byl zběhlý v právních otázkách, a tak se rozhodl brusiči předvést, jak vypadají zákony silnějšího v praxi. Špatně ale v tomto směru odhadl svoje síly. Nakonec byl rád, že se Willy spokojil jenom s tím, že mu mafián musel čistit boty, nosit jídlo a před spaním vyprávět pohádku.
Ani jeho předurčený zločinecký osud nedokázal odolat síle Kruegerově osobnosti. Mafián stále více začínal brusičovi podléhat a cítit k němu čím dál větší náklonnost. Jeho srdce se časem zbavilo všech nánosů špíny. Nakonec se rozhodl, že se dá znovu na poctivou cestu. Od Willyho se naučil, jak se dělají dobré skutky, jak se pomáhá lidem a jak se dá využít přebytečná energie ve prospěch společnosti. I pro brusiče mělo nové přátelství velký význam. Kromě toho, že se od Ferária dozvěděl všechna pravidla a tajemství pravé italské vendety, padla jednoho dne otázka, která měla pro další vývoj klíčový význam:
"A proč jsi vlastně tady?"
Willy se zarazil. Dlouhou dobu byl zticha.
"Já vlastně nevím," nakonec odpověděl a zle se mu zablesklo v očích. Když ten pohled uviděl mafiánský boss, přestože už v životě viděl ledacos, podlomila se mu kolena a raději se na nic víc nevyptával. To však není podstatné. Důležité je, že se otázka uhnízdila v brusičově lebce a nedávala mu pokoje. Willy se náhle probral z dlouhodobé letargie. Napovrch ale na sobě nedal znát, že ho něco trápí. Jen v noci často bil hlavou o mříž a volal:
"Proč já jsem vlastně tady?!"
Aby nalezl odpověď na tuto otázku, začal Willy přemýšlet o svém osudu. Bádal nad tím, proč se dostal do takové situace. V hlavě si promítal celý dosavadní děj Armabettonu. Před jeho duševním zrakem míjela stránka za stránkou, kapitola za kapitolou. V duchu si podtrhoval klíčová slova a rozhodující pasáže. Důkladná analýza brzy přinesla konkrétní výsledky. Willy nejenže přišel na podstatu bytí i bití, ale i na důvodné podezření, kdo způsobil jeho uvěznění. Uvědomil si tu do nebe volající nespravedlnost. Vydedukoval, že do vězení jej nejspíš poslal předseda komise. Také Gigapočítač na tom jistě měl svůj podíl.
Ve Willyho mírumilovném srdci vzklíčila bezmezná touha po pomstě. V té mu ale bránily zdi věznice. Trestanec se proto rozhodl pro útěk, a to přesto, že si byl vědom, že tím poruší řád ústavu. Začal vymýšlet způsob opuštění věznice, když v tom mu pomohla náhoda. Poklidné soužití mafiána a brusiče se totiž bachařům po nějaké době přestalo líbit. Téměř rodinná idylka neuspokojovala jejich představu o trestu. Vždyť přítomnost mafiána v brusičově cele měla původně za úkol zhoršení situace vězně. Když to uviděl dozorce Bakšiš, postěžoval si:
"To je ale hrozná doba, už ani na profesionální zločince není spoleh."
"Jó dřív, to bývali gangsteři, dneska je to učiněná bída. To jsme to dopracovali," přizvukoval mu kolega Protivný.
"Dřív to tu bývala pořádná šikana, a člověk se nemusel o nic starat. Jen stačilo přehlídnout nějakou tu zlomeninu a vše bylo v pořádku. Dneska, když chceš někomu zatopit, musíš to udělat sám. A navíc si musíš dávat pozor, aby tě nemohl žalovat. Člověk aby pořád vymýšlel nové lsti."
"Však my už na něj něco vymyslíme."
Dali hlavy dohromady a kupodivu něco vymysleli. Rozhodli se zvýšit utrpení odsouzence novým způsobem. Willy byl přestěhován na samotku. Jako záminka byl použit trapný, přesto bohužel pravdivý argument, že vězeň mluví ze spaní a ruší tím své spoluvězně.
Přestěhování Willyho rozesmutnilo. Již si dokonale zvykl na svého společníka a nyní mu scházel. Najednou tu nebyl nikdo, kdo by mu nosil snídani do postele, vařil čaj a uklízel světnici. Bachařům to však nestačilo, jejich zlomyslnost neznala mezí. S tím ostatně Presny počítal, když nechal Willyho poslat právě sem. Rozhodli se, že Willymu vězení ještě více znepříjemní. Dělalo jim radost koukat na nešťastného člověka. Los padl na starého šprýmaře Aloise Filutu. Filuta dlouho nepřemýšlel a nasadil na Willyho svůj oblíbený žertík. Vyndal ze skříně potřebnou rekvizitu a s tajemným úšklebkem vyrazil do brusičovy cely.
"Chceš topinku?" otázal se strážný. Dlouhodobá hladovka a pronikavá vůně česneku otupila odsouzencovu ostražitost, a tak nic zlého netuše s radostí souhlasil:
"Ano, chci. Jste velmi laskavý. Nikdy vám to nezapomenu." Tehdy ještě netušil, jak blízko je pravdě.
"Tomu věřím," pronesl dvojsmyslně Filuta a podal trestanci chlebovou pochoutku. Brusič opečený chléb dychtivě uchopil a okamžitě se do něj zakousl. Málem ho to stálo přední zuby. Topinka byla snad tvrdší než diamant. Zatímco se hlídač Filuta smál, až mu klíče chrastily, zablýsklo se Willymu v očích. Ano, dostal nápad. Jenže komedie musela pokračovat, a tak odhodil topinku znechuceně na svou pryčnu. Zcela vysmátý Filuta odešel.
Když se druhý den vrátil a sháněl se po topince, byla pryč. Prohledal všechno, ale nikde nic. Willy drze tvrdil, že ji snědl. Ač se to zdálo nemožné, musel mu hlídač uvěřit, neboť ať hledal jak hledal, topinku nenalezl. Willy však měl topinku dobře schovanou. Teď už to nebyl ten zlomený vězeň jako na začátku, když ho přivedli, ačkoli před dozorci musel dál hrát roli člověka udolaného osudem. Teď už to byl chlap, co jde tvrdě za svým cílem. Ostatně s topinkou je každý generál.
"Jen počkej, Filuto. Jen počkej, předsedo. Jen počkej, počítači. Jen počkej, zajíci," mumlal si pro sebe Willy před usnutím a oči mu přitom zářily jako malé ohníčky. Několik dní pak promýšlel plán útěku. Když byl spokojen se všemi detaily, pustil se do akce. Topinkou přepiloval prostřední prut mříže. Železné piliny, vzniklé při pilování, pečlivě schoval do svého kapesníku. Pomocí topinky vydlabal spáry a uvolnil tak z podlahy dvě dlaždičky. Topinkou vydloubl do každé z nich malý důlek. Potom položil jednu dlaždičku na stůl. Do dolíčku postavil tyč vyříznutou z mříže. Tu pak provlékl tětivou luku vyrobeného z ramínka na oděvy a tkaničky od bot. Druhou dlaždičku přiložil shora a držel tyč ve svislé poloze. Pohybem ramínka začal tyčkou prudce otáčet, tak jako švýcarští domorodci při výrobě ohně. Po chvilce námahy se začaly konce tyčky stydět a posléze i červenat. Willy pokračoval ve svém úsilí až do doby, kdy oba konce zbělaly. Pak tyč ledabyle odhodil na postel. Ze slamníku se začalo dýmat. Stačila chvilička a objevil se první plamen. Požární hlásič splnil svou povinnost a začal houkat jak poraněná sova.
|
|
|
|
 |
|
 |
|
