|
|
 |
 |
 |
|
Armabeton 2
[9/25]
[1] [2] [3] [4] [5] [6] [7] [8] [9] [10] [11] [12] [13] [14] [15] [16] [17] [18] [19] [20] [21] [22] [23] [24] [25] [tisk]
Doctor H & Zikfryd
|
Zájemci o tuto funkci byli dva. A oběma byly přiznávány velmi významné zásluhy. Nebyl to totiž jenom Karel, kdo cítil, že by mu slušelo vládnout světu. Zájem měl také Kamil Heřmánek, a tak mezi oběma hrdiny vzniklo velké napětí. Napětí bylo tak velké, že menším elektrárnám hrozilo zavření. Novináři byli nadšeni, neboť se oba aktéři častovali obviňujícími výroky. Tisk každý den přinášel bonmoty, jež mnohokrát hraničily s trestním zákoníkem. Spor zašel až tak daleko, že byl Karel v pokušení prozradit lidem, že Heřmánek pro lidstvo nic nevykonal, ale musel mlčet, neboť by musel přiznat účast na komplotu, nebo by byl nucen prohlásit, že udělal při výběru chybu. To by však Karel, díky své pýše, nikdy neudělal. Ostatně, kdo by chtěl za prezidenta chybující počítač. Díky tomu všemu se Gigapočítač ocitl na vedlejší koleji, neboť lidé dávali větší přednost hrdinovi z masa a kostí. Již to vypadalo, že vládcem planety se stane dívčí idol Kamil Heřmánek, když byla Země donucena zabývat se něčím mnohem důležitějším.
Obrovské teplo, které ovládalo pozemské počasí, začalo vybírat daň za svou vládu. Celá Země byla bičována prudkými vichřicemi. Uragány byly na denním pořádku. Ale to nebylo všechno. Začaly totiž tát ledovce. Led vesele měnil své skupenství. Hladiny moří neúprosně stoupaly. Jako první bylo pohromou zasaženo Holandsko. Marně se jeho obyvatelé snažili zvyšovat přímořské hráze. Vodní živel nebyl k udržení. Hladina moře se zvyšovala rychleji než výška budovaných hrází. Voda přetekla přes okraje a zatopila postupně celé Nizozemí.
Jak někteří vědci předpovídali, oteplování netrvalo příliš dlouho. V principu šlo jen o kumulované teplo vzniklé při broušení Armabettonu. Brusný prach rozptýlený v atmosféře zabránil pronikání slunečních paprsků. To znamená, že se Země přestala ohřívat. Po prudkých vedrech přišla ještě prudší zima. Z nebe začal padat sníh a všechna jezera zamrzla. Zamrzly i řeky, jen ty největší z nich horko těžko bojovaly s ledovým příkrovem. Zamrzlo i nové jezero v Holandsku. Po této zkáze se Holanďané mohli jít klouzat. Mnoho obyvatel bývalého Nizozemí bylo nuceno opustit své domovy. Bloudili pak po celé Zemi a hledali nový domov. Lidé těmto a jim podobným tulákům začali říkat "Bludní Holanďané".
Willyho stál rychlý útěk z věznice opravdu mnoho sil. Po několikadenním bloudění se utábořil v hlubokém lese. Naštěstí mu zůstala mrštnost a rychlost, takže bez problémů dokázal ulovit žábu nebo ježka. Při lovu mu často neocenitelně pomáhala jeho věrná přítelkyně Boschka. Díky ní se mu jednou dokonce podařilo ulovit medvěda. Jindy, když měl mimořádně úspěšný lov, si pochutnal na stádu krásně vypečených hlemýžďů. I zde našla Božka uplatnění. Její ostří si snadno poradilo s pevnou skořápkou hlemýždích ulit. Lov však byl stále složitější, neboť počasí se stále ochlazovalo. Brzy byla krajina celá pokryta sněhem. Tolik sněhu Willy v tuto roční dobu nepamatoval. Podle jeho výpočtů by měl být konec léta. Pokud se vyloženě nespletl, tak by měl být srpen.
"Že bych se dostal, tak daleko na sever?" uvažoval Willy. Ale ani tato úvaha ho moc neuspokojila. Směřoval k jihu, ale přesto sněhu přibývalo.
"V tom bude něco jiného," pomyslel si. Na žádné uspokojivé řešení ale nepřišel. Kráčel dál pustou krajinou. Hlady netrpěl, neboť dokázal sledovat zvířecí stopy na sněhu. Zdálo se, že Willy bude na útěku věčně, když jednoho dne došlo ke zlomu. Uprchlík opět sledoval zvířecí stopy v hlubokém sněhu, doposud bez úspěchu. Žaludek se vehementně dožadoval svého přídělu, ale kde nic není, ani brusič nebere. Naštěstí stopy zavedly uprchlíka k lidským obydlím. Lahodná vůně praštila Willyho přes nos tak silně, až se zapotácel. Zpozorněl a začichal. Na zemi ležela v novinách zabalená svačina. Asi ji zde ztratilo nějaké děcko při cestě do školy. Willy rozbalil noviny a ukojil hlad. Chystal se noviny zahodit, když v tom mu do oka padl jeden článek.
"Oswald Sykora a jeho věrní opouštějí komisi," oznamoval nadpis. Během mžiku měl Willy článek přečtený.
"To jsou věci. Kdo ví, co se tam děje? To bude práce předsedy," říkal si pro sebe.
"Sykora, ten jediný mi byl z celé komise sympatický. Měl bych ho navštívit. Třeba se dozvím něco užitečného."
Než se vydal na cestu, musel vyřešit jeden malý problém. Bylo potřeba zjistit, kde se nachází. Vzal hlavu do dlaní a dlouho přemýšlel. Nakonec usoudil, že se musí nacházet v Polsku. Přišel na to podle polohy slunce, podle typického druhu rostlin, podle letu ptáků a podle ukazatele "Varšava 10 km". Déle již nečekal. Vytáhl z kapsy svůj oblíbený Miniatlas a vyhledal si nejkratší cestu do Rakouska, neboť si byl jistý, že se Sykora navrátil do svého rodného kraje. Poučen mapou, zamířil uprchlík přímo na jih. Když se potvrdila jeho domněnka, že jeho cesta povede přes milované Čechy, zaradoval se. Jeho bruska potřebovala nutně naostřit, zamířil proto do své oblíbené nástrojárny na okraji nejmenovaného hlavního města České republiky. Byl tam co by dup.
"Kde se tu bereš, Willíku? Kde ses toulal, ty starý brachu?" přivítal ho starý nástrojař Čepelka.
"Jdu náhodou kolem, tak jsem se stavil."
"No, to je skvělý. Dáš si kafe?"
"Kafe bych si dal. Už jsem ho neměl dlouho, pomalu ani nevím jak chutná. Jak se máš? Pořád ještě ostříš nástroje, Ferdinande?"
"Ostřím. Ale už to není, co to bývalo. Je málo kšeftů."
"Ale z praxe jsi ještě nevypadl, viď?"
"Co si o mně myslíš? To se přeci nedá zapomenout."
"To je dobře. Potřeboval bych naostřit tady tu mojí Boschku. Ale nebude to snadné, mám tam na ní diamantový kotouč."
|
|
|
|
 |
|
 |
|
