|
|
 |
 |
 |
|
Armabeton 2
[18/25]
[1] [2] [3] [4] [5] [6] [7] [8] [9] [10] [11] [12] [13] [14] [15] [16] [17] [18] [19] [20] [21] [22] [23] [24] [25] [tisk]
Doctor H & Zikfryd
|
Někdy v té době se objevil v naší továrně mladíček jménem Willy Krueger. Přišel z nedalekého dětského domova a nastoupil u nás do učení. Měl štěstí, neboť se dostal k Františku Kalnému. Kalný byl nejlepší fachman ze všech. Jak ten dovedl kalit. Nikdo jiný mu zde nesahal ani po kotníky. On byl jedním z mála lidí, kteří zde ještě pracovali, ostatní se jen přiživovali na robotově dovednosti. Willymu se u Kalného náramně líbilo. Willy byl šikovný hoch a dokázal se postavit k práci. Nebyl jako ty dnešní mladíci, kteří jak uslyší o práci, tak je chytají deprese. Snadno a rychle se naučil všem tajům strojařského řemesla. Uměl pracovat se všemi nástroji, ale bruska mu přímo učarovala. Za své těžce vydělané peníze si koupil nejlepší model, co byl tenkrát na trhu. Stala se z nich nerozlučná dvojice. Jak Willy dospíval, stával se z něj stále větší odborník. Brzy nechal svého učitele za sebou. Jenže v továrně byl ještě jeden expert a tomu se nelíbilo, že by člověk mohl dokázat víc než on. Willy naopak nedokázal připustit, že by někdo mohl být lepší než on. Byl to přirozený talent a měl zdravou ctižádost. Oba chtěli dokázat tomu druhému, že právě on je ten nejlepší ze všech. Tak začala vzájemná nevraživost a soupeření mezi Willym a robotem. Začali se předstihovat v tom, kdo co dokáže. Továrna na tom byla nezvykle dobře, neboť oni dva by dokázali uživit celý závod o tisíci zaměstnancích. A jelikož zde bylo lidí mnohem méně, žili jsme si jako v ráji. Každý z nás měl služební BMW a tiskového mluvčího. Jen Willy žádné vymoženosti nechtěl a chodil dál v ošoupaných montérkách.
Nakonec se to celé zvrhlo, neboť vedení začalo toužit jen po zisku a přestalo investovat do podniku. Výnosy rostly, ale továrna postupně pustla. Lidé přestali chodit do práce, a přesto brali obrovské výplaty. Každý rok jsme měli dvouměsíční dovolenou na Kanárských ostrovech a každý měsíc byl pořádán zájezd do Monte Carla. To vše bylo možné jen díky tomu, že rivalita obou soupeřů byla zaměřena na užitečné věci. Díky soupeření neustále padaly rekordy v rychlosti výroby jednotlivých součástek i celých výrobků. Také montáž velkých komplexů byla pro ty dva hračkou. Zatímco robot si stále udržoval vysokou úroveň, Willy se postupem času neustále zdokonaloval. Ze začátku měl robot hodně navrch, ale Willy se nevzdával. A tak se každá prohra stávala malým krůčkem k vítězství. Jak čas plynul, stala se ze soutěžení velmi vyrovnaná partie. Nakonec začal robotovi docházet dech. Willyho zdokonalování prostě neznalo mezí. Robot sice prošel třemi modernizacemi, ale ani to nemohlo odvrátit konečnou porážku. Willy začal v jednotlivých soutěžích stále více vyhrávat. Jak rostla složitost úkolů, rostla i výše sázek. Na závěr robot přišel o svou duši a stal se Willyho otrokem."
"To my víme, byli jsme náhodou u toho. Co se stalo s Willy Kruegrem potom?" vyzvídal Tulip.
"Vy jste u toho byli? Tak to jste měli obrovské štěstí. Dál už totiž není co vyprávět. Krátce po té soutěži, nebo to bylo hned po ní, čert ví, Willyho odvedli, aby zachránil Zemi. Nevím, jak ho dokázali přemluvit, ale nakonec šel. Od té doby se tu neukázal. Krátce po jeho odchodu opustil továrnu i robot. Nikdo neví, kam zmizel. Jakmile tito dva odešli, továrna zkrachovala. Naštěstí si lidé za tu dobu předtím našetřili dost peněz, a tak to vlastně dobře dopadlo. Jen já, trulant, jsem o všechno přišel v kartách. Navíc přišla ta hrozná zima a člověk se má co ohánět, aby si zajistil obživu."
Touto větou uzavřel bývalý zaměstnanec své vyprávění. Natáhl před sebe svou dlaň a nenápadně naznačil, že za svůj příběh očekává drobnou finanční odměnu. Pátračům se jeho vyprávění líbilo, a tak mu Tulip odsypal ze své dárkové nůše několik zlaťáků. Vypravěč však požadoval větší částku. To se ale nelíbilo Ukrajinci, a tak mu s nožíkem v ruce vysvětlil, že už víc nedostane. Muž to rychle pochopil a znechuceně odešel. Komise déle nečekala a vrátila se zpět do řídícího střediska. Zde již na ně netrpělivě čekal Sykora. Když uviděl, že se výprava vrací bez brusiče, objevilo se na jeho staré tváři nevýslovné zklamání. Dychtivě vyslechl zprávu o putování a zejména pak příběh o osudech staré továrny. Přestože se Willyho nepodařilo najít, Sykora ve svém úsilí nepolevil a pokračoval dál ve svém pátrání.
Někdo zazvonil. Filuta se zvedl od televize a šel se podívat, kdo to v tak pozdní hodinu obtěžuje. "To bude určitě nějaký kolega z práce," pomyslel si. Podíval se kukátkem, aby se ubezpečil. To, co uviděl, však ani ve snu nečekal. Za dveřmi stál jeho bývalý vězeň. Filuta pochopil, že mu dotyčný určitě nejde poděkovat. Sáhl po klíči a zamkl. Cvaknutí zámku mu do žil nalilo velkou dávku optimismu. V duchu se sám pochválil za rychlou reakci. Pocit pýchy mu ale dlouho nevydržel, neboť jeho druhé já mu říkalo, že nebylo rozumné zůstávat v těchto těžkých dobách odemčený. Zvenku se ozval jasný hlas Willy Kruegra.
"Otevři, Filuto, přišel jsem vyrovnat účet. Říkal jsem, že na tebe nezapomenu."
"Tak si pro mne pojď," vysmíval se dozorce za okovanými dveřmi. Jeho radostná nálada byla brzy pokažena podivným zvukem. Kde jen ten zvuk již slyšel? "Bruska," blesklo mu hlavou. "To je zvuk brusky. Co to tam ten chlap vyvádí? Kde se k ní dostal? Vždyť jsme mu ji přeci sebrali. Měli jsme ji zničit, jak jsem navrhoval," letěly Filutovi hlavou myšlenky. Zatímco se zaobíral záhadou brusičova nástroje, začaly se dveře chvět pod náporem nástroje. Hluk brusky zesílil. Dozorce začal přemýšlet o možnostech útěku. Žádnou bohužel nenašel. Pochopil, že mříže v oknech, které ho měly chránit před nebezpečím zvenku, se rázem změnily v jeho vězení. Byla to ironie osudu. On, dozorce, se nyní ocitl za mřížemi. V té chvíli se ve dveřích objevil kousek brusného kotouče, který se cílevědomě prokousával materiálem. Filuta pochopil beznadějnost své situace. Náhle broušení ustalo. Dveře se otevřely a Willy sebevědomě vstoupil do bytu. Filuta před ním opatrně couval. Zastavili se až v obýváku.
|
|
|
|
 |
|
 |
|
