|
|
 |
 |
 |
|
Armabeton 2
[2/25]
[1] [2] [3] [4] [5] [6] [7] [8] [9] [10] [11] [12] [13] [14] [15] [16] [17] [18] [19] [20] [21] [22] [23] [24] [25] [tisk]
Doctor H & Zikfryd
|
"Willy je skvělý chlapík. Zachránil nás a měli bychom mu být vděční."
"Nějaký ušmudlaný brusič si nezaslouží být hrdinou."
"Já jsem pro Heřmánka."
"A kdo je to ten Heřmánek?"
"Krueger si z nás dělal legraci. Například nepřijal můj návrh na vybavení raketoplánů airbagy pro případ katastrofy. A to už jsem měl domluvenou dodávku od firmy mého bratra. Bylo správné se ho zbavit."
"Hloupost. Byl to hodný a šikovný chlapík. Mně například vybrousil náhradní klíč od podnikového sejfu."
"Potřebujeme miláčka davů a ne nějakého obyčejného dělníka."
"Já myslím, že zas až tak dobrý nebyl, když si nechal na Armabettonu prokopnout skafandr."
"Raději mlč," zarazil diskutujícího kolega. "To se stalo přece někomu úplně jinému," dodal tiše a nenápadně střelil pohledem po Henry Presnym. Ten se ale diskuse duchem neúčastnil, takže tato nemístná poznámka zapadla ve víru argumentů bez závažných dopadů.
"Willy to uměl technicky, ale teď už ho nepotřebujeme. Jsem pro Heřmánka."
"Kdo je to ten Heřmánek?"
"Není to ten co vymyslel heřmánkový čaj?"
"Já nevím. Já čaj nepiji."
"To já ano. Večer na dobré spaní."
"Já si dělám zase pro spaní odvar z makovic."
"Ten není špatný, ale vždycky mě po něm bolí hlava."
"Já si raději beru prášky."
"Tak dost. Tohle že má být věcná diskuse? Čas kvapí a musíme se nějak rozhodnout."
"Mě do toho netahejte. Já s tím nechci mít nic společného."
V poslední větě jste jistě poznali ředitele projektu. Místo aby sám aktivně řídil diskusi, raději postával stranou a od všeho se distancoval. Jeho liknavost hrála do ruky Henry Presnymu, který okamžitě převzal iniciativu. Odeslal dva Willyho příznivce pro tužku a papír, pak nechal hlasovat. Nastala chvíle napětí. Henry si udržel dobrý přehled o situaci a nyní se může spokojeně usmívat. Jediný hlas rozhoduje o výsledku. Jako vždy vítězí lež nad pravdou a spravedlností. Když se donašeči vrátili s psacími potřebami, bylo již pozdě. Přesto se přinesený papír a tužka za malou chvíli výtečně hodily. Presny byl velmi dobrý prognostik.
"Nebudu se podílet na takové urážce pravdy," prohlásil Oswald Sykora po neúspěšném hlasování.
"Kdo nechce, nemusí s námi dál spolupracovat," zní Henryho odpověď.
"Taky že nebudu. Odcházím."
"Jen si běžte, pane Sykoro, ale napřed mi musíte podepsat, že o těchto skutečnostech nikomu nic nepovíte."
"A když nepodepíšu?"
"Pak bychom museli zajistit vaše mlčení jiným způsobem," upozornil protestanta Presny a přejížděl si palcem po krku, jako by se chtěl přesvědčit, zda si vzal kravatu.
"Jakým jiným způsobem?" vyptával se Sykora, neboť nepostřehl Henryho předchozí jemné gesto. Presny se nad tou nechápavostí rozčílil a předvedl pantomimickou etudu, která znázorňovala, co se stane každému odpůrci, jeho ženě, dětem, rodičům, sourozencům, tetě, babičce, babiččině kočce a oblíbené televizní hlasatelce. Nikdo sice představení nepochopil, obzvláště scény z Jižního pólu, ale že šlo o strašlivou hrozbu, tomu rozuměl každý.
"Jen abyste Kruegra ještě nepotřebovali," pronáší prorocky Sykora. Podepisuje a odchází. Poražení členové následují jeho příklad. Rázný postoj Sykory ovlivnil i některé členy, kteří před chvílí hlasovali pro Heřmánka. Jejich svědomí převážilo nad touhou po moci. Také ti opustili kancelář.
Z původní skupiny zbyl jen jeden z Američanů, Francouz a Ukrajinec. Ti se s přípravami moc nezdržovali. Vzali si vybavení, které se osvědčilo při cestách za brusičem, a podle Karlova obrázku vyrazili. Plánek byl vytvořen velice rafinovaně. Skutečně, jak předpověděl ve své malůvce Karel, se komise musela třikrát brodit přes půldruhého metru hluboký potok, a dokonce sedmkrát přelézt padlý kmen stoletého dubu. Všem už bylo jasné, že jde stále o tutéž překážku, proto se komise bezradně zastavila. Nadšení a elán vyšuměly společně s posledními zbytky sektu, který byl přibalen na cestu namísto kompasu. Začínali citelně scházet ti členové komise, kteří při cestě za Willym vždy dokázali najít správnou cestu. Jenomže právě ti byli proti záměně hrdinů. Poctivost je hrozná věc. Ještě dobrých pár hodin se opuštěná trojice prodírala hvozdy, než celí unavení a odření narazili hlavou do nízké větve, a posléze i na širokou silnici. Právě ve chvíli, kdy se vynořovali ze stínu lesa, držíce se za hlavu, došlo před jejich očima k dopravní nehodě. Po silnici přijížděl osobní automobil, když vtom vyběhl z lesního porostu neopatrný houbař. Ten se po střetu s autem svalil k zemi poblíž pravého kola a vypustil duši.
"To máš za to leknutí," řekl vyplašenému řidiči, posbíral houby a odcházel. Řidič se smutně díval na prázdnou pneumatiku, když jej oslovil jeden z členů komise:
"Nevíte, jak se dostat do nejbližšího města či osady?"
"Když mi opravíte kolo, tak vám to prozradím."
Přes obrovskou únavu z dlouhého putování vjel do trojice komisařů nevídaný elán. Američan a Francouz zavrhli hever a vlastníma rukama automobil nadzdvihli. Ukrajinec, zvyklý ze své země na podobné situace, přiskočil ke kolu a nafoukl pneumatiku ústy. Během pěti sekund bylo kolo v pořádku. Za takový výkon by se nemusel stydět ani servisní tým pilotů F1.
|
|
|
|
 |
|
 |
|
